V českých zemích se dochovalo několik zápisů latinské dramatizované slavnosti V. [Navštívení hrobu], která se od poloviny 10. stol. pěstovala a rozvíjela v prostředí středověkých evropských klášterů a chrámů v rámci velikonoční liturgie. Slavnost, označovaná jako ordo či officium, souvisela s teatralizací a muzikalizací katolických bohoslužeb a demonstrovala hudebnědivadelní formou ústřední motiv křesťanské víry, zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jejím základem byl tropus Quem queritis [Koho hledáte] s náznakem dialogu tří Marií (M. Magdalény, M. Jakubovy, M. Salome) a anděla(ů) u Kristova hrobu (Marek 16, 6–7; Matouš 28, 5–6). Postupným rozšiřováním a prodlužováním zárodečného textu o věty z Písma a další liturgické zpěvy (antifony, sekvence apod.) vznikla jednoduchá slavnost připomínající zážitky tří Marií u hrobu a Kristovo vzkříšení. K tzv. příhrobní scéně se později připojil motiv cesty apoštolů Petra a Jana k prázdnému hrobu (tzv. scéna apoštolská, Jan 20, 4–7) a jako třetí prvek scéna zjevení Krista Marii Magdaléně (Jan 20, 11–18). Narůstající důraz na dějovou linii slavností vedl k postupnému obohacování textu o nové zpěvy a výstupy. Formování dramatické koncepce bylo však na druhé straně omezováno původními liturgickými východisky slavností, které zůstávaly i přes patrné divadelní prvky silně vázány na obřadní principy velikonoční bohoslužby. Slavnosti byly realizovány duchovními či řeholníky v chrámovém prostoru s využitím obřadních rouch a liturgických předmětů ve funkci kostýmů a rekvizit.
V Čechách převládla přísně liturgická forma V. dvou typů: slavnost o třech scénách, pěstovaná od 12. stol. v klášteře sv. Jiří v Praze (tzv. svatojiřská), a jednodušší dvojdílná slavnost, rozšířená od počátku 14. stol. na různých místech země (např. chrám sv. Víta v Praze, klášter v Roudnici, Zlatá Koruna ad.). Jednotlivé verze pocházející z českých zemí se dochovaly v rukopisných pramenech, podle jejichž názvů jsou v následujícím výkladu rozlišeny.
Missale plenarium - 12. stol.
Patrně nejstarší dochovaný pramen V. českého původu, patří k vůbec nejstarším notovaným památkám velikonoční liturgie v českých zemích. Text dvojdílné slavnosti je zapsán v pražském muzejním plenariu nemonastického charakteru z 12. stol. Zápis zaznamenává pouze jednotlivé zpěvy bez uvedení jmen mluvčích a neobsahuje rubriky (scénické poznámky).
Slavnost je uvedena antifonou Maria Magdalena et alia Maria, charakteristickou pro českou oblast; v evropských slavnostech se objevuje až v pozdější době (jde patrně o její nejstarší dochovaný zápis). Antifona vypráví o tom, jak Marie ráno přinesly masti a hledaly Kristovo tělo v hrobě. Marie vyjadřují obavy z toho, kdo jim odvalí kámen z Kristova hrobu (Quis revolvit nobis ab hostio lapidem). Následuje jejich setkání s anděly (Quem queritis, o tremule mulieres), kteří jim vzápětí oznamují Kristovo vzkříšení (Non est hic). Marie poté připomínají události u hrobu a zmrtvýchvstání Krista (Ad monumentum venimus). Následují dva zpěvy apoštolské scény: běh apoštolů Petra a Jana k Božímu hrobu (Currebant duo) a ukazování roucha z hrobu jako důkazu Kristova zmrtvýchvstání (Cernitis, o socii). Slavnost zakončuje zpěv Surrexit Dominus oslavující vzkříšení Pána a závěrečný hymnus Te Deum. V úvodní starobylé antifoně se pro výraz „mast“ užívá singulárního tvaru (aromatum) namísto obvyklého plurálu (aromata) stejně jako v jediné svatojiřské slavnosti o dvou scénách (NK, sign. XIII C 7, fol. 2b–3b), což může být dokladem odezvy nejstarší dvojdílné verze i v okruhu svatojiřských pramenů.
Breviář svatojiřského kláštera - konec 12. stol.
Text slavnosti zapsaný v breviáři ženského benediktinského kláštera sv. Jiří v Praze pod názvem Ordo ad visitandum sepulchrum [Slavnost k navštívení hrobu] je jedním z nejranějších dochovaných záznamů V. v českých zemích, v celoevropském kontextu pak nejstarším přímým dokladem o provádění této slavnosti řeholnicemi (v rubrikách jsou účinkující označeny jako „sestry“). Představuje rozvinutou formou slavnosti o třech scénách ve velmi raném období. Byl složen ze starší dvojdílné (nedochované) verze a nově přiřazené scény zjevení Krista Marii Magdaléně, začleněné mezi scénu příhrobní a apoštolskou (obdobné uspořádání se nalézá jen v několika slavnostech z německé oblasti z 13. stol.). Zavedení magdalénské scény souviselo s rostoucím středověkým kultem Marie Magdalény, obzvláště blízkým prostředí ženského kláštera.
Po úvodním responsoriu Dum transisset sabbatum, zpívaném na konci ranních modliteb (tzv. matutina) v neděli Zmrtvýchvstání, následuje scéna setkání Marií s anděly u prázdného Kristova hrobu. Marie se vracejí k chóru a sdělují, co viděly. Sestra představující Marii Magdalénu se patrně oddělí od ostatních, zůstává u hrobu a naříká. Chór ji utěšuje zpěvem Maria stabat ad monumentum, zatímco rubrika předepisuje Magdaléně nahlédnout do hrobu a obrátit se ke kléru (zpěv Tulerunt dominum meum), jemuž sděluje svůj žal nad zmizelým Kristem. Poté ji osloví anděl představující Krista a táže se, koho u hrobu oplakává (Mulier, quid ploras). Scéna zjevení vrcholí zvoláním chóru Maria, kterým se Kristus Magdaléně dává poznat. V závěru zpěvu Noli me tangere ji vybízí, aby zvěstovala jeho zmrtvýchvstání apoštolům. Krátká apoštolská scéna je uvozena zpěvem chóru (Venit Maria annuncians discipulis) a Magdalény (Quia vidi dominum). Následuje cesta apoštolů k hrobu, ukazování nalezeného roucha a závěrečný zpěv oslavující Kristovo vzkříšení.
Přes celkově narativní ráz vykazuje text patrnou snahu o dramatizaci a vizualizaci děje, projevující se nejsilněji v dialogické scéně zjevení. Promluvy Krista však nejsou v rubrikách ještě uvedeny jeho vlastním jménem, nýbrž obecnými názvy jiných postav, které patrně Krista zastupovaly (anděl, chór).
Svatojiřský procesionál - 13.–14. stol.
Notovaný text V. ze Svatojiřského procesionálu je příkladem nové, složitější úpravy svatojiřských slavností intenzivně pěstovaných v době kulturního rozkvětu kláštera za abatyše Kunhuty Přemyslovny. Původní verze byla v úvodu rozšířena o jednoduchou mastičkářskou scénu (→ Mastičkář) a dále o velikonoční sekvenci Victimae paschali. Podnět ke vzniku mastičkářské scény, která se nalézá jen vzácně v několika památkách latinského velikonočního dramatu (slavnost z Vich z 11.–12. stol., hry z Tours, Benediktbeuernu a Klosterneuburgu z 13. stol.), dalo nejspíše úvodní responsorium Dum transisset sabbatum, které na základě Markova evangelia (16, 1) připomíná, že tři Marie nakoupily vonné masti, aby jimi pomazaly Kristovo tělo v hrobě. Po skončení responsoria Marie žádají mastičkáře o masti (strofa Aromata precio querimus). Ten zde však vystupuje pouze jako němá postava předávající Mariím masti, s nimiž ženy podle rubriky dále přistoupí k hrobu. Ve třech jiných svatojiřských textech této verze však mastičkář strofou Dabo vobis unguenta optima Mariím odpovídá. Obě strofy se výrazně odlišují od antifonálního zpěvu novou rýmovanou formou v desetislabičných verších. K další úpravě původní verze došlo vložením dialogické sekvence Victimae paschali před apoštolskou scénu. Marie Magdaléna postupně oznamuje chóru (apoštolům), co spatřila u hrobu. Její výstup je přerušen liturgickým aktem, kdy má jeden z přítomných kněží za trojího pokleknutí oznámit zpěvem Kristovo vzkříšení. Následuje obvyklý apoštolský výstup zakončený oslavným zpěvem Surrexit dominus de sepulchro.
Kodex kanonických hodinek - 13.–14. stol.
Text zaznamenaný v Kodexu kanonických hodinek reprezentuje kratší a jednodušší dvoudílnou verzi, která byla v dané době nejrozšířenějším typem velikonoční slavnosti v českých zemích.
Zkratkovitý zápis bez notace sestává z pouhých incipitů jednotlivých zpěvů, zatímco text rubrik poskytuje podrobné scénické informace.
Po antifoně zpívané prelátem na úvod slavnosti (Maria Magdalena et alia Maria) kráčejí Marie se svíčkami a kadidelnicemi k hrobu, kde se odehrává jejich setkání s anděly. Společný zpěv Ad monumentum venimus pronášejí Marie k chóru s tvářemi otočenými k východu. Příhrobní scéna je propojena se scénou apoštolskou zpívaným dialogem ze sekvence Victimae paschali, rozděleným na sólový zpěv a sbor. Po prelátově zpěvu uvádějícím běh apoštolů k hrobu (Currebant duo) rubrika předepisuje, aby učedníci se svíčkami vstoupili do hrobu a odnesli roucho doprostřed chóru (zní antifona Cernitis, o socii). Následují zpěvy oslavující Kristovo vzkříšení, které pronáší prelát se svíčkou v ruce a tváří k východu. Na to mu sbor s pokleknutím třikrát odpovídá (Deo gratias, gaude). Slavnost končí prelátovým požehnáním, vzájemným pozdravem všech přítomných a chvalozpěvem Te Deum, po jehož skončení mají učedníci položit roucho na oltář. Řada obřadních gest a postupů (pokleknutí, požehnání, odložení plátna na oltář, obrat k východu) i užití atributivních liturgických předmětů jako rekvizit (svíčky, kadidelnice, obřadní roucha) dokládá velmi silnou vazbu slavnosti k liturgii.
Množství dochovaných zápisů dvoudílné verze V., vyznačujících se jednotností v úpravě textu i rubrik, svědčí o značné oblibě její kratší, přísně liturgické formy v pozdější době. Příklon k prostým obřadům souvisel s konzervativní zbožností kruhů kolem arcibiskupa Arnošta z Pardubic a se zesílenou snahou čelit jednoduššími formami slavností sílícímu světskému živlu, který se od 14. stol. stále výrazněji prosazoval v česko-latinských velikonočních hrách (→ Hry tří Marií, → Mastičkář). V rubrikách najdeme doklady o provádění pouze v mužských klášterech či kapitulních chrámech (představitelé bývají označeni jako „bratři“ či „kanovníci“), kterým mohl vyhovovat její univerzálnější charakter a poměrně malé nároky na provedení.
Edice
J. Máchal: Staročeské velikonoční slavnosti dramatické, Věstník KČSN, třída filos.-hist.-jazykozpytná, Praha 1906, s. (1–14), 16n., č. IV (Kodex), 20n., č. VII (Breviář), 21–23, č. VIIIa (Procesionál); K. Young: The Drama of the Medieval Church I, Oxford 1933, s. 402–404 (Procesionál), (405–408), 664 (Breviář); J. Vilikovský: Latinské kořeny staročeského dramatu, Písemnictví českého středověku, Praha 1948, s. (96n.), 98 (Breviář, překlad), (99–103), 104n. (Kodex, překlad); F. Svejkovský: Z dějin českého dramatu, Praha 1966, s. (15–21), 22n. (Breviář), 24–42, 43 (Kodex), (44–76), W. Lipphardt: Lateinische Osterfeiern und Osterspiele IV, Berlin–New York 1975–81, s. 1166–1169, č. 661 (Kodex); V, s. 1579–1581, č. 798 (Breviář), 1597, č. 804 (Procesionál); VI, s. 167n., č. 660a (Missale plenarium); V. Plocek: Melodie velikonočních slavností a her středověkých pramenů v Čechách I, Praha 1989, s. (1–141); III, s. 727–729 (Missale plenarium), 800–810 (Procesionál); E. Stehlíková: A co když je to divadlo?, Praha 1998, s. (16), 17–19 (Breviář), (60, 112).
Prameny a literatura
NMk, sign. XIV D 12: Missale plenarium, fol. 189b–190a; NK, sign. VI E 13: Breviarium monialium s. Georgii, pag. 3–4; sign. VI G 10b: Processionale monialium s. Georgii, fol. 72b–78b; sign. IV D 9: Ordo horarum canonicarum per circulum anni, fol. 110. • J. Truhlář: O staročeských dramatech velikonočních, ČČM 65, 1891, s. 3–10; Menčík 1895, s. 3–11; E. K. Chambers: The Mediaeval Stage II, Oxford 1903, s. 1–40; Z. Nejedlý: Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, Praha 1904, s. 165–178, 199–206 + Dějiny husitského zpěvu I, Praha 1954, s. 226–242; J. Máchal: Staročeské skladby dramatické původu liturgického, Praha 1908, s. 1–10; J. Vilikovský: K dějinám staročeského dramatu, Hrst studií a vzpomínek. Prof. Dr. Ant. Beerovi jeho žáci, ed. L. Zatočil, Brno 1941, s. 110–120; V. Plocek: Nejstarší doklad velikonočních slavností v Čechách. Transkripce a analýza rukopisu XIV D 12 Národního muzea v Praze, Uměnovědné studie 1, 1978, s. 75–152; S. Rankin: Liturgical Drama, The New Oxford History of Music. The Early Middle Ages to 1300, Oxford 1990, s. 328–337; J. F. Veltrusky: Postava mastičkáře ve středověkém náboženském divadle, DR 13, 2002, č. 4, s. 4–12 + Staročeský mastičkář jako klaun a symbol, tamtéž, s. 13–17; viz Edice. • DČD I, Veltruská 2006
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla,ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 631–633
