Představení, uskutečněné v neděli 5. 2. 1617 na Pražském hradě, zahájilo slavnosti pořádané pro přítomný panovnický dvůr v posledních třech karnevalových dnech. Titul Phasma dionysiacum Pragense [Pražské zjevení dionýské], odkazující k bohu vína, veselí a patronu masopustu Dionýsovi, není autorský, ale pochází z dobového letáku; v dalších pramenech je představení označováno jako balletto nebo Mascaraden. Konalo se v komorním prostředí sálu zvaného „Soudní světnice“ (Landstube, dnešní pojmenování Stará sněmovna, vedle Vladislavského sálu). Jeviště s dekorací, zbudované k tomuto účelu, zabralo celou šířku i výšku sálu na jedné třetině jeho rozlohy, uprostřed sálu bylo v hledištním parteru vyhrazeno místo pro šest párů tanečníků. Perspektivní scéna výrazného raně barokního typu s řadou postranních kulis disponovala vyspělým technickým zařízením se zvedacími stroji.
P. druhově náleží k typu scénických představení označovaných jako ballo nebo balletti, jaká se provozovala na dvorech ve Florencii či Mantově od konce 16. stol. Zároveň je nejstarším známým provedením kompozice, která užívá nové stylové prostředky italského hudebního divadla směřující k utváření barokní opery, a to nejen v Praze, ale na habsburském dvoře vůbec. Také doklady, dokumentující podobu a obsah představení (rytina, řešená jako list s odklápěcími přílepkami, zobrazuje jednotlivé fáze produkce, tištěný popis v němčině a italské libreto s připojeným rukopisným překladem do němčiny), představují pro výzkum divadla zaalpské Evropy vůbec první prameny tohoto druhu. Autorem libreta a dobového popisu představení byl příslušník císařského dvora, italský šlechtic z Tyrolska Giovanni Vincenzo d’Arco († 1621) dlouhodobě působící v Praze už za Rudolfa II., který v představení také účinkoval. Autor hudby ani hudebníci a zpěváci nejsou dosud známi; umělecká forma P. nasvědčuje, že šlo – přinejmenším zčásti – o umělce italské, zřejmě ve službách habsburského dvora (možnosti identifikace interpretů srv. ⇒ Seifert 1998).
Dílo sestává z plynule navazujících prokomponovaných zpívaných scén, které obklopují jeden centrálně umístěný baletní výstup a suitu společenských tanců, při níž se zapojily i dámy z publika. Postavy antických bohů (Merkur), šest párů starověkých a bájných vládců a hrdinů (Julius Caesar, Alexandr Veliký, turecký vládce Osman I., česká kněžna Libuše ad.), osm antických básníků v čele s mytickým pěvcem Orfeem, Amor a ryze alegorická postava Sláva domu rakouského holdují přítomným císařským manželům Matyášovi a Anně a oslavují habsburský rod. Chvalozpěv na České království a vizi jeho nadcházejících šťastných let (Orfeův zpěv Mentre volgiamo i passi a sbor básníků O fortunato) je možno interpretovat jako výraz přání českých stavů, aby se panovník natrvalo usídlil v zemi. Císař Matyáš pobýval tehdy v Praze se svým dvorem již od května 1615, což optimismus stavů zřejmě posilovalo (⇒ Maťa 2004).
Hudební složka díla se vyznačovala rozmanitostí užitých forem; vedle několika sólových výstupů, nepochybně ve stylu rané monodie (např. Merkur za doprovodu cembala, loutny a basové violy), sborů s doprovodem orchestru či sólistů a sboru s nástroji střídajícími se na způsob ritornelů, obsahovala i pasáže výlučně instrumentální (sinfonie). Podobně jako v řadě mantovských představení i zde byly orchestr a část zpěváků ukryty, patrně za scénou, zrakům diváků. Jak členění hracího prostoru, v jehož spodní části se odehrávaly výjevy situované do podsvětního sídla blažených – Elysia, v horní části „mezi nebem a zemí“ výstupy bohů a alegorických postav, tak působivé vizuální, světelné, barevné i zvukové jevištní efekty (Amor sestupující na oblaku, zjevení Slávy domu rakouského jakoby na nebesích, odhalení svatováclavské koruny ze zářících hvězd apod.), okázalé kostýmy a baletní figury odkazovaly k bohaté tradici italského jevištního výtvarnictví i k jeho nejnovějším barokním formám. Postavy dvanácti heroů a vladařů včetně postav ženských tančili muži, a to přední čeští páni a tanečníci ze zemí rakouských ve vyrovnaném počtu.
I přesto, že P. bylo uzavřeným dvorským představením, obohatilo soudobé spektrum uměleckých aktivit divadelního typu o nový druh a významně tak posunulo vývoj divadelní kultury na habsburském dvoře i v prostředí české aristokracie. Inscenace P., razící nové výrazové formy, byla sice jedinečným představením, připraveným a uskutečněným však v obvyklém kontextu masopustních oslav. Podnět k uspořádání slavnosti vyšel z dvorského prostředí a její dříve zdůrazňovaný politický podtext, související s jednáním o kandidatuře Ferdinanda Štýrského na český trůn a inspirovaný údajně českými stavy, nelze přeceňovat. Vilém Slavata, pokládaný původně za autora produkce (v představení tančil prvního z heroů – Nina, manžela Semiramidy), se patrně podílel pouze na její organizaci a financování.
Edice
H. Seifert: Das erste Libretto des Kaiserhofs, Studien zur Musikwissenschaft (Tutzing) 46, 1998, s. 35–75.
Prameny a literatura
Württembergische Landesbibliothek Stuttgart, sign. Fr. D. fol. 40: [G. V. d’Arco:] Breve relatione del balletto fattoavanti le M. Mta dell’Imperatore, & Imperatrice a di. 5. diFebr: 1617 [výtisk italského libreta s detailním popisem produkce, rkp. překladem do němčiny a exemplářem rytiny]; Biblioteka Uniwersytecka w Warszawie, Gabinet Rycin, Zb. król. T 171, nr. 705: Kurtze Beschreibung der Mascaraden so in Anno 1617. der Röm. Keys. Majest. zu Prag von etlichen Herren Standts Repraesentirt worden [tisk popisu a rytiny, další exempláře rytiny: Bibliothèque Nationale de France, Paris; Theatermuseum München: inv. č. IV/4366, ⇒ Hilmera 1962, ⇒ DČD I, ⇒ Volek–Jareš 1977]; Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel: tištěný popis P. (19 s., obsahuje pasáže s dosud neznámými informacemi, ⇒ Dobalová 2006), dvě rytiny, rkp. poznámky (součást konvolutu tisků). • F. Ch. Khevenhüller: Annales Ferdinandei VIII, Leipzig 1723, odst. 1093; J. Hilmera: K počátkům barokní scénografie v Čechách, ČNM 131, 1962, s. 135–140 + Ještě k počátkům barokní scénografie v Čechách, tamtéž, s. 219 + Perspektivní scéna v 17. a 18. století v Čechách, Praha 1965, s. 35n., 66; T. Volek–S. Jareš: Dějiny české hudby v obrazech, Praha 1977, s. 413n.; J. Pánek: P. a manýristické slavnosti na Pražském hradě roku 1617, Folia Historica Bohemica 17, 1994, s. 117–129; J. Hilmera: P. a další divadelní představení v Praze roku 1617, tamtéž, s. 133–141; M. Štědroň–M. Študent: Hudba v pražské slavnosti P. 1617, tamtéž, s. 143–149 + Phasma dionysiacum musicae, SPFFBU 1994, H 29, s. 42–62 + Hudba v pražské slavnosti „Phasma Dionysiacum“ z roku 1617 (Konfrontace a posuny), Ars naturam adiuvans. Sborník k poctě prof. PhDr. Miloše Stehlíka, ed. J. Kroupa, Brno 2003, s. 191–198; Deník rudolfinského dvořana. Adam mladší z Valdštejna 1602–33, ed. M. Koldinská–P. Maťa, Praha 1997, s. 374n.; H. Seifert: Das erste Musikdrama des Kaiserhofs, Oesterreichische Musik – Musik in Oesterreich. Beiträge zur Musikgeschichte Mitteleuropas: Theophil Antonicek zum 60. Geburtstag, ed. E. T. Hilscher, Tutzing 1998, s. 99–111 + Gattungsbezeichnungen früher Musikdramen in Österreich, Theater am Hof und für das Volk (Maske und Kothurn 48), ed. B. Marschall, Wien–Köln–Weimar 2002, s. 167–177; P. Maťa: Das P. und die Anfänge des Faschings am Kaiserhof, tamtéž, s. 67–80 + P. a počátky karnevalového kalendáře na císařském dvoře, DR 15, 2004, č. 2, s. 46–55; M. Štědroň: Amor, Merkur a další postavy v pražské opeře Phasma dionysiacum 5. února na Pražském hradě, Druhý život antického mýtu, ed. J. Nechutová, Brno 2004, s. 206–213; H. Kazárová: Barokní Čechie a Terpsichora, Barokní Praha – barokní Čechie 1620-1740, ed. O. Fejtová–V. Ledvinka–J. Pešek–V. Vlnas, Praha 2004, s. 921–924; S. Dobalová: The New Source on Festivity Phasma Dionysiacum Pragense in 1617, Musical Culture of the Czech Lands and Central Europe before 1620, konference Praha 2006, v tisku; viz Edice. • DČD I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 456–458
