Pašije německých obyvatel Vrchlabí popsal J. Wander z Grünwaldu (1759–1822), kartograf a stavitel silnic, který se 1770 jako jedenáctiletý zúčastnil vrchlabského svatotýdenního dění. 1820 o tom zaznamenal vzpomínku do dnes ztracené rodinné kroniky (⇒ Bohemia 1892). Podle tohoto podání začínaly hry již na Květnou neděli a každý den pašijového týdne až do Bílé soboty byla předváděna některá z vybraných událostí tradiční pašijové chronologie. Prostorem, v němž se spektákl rozvíjel, nebylo jeviště, ale celé město, jehož jednotlivé objekty se využívaly ve své původní funkci a významu. Šatlava tak představovala Ježíšovo vězení, kde bylo ze čtvrtka na pátek předvedeno bičování a korunování trním, morzinovský zámek se proměnil v sídlo Pilátovo. Na Velký pátek postupovalo procesí křížové cesty přes zámecký dvůr kolem hnojiště, do něhož byl svázaný Ježíš vhozen a pak zbit. Účinkující po něm házeli měchýře naplněné krví nebo barvou. Poté následovala scéna setkání s Veronikou, při níž si představitel Krista otřel do nabídnuté roušky zkrvavený obličej. Po dalších výstupech došel průvod s alegorickými pegmaty a flagelanty, kteří se bičovali již předcházející den, na místní popraviště, kde bylo předváděno ukřižování. Vrchlabští sousedé představovali rovněž jeruzalémský lid. O obsazení pašijových postav rozhodovala momentální pozice jednotlivých představitelů ve společenském života města. Všechny záporné postavy pašijí představovala místní honorace. Piláta hrál ředitel panství, římské vojáky zámečtí zaměstnanci, důchodní představoval Lakomství, úředníkova dcera Smilstvo, jemuž kancelářský písař přestrojený za čerta dělal svůdníka atd. Fyzicky náročnou postavu Ježíše hrál tehdy obětavě chudý švec, Magdaléna musela prý „kuchařce pana děkana ukázat své pěkné tělo“ a měla být „toho roku padlá“. Samo obsazení mělo kající funkci.

Celoměstská „performance“ tvořená kombinací mnoha postupů a žánrů obsahovala improvizované akce a prvky připomínající dnešní happeningy. Svou polymorfní kompozicí se vymykala z běžného dobového způsobu inscenování pašijí. Wander charakterizoval svatotýdenní spektákl jako „zbožný karneval“ (frommer Carneval), ale ve svém popisu vůbec nezmínil text. Bez něho se však celotýdenní produkce nemohla obejít, je třeba připustit alespoň lapidární citáty z evangelií. První konání vrchlabského pašijového spektáklu ani jeho zánik nejsou přesně známy. Ještě 1820 byl realizován v jakési redukované podobě.

Vrchlabská pašijová hra podle Wanderova popisu je ve středoevropském prostoru jedinečná. Poněkud ji připomíná pašijový ludus konaný přibližně v téže době ve slovinské obci Loke pri Zidanim moste nebo podstatně starší pašijové mysterium v Kalwarii Zebrzydowské nedaleko Krakova, na jehož tradici navazuje i jeho dnešní tamější podoba.

Literatura

J. Port: Tvary divadla v Čechách I, s. 208n. (rkp. NMd); G. P. [G. Pazourek]: Eine Charwoche in Hohenelbe, Bohemia 15. 4. 1892, příl. (přetisk ⇒ Passionsspiele im Riesengebirge, Riesengebirgs-Heimat, Nürnberg 7, 1953, č. 12, s. 10); K. W. Fischer: Die Passionsspiele in der Stadt Hohenelbe, Prag 1920 (Sammlung gemeinnütziger Vorträge, č. 495–497) + Das geistige Leben in Hohenelbe, Das Riesengebirge, Prag–Basel–Berlin 1933, s. 18n. + Die Theaterkunst in Hohenelbe, Jahrbuch des Deutschen Riesengebirgs-Vereines (Hohenelbe) 22, 1933, s. 1–6 + Hundert Jahre Theaterkunst in Hohenelbe, Sudetendeutsche Monatshefte (Teplitz-Schönau) 2, 1936, s. 329n.; C. Niessen: Theatergeschichtliche Bemerkungen zum Hersbrucker Altar, Theater der Welt (Amsterdam) 1, 1937, s. 485; L. Schmidt: Zur Innengeschichte der deutschen Passionsspiele, Volks­schauspiel und Volksfrömmigkeit, Volk und Volkstum (München) 3, 1938, s. 223 + Deutsche Volksschau­spiele in zeitgenössischen Zeugnissen, Berlin 1954, s. 48–51; E. Flégl: Průvodce Vrchlabím, Vrchlabí 1946, s. 36; A. Karasek-Langer: Volksschauspiel und Volkstheater der Sudetendeutschen, Gräfelfing bei München 1960, s. 50–55; J. Kopecký: České lidové divadlo v kontextu evropské divadelní kultury, O barokní kultuře, Brno 1968, s. 106; J. E. Alexy–A. Karasek–J. Lanz: Das deutsche Volksschauspiel in Böhmen, Mähren und der Slowakei II, Marburg 1984, s. 343–347; V. Ron: Poznámky k vrchlabským pašijím, Strahovská knihovna18/19, Praha 1984 (1990), s. 177–221 + Vrchlabský pašijový karneval, Lidová demokracie 5. 4. 1985 + Sousedské divadelnictví severních Čech v 18. století, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 348–360 + Velkopáteční pašijová procesí, Český lid 80, 1992, s. 299–301 + Německé pašijové hry v českých zemích, DR 5, 1994, č. 1, s. 44 + Z minulosti pašijových her v českých zemích, Pašije aneb Theatrum passionale aneb Zrcadlo umučení a vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, program k inscenaci ND, Praha 1998, s. 29–32 + Rekognoskace pašijových a velikonočních her v sudetsko-karpatském prostoru, Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století, ed. V. Petrbok–R. Lunga–J. Tydlitát, Boskovice 1999, s. 276–288.

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 448–449