Plný název Komedie o Františce, dceři krále anglického, též o Honzíčkovi, synu kupce londýnského, užíván i zkrácený název Komedie o Františce. – Text zaznamenal 1893 vídeňský slavista a žurnalista J. Karásek podle přednesu Č. Marka ze Železnice, pamětníka závěrečné fáze inscenační tradice hry v Tříči u Vysokého nad Jizerou, kde byla naposledy provedena 1835. Reprodukoval-li Marek věrně celý text, nelze s určitostí říci, zcela nepravděpodobné je však jeho datování hry do 1769. Podle postavy Justiciára (funkce zavedena za Josefa II.) lze za dolní časovou hranici vzniku považovat rok 1785, hra však nejspíše pochází až z počátku 19. stol.
Hra líčí dobrodružný příběh královské dcery Františky, kterou na popud jenerála Mince unesou dva zloději do Turecka, kde je jako křesťanka uvržena do vězení. Honzíček, syn londýnského kupce, ji osvobodí a po překonání řady překážek vrátí rodičům. Dostává Františku za manželku a zrádný Minc je vydán katanům na smrt. Naivita pohádkové morality s náboženským pozadím, poznamenaným lidovým katolicismem, se vyznačuje mnoha anachronismy. Dvorské a cizokrajné prostředí, stejně jako královské postavy jsou vytvořeny podle lidových venkovských vzorů, cesta „šífem“ po moři vede z „Londona“ do „Anglicka“, do všedního jazyka proniká soudobá módní terminologie. V přitakání tradičním hodnotám (tvořivá a poctivá práce, věrnost, šlechetnost a pokora) se zřetelně projevuje mravoličná tendence. Užití tureckých motivů, spjatých s tématy hrozby, nebezpečí a pohanství, svědčí o doposud živém povědomí někdejších tureckých expanzí do Evropy, které se odrazilo v mnoha literárních a dramatických dílech.
Hra byla zpracována podle neznámé předlohy, nejspíše podle některé z tzv. knížek lidového čtení, vzorem však mohla být i kramářská píseň. Text obsahuje 747 nepravidelných, sdruženě rýmovaných veršů a je rozdělen do devíti obrazů. V inscenaci účinkovalo přes 20 herců, z nichž 16 mělo role mluvené. Funkce Opovědníka je místy zastoupena postavou Blázna, zvaného Honzbuřtel. V úvodu jsou předepsána hudební čísla: uvítací píseň účinkujících žen a zpívaný Opovědníkův prolog. Také předěly mezi jednotlivými obrazy mohly být vyplněny hudební produkcí, přímé doklady však v textu nejsou zaznamenány. Hra byla uváděna nejspíše v hospodském sálku, na jevišti s předscénou, opatřeném oponou, se zadními malovanými prospekty představujícími břeh moře, tureckou zahradu, anglickou královskou komnatu, „sednici“ kupce, pokoj tureckého císaře, zahradu s žalářem. Na scéně byla užita také řada řemeslnických nástrojů jako rekvizity. Po představení zřejmě následovala taneční zábava. Jevištně hru oživil E. F. Burian v inscenaci Druhá lidová suita (1939) a zpracoval podle ní libreto pro svou Operu z pouti (1950).
Edice
Komedie o Františce, dceři krále anglického, též Honzíčkovi, synu kupce londýnského, ed. J. Karásek, Český lid 2, 1893, s. 53–59, 175–179; P. Bogatyrev: Lidové divadlo české a slovenské, Praha 1940, s. 283–314; Lidové drama pobělohorské, ed. J. Hrabák, Praha 1951, s. 173–200, (237); L. Sochorová: Sousedské divadlo českého obrození, Praha 1987, s. 411–438.
Literatura
F. Vodseďálek: Na výpravě za lidovou divadelní tvorbou v Podkrkonoší (opis rkp. Vlastivědné muzeum Vysoké n. J., sign. RK 47); J. K. Doležal: Dr. Josef Karásek, Vídeň 1926, s. 54; M. Hýsek: Prameny selských her Vodseďálkových, Český lid24, 1924, s. 161–164; Selské čili sousedské hry českého baroka, ed. Z. Kalista, Praha 1942, s. 33; J. Kopecký: Divadlo naší hrdosti, Divadlo 1, 1949/50, s. 678, 883n.; J. Černý: Dějiny českého dramatu v kostce III (Lidové drama pobělohorské), Ochotnické divadlo 4, 1958, č. 3; V. Černý: Od bonifantů k mastičkářům, Sborník historický 10, 1962, s. 110 + Barokní divadlo v Evropě, Slovenské divadlo (Bratislava) 18, 1970, s. 324; A. Židlická: Příběh dcery krále anglického, Pochodeň (Hradec Králové) 4. 3. 1969; M. Kopecký: Starší české drama, Brno 1981, s. 157n., 210–221; L. Sochorová: Sousedské divadlo doby národního obrození, Praha 1987, s. 88–95 (AUC, Philosophica et Historica Monographia CX-1985); viz Edice. • DČD I, LČL, OSN
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 301–302
