Jedna z nejoblíbenějších legend českého středověku, jejíž verze jsou dochovány v tradici lidového divadla 17.–19. stol. Pozdní folklorní verze v podobě deseti obchůzkových koledních her z Moravy obsahuje sbírka J. Feifalika (⇒ Edice). Fabule vychází z domácí tradice středověké veršované lyriky (duchovní píseň Doroto, panno čistá) a epiky 14. stol. (dvě české adaptace legendy, řada verzí latinské legendy Jakuba de Voragine), která ovlivnila také rozšíření her o sv. Dorotě na Slovensku a v Polsku (⇒ Fischer 1916). Nejstarším známým dokladem dorotské hry z doby baroka je anonymní → Komedie o sv. panně Dorotě, zapsaná v rukopisném sborníku → E. J. Košetického (druhá polovina 17. stol.). Pozdější hry (např. Hra o sv. Dorotě z Milevska) se ve formálně často značně odlišných verzích hrály až do pozdního 19. stol.
Feifalikův soubor deseti dramatických textů z Moravy se vztahuje k pozdní fázi tradice dorotských her. Představuje typy adaptací příběhu od přednesu známé kancionálové písně až po rozsáhlé představení. Všechny verze zpracovávají totéž téma vybavené shodnými kanonickými motivy, liší se však jejich odlišným pojetím a rozpracováním. Do pojetí těchto motivů se promítala nejen rozdílnost obecenstva, k němuž se jednotlivé verze obracely. Charakter některých moravských adaptací byl zjevně ovlivněn i autorským podílem místních vzdělanců (kněží, učitelů, ale také lidových písmáků) nebo v jiných případech dětských interpretů, kteří v pozdější době často určovali funkce i konkrétní podobu každého jednotlivého představení, vycházejícího z lokální a regionální tradice dorotských her. Opakované textové shody mezi jinak odlišnými verzemi Feifalikova souboru, místem tradování značně vzdálenými, naznačují, že oblíbené dorotské hry z Moravy se patrně odvíjely ze společného, snad raně barokního východiska. Předlohou těchto lidových her však nebyla česká legenda o sv. Dorotě. Jejich motivika odpovídá spíše výstavbě středověké latinské legendy, zaznamenané ve 22 rukopisech české provenience.
Nejjednodušší verzi Feifalikovy sbírky představuje hra z Doubravníka, redukovaná na dětskou kolední obchůzku, která se konala o svátku sv. Doroty (6. února). V této verzi byly příznačně opomenuty nejen motivy královy nabídky sňatku a králova závěrečného potrestání, ale také epizoda s Teofilem. Jednoduchý děj je postaven na trojím odmítnutí světice ctít pohanské bohy. Teofil poté předává Dorotě dvě jablka, jež ona vzápětí rozděluje andělům. Po náznakové popravě světice končí hra „písničkou“.
Ostatní, ústní tradicí a snad i mentalitou dětských interpretů méně poznamenané verze Feifalikova souboru jsou dějově bohatší a rozvinutější, byť se v některých případech zčásti odchylují od osnovy legendického příběhu. Např. hra z Klobouk u Brumova, zahájená příkazem krále přivést už uvězněnou Dorotu, vynechává zároveň rozhovor Doufila s Dorotou před její popravou. V nelokalizované verzi XIX došlo rovněž k nelogickému narušení dějové osnovy, když Dorota prosí anděla o růže či ovoce pro Teofila, který je teprve v dalším výstupu od ní žádá. Ze shromážděných verzí Feifalikova souboru využívají zejména nelokalizované hry XVIII, XIX, XXI, prozrazující podíl místních vzdělanců na tradici provozování, tradiční divadelní postavu opovědníka, která každé představení obřadně zahajovala a někdy také s příslušným mravním naučením uzavírala. Tuto funkci však v některých verzích zastává postava Legáta (Posla), která zároveň vystupuje i v ději hry. Ve hře z Velkých Kunčic je funkce opovědníka spojena s postavou Teofila, ve verzi z Kroměříže ji zastupuje tradiční sborová píseň účinkujících. V některých textech je pak součástí prologu rovněž úvodní monolog čerta, např. ve „vzdělaneckých“ verzích XVII, XIX, XXI.
Jednotlivé verze dorotské hry se ve Feifalikově souboru odlišují také charakterem výstavby dramatického děje, jehož společný základ tvoří scéna Dorotiny rozmluvy s králem, dále scéna Dorotina mučení a scéna její popravy. Rozdíly se projevují už v typu expozice, kterou v některých verzích představuje více či méně rozvinutý dialog krále s Teofilem, případně s Legátem. Pouze ve verzi z Kroměříže král namísto rozmluvy s Teofilem posílá hned úvodem Dorotě po Teofilovi „pefel“ (příkaz) a zlatý prsten. Pokud jde o klíčovou scénu „disputace“ Doroty a krále, odlišují se jednotlivé verze pojetím konfliktu i frekvencí výstupů Dorotina slyšení. Složitější dramatický typ reprezentují např. dějově bohaté verze XVII, XIX, XXI, obsahující také dvě scény Dorotina slyšení u krále, doplněné navíc výstupy čertů a katů. V ostatních verzích dorotské hry jde pouze o jedinou scénu, v níž však samotné pojetí dramatického sporu případ od případu kolísá, a to od jednoduchého odmítnutí světice provdat se za krále a ctít pohanské bohy (verze z Doubravníka, Velkých Kunčic, Starého Rousínova, Kojetína a Kroměříže) přes opakovaný nesouhlas (verze z Klobouk, Kyjova i nelokalizovaná verze XVIII) až po trojnásobné Dorotino odmítnutí. Některé výstupy obsahují v zájmu gradace děje motiv králova domlouvání; ve verzi XIX domlouvají Dorotě také čert a starý kat, ve verzi XXI pak samotný čert. Ve dvou verzích chybí klíčový dialog krále a Doroty, představující základ děje legendického příběhu. Jde o verzi z Velkých Kunčic (její text je ovlivněn kontaminací s textem místní vánoční hry) a o verzi z Kroměříže, v nichž zmíněný dramatický spor světice s králem „zprostředkovává“ svými vzkazy oběma protagonistům postava Teofila. Toto netypické pojetí konfliktu ve stavbě dramatického děje nepochybně zeslabovalo jevištní účinnost obou dorotských her.
Jednotlivé verze Feifalikova souboru se vzájemně liší také pojetím a frekvencí dějově významných výstupů Dorotina mučení. V některých verzích scéna mučení světice dokonce chybí (verze z Doubravníka, Velkých Kunčic, ale i verze XVIII). V dalších verzích se výstup motivicky liší v pojetí náznakové popravy světice. Často je scéna rozvíjena zpěvem či monologem anděla, který světici provází a povzbuzuje, a promluvami katů (verze z Klobouk, Starého Rousínova, Kojetína, Kyjova, Kroměříže, dále verze XIX a XXI). Ojediněle je výstup popravy komentován promluvou čerta (verze z Velkých Kunčic) či improvizovaným výstupem Legáta a katů (verze XVIII). Pouze ve hrách z Velkých Kunčic a ze Starého Rousínova se vyskytuje i tradiční motiv zvykového práva, katova nabídka sňatku, jejíž přijetí mohlo odsouzené světici zachránit život.
S výjimkou dětské kolední hry z Doubravníka se ve všech ostatních textech vyskytuje více či méně rozvinutá epizoda s Teofilem. Jednotlivé verze se výrazně liší určením jeho společenského postavení (písař, dvorský úředník, správce, ale i „král od východu“). Motiv Teofilovy popravy chybí ve verzi XVII, ve verzi XVIII je místo závěrečného výstupu potrestání krále uplatněn významný monolog Teofilova vyznání víry. Pouze ve verzi XXI se jako Teofilův udavač objevuje postava královského pážete.
Oblíbený výstup závěrečného potrestání krále-tyrana je v některých textech zcela opomenut (verze z Doubravníka a verze XVIII), jinde je redukován na stručný výstup čerta odvádějícího krále (hra z Kyjova a z Velkých Kunčic), případně oslaben komickými improvizacemi čertů (verze ze Starého Rousínova či verze z Kroměříže). Jiné verze obsahují rozvinutý výstup potrestání krále s postavami čertů, kteří scénu obohacují tradiční hereckou improvizací (verze z Kojetína, verze XIX či XXI). Pouze ve hře XXI je uplatněna také postava anděla, který čertům poroučí odnést krále do pekla. V této souvislosti se v rozšířeném pojetí závěrečného výstupu čertů s motivem hry v kostky o královu duši vyskytovaly v některých verzích i výstupy katů (verze z Kojetína, Starého Rousínova a Kroměříže). Pouze ve verzi z Kroměříže je čert hrající v kostky přítomen po celou dobu představení. Hru v kostky nahrazuje v některých verzích karetní hra (verze XIX a XXI). Právě tragikomické katovské a čertovské výstupy, které se s výjimkou dětské hry z Doubravníka vyskytovaly ve všech dorotských hrách z Moravy, poskytovaly zároveň tradiční platformu pro nezbytný úzký kontakt herců a diváků v lidovém divadle.
Jednotlivé verze Feifalikova souboru, které se vyznačují střídáním mluveného, resp. deklamovaného projevu se zpěvními vložkami, představují tradiční typ veršovaného dramatu s osmislabičným veršem a sdruženým rýmem mnohdy nahrazovaným hláskovou shodou na konci veršů. Jednotlivé verze se zřejmě částečně ovlivňovaly. Svědčí o tom např. textové varianty v dodatku verze XVIII, ale také shody mezi dalšími dorotskými hrami Feifalikova souboru. K charakteristice postav i dějových situací významně přispívaly také zvolené jazykové a stylistické prostředky. Vedle knižních výrazů a prvků spisovného jazyka se objevuje také hovorový jazyk, výjimečně i dialektismy, k charakteristice postav čertů pak tzv. umělá řeč. Vulgarismy se v textech Feifalikova souboru nevyskytují, a to ani u postav čertů a katů.
Písňové vložky, které byly součástí kompozice i tematické výstavby dorotských her, využívaly známých kancionálových písní typu Byla svatá Dorota pobožného života (např. ve verzích z Kroměříže a z Velkých Kunčic) a také melodiky známých lidových písní (např. píseň Doroty Plesej srdce ve mně s citací v dalším textu „Nic nedbám, když Boha mám nade všecko jmění“ – verze z Kojetína).
Inscenace těchto her předpokládaly jednoduchý typ jeviště, jehož prostor mohla vymezovat herecká akce účinkujících. Pouze verze z Kyjova naznačovala využití zadního, pomyslného dějiště (žalář Doroty „za záclonou“). Při velkém počtu herců (pět až deset postav) se mohlo hrát v městské či vesnické světnici, ve škole apod. Významnou představující funkci měly zejména kostýmy a rekvizity herců, jejichž popisy se u některých verzí dochovaly.
Na základě lidových dorotských her z Moravy vznikla novodobá adaptace Hra o sv. Dorotě, uvedená 1938 E. F. Burianem v Divadle D 38 jako součást První lidové suity.
Edice
J. Feifalik: Volksschauspiele aus Mähren, Olmütz 1864, s. 88–165 (nově Lidové hry z Moravy, ed. J. Kolár, Praha 1986, s. 88–165); F. Sušil: Moravské národní písně, Brno 1883, s. 7–9; J. K. Hraše: Se sv. Dorotou, Český lid 9, 1900, s. 217–219; Š. Dvořák: Lidové hry na Milévsku, b. m. 1916, s. 28–43; P. Bogatyrev: Lidové divadlo české a slovenské, Praha 1940, s. 216–245; České baroko, ed. Z. Kalista, Praha 1941, s. 242–248, (301); Lidové drama pobělohorské, ed. J. Hrabák, Praha 1951, s. 47–66, (234).
Literatura
M. Rybák: Slovenská hra o sv. Dorotě, Český lid 13, 1904, s. 193–196; A. Jirásek: Z mých pamětí, Praha 1911, s. 106, 122; A. Fischer: Polskie widowiska łudowe, Lwów 1916, s. 37n.; J. Gebauer: Legendový příběh sv. Doroty v literatuře české a staročeská píseň ke sv. Dorotě, Stati literárně dějepisné I, Praha 1941, s. 179–189; K. Horálek: Staré veršované legendy a lidová tradice, Praha 1948, s. 37n.; J. Gregor: Theater des Volkes, Wien 1948, s. 39; A. Václavík: Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959, s. 103; M. Obst–A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, Praha 1963, s. 270; O. Sirovátka: Komedie o sv. panně Dorotě a lidové dorotské hry, Český lid 57, 1970, s. 129–134; J. Kopecký: O staré divadlo, DR 1, 1990, s. 3–23; viz Edice. • DČD I, LČL
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 256–258
