Výtvarné divadlo Kolotoč (VDK) vzniklo z iniciativy sochaře Č. Sušky, filmového dokumentaristy M. Baumrucka a skladatele minimalistické hudby P. Richtera jako vyústění výtvarných snah animovat figurínu, masku, siluetu, kinetizovat obraz, prověřovat objekt v prostoru a čase. Na přelomu 70. a 80. let přerostly Suškovy výtvarné labyrinty, instalace, akční a procesuální koncepty v teatralizované výtvarné prezentace a jevištní inscenace, nabízející osobitý přístup k akční scénografii a předznamenávající tendence 90. let.
Umění akce se postupně i díky filmu, diaprojekci a hudbě přestěhovalo z ryze výtvarného kontextu (Malechov 1980, kde lze Suškovu prezentaci Labyrint považovat za prvé představení) do divadelního prostředí (premiéry pohostinsky v brněnských klubech Křenová a Horizont, pravidelněji v Branickém divadle pantomimy).
Meditativní představení abstraktní povahy, bezpříběhová a bez verbálního projevu zůstala na pomezí výtvarného umění a divadla. Výraznějšího ohlasu dosahovala zpravidla jen na společných akcích Pražské pětky. V první polovině 80. let tvorba VDK kulminovala (Paňáci a vycpaňáci, 1982; Pater Noster, 1983 – ve výtahu Stavební fakulty ČVUT; Pocur, 1983; Bersidejsi, 1984; Kompot, 1985). Tehdy proběhla i kuriózní konfrontace Suškovy prezentace Prostorové melouchy s oficiální expozicí Pražské quadriennale (1983). Rovněž účast VDK na divadelních přehlídkách (Šrámkův Písek, poděbradský FEMAD ad.), jež nebyly připraveny na takto vyhraněný divadelně-výtvarný projev, nabývala konfrontačního rázu.
Ač se VDK svou poetikou výrazně lišilo od charakteristického recesistického, humorného a dynamického projevu ostatních souborů Pražské pětky, mělo zejm. díky Suškovi zásadní podíl na jejich sbližování. Již 1981–82 vodili animátoři VDK „živé vycpaňáky“ divadla Sklep (Paralýza), participovali na první programově společné akci budoucí Pražské pětky (Maskáč v sále žižkovského hotelu Tichý, 1983), které se zúčastnilo i Studio pohybového divadla a soubor Molekula z UMPRUM, následovaly další společné činy. Vedle zakladatelů se na pořadech VDK podíleli režisér P. Koutecký, fotografové P. Faster a M. Pacina, herci, výtvarníci a animátoři V. Carrilhová-Perreirová, T. Janasová, K. Krausová, Z. Kuščynská, O. a P. Michálkovy, J. Richterová, A. Shameti, D. Konečný, Š. Pečírka, O. Schmidt, A. Tachezy ad.
V 80. letech, kdy na pomezí divadla a výtvarného umění systematicky působili pouze jednotlivci, bylo mezi skupinami českého divadla VDK výjimkou. Předznamenávalo trendy 90. let a vztahem Sušky k sdružení Tvrdohlaví, akcentováním projekce a hudby rozšířilo Pražskou pětku v široké generační umělecké hnutí, přesahující hranice divadla.
Po 1989 samostatná aktivita skupiny skončila. Někteří z jejích bývalých členů sporadicky participují na spřízněných akcích (hold k 10. výročí Branického divadla pantomimy, 1991; zahájení provozu paláce Akropolis, 1996).
Literatura
J. Dvořák: Sklep, Vpřed, Křeč atd, Scéna 9, 1984, č. 21–22, s. 4 + Energie 2000, in: Marginálie o pantomimě, inter. materiál SČDU, 1986 + Divadlo v akci, 1988; B. Blažek: Divadlo masiek, bábok a času, Javisko (Bratislava) 17, 1985, s. 385; J. Kolář: Divadelní Lucerna, Scéna 11, 1986, č. 12–13, s. 8; J. Chuchma, M. Kruml: Právě dnes a tady!, MS 28, 1986, č. 42; S. Machonin: Divadlo jako sebeobrana a jako nostalgie po obyvatelném světě, in sb. O divadle III, listopad 1987, s. 33; K. Sedláková: Mýtus „silné pětky“, tamtéž, s. 125; O. F. Chtiguel: Pražská pětka, DR 2, 1991, č. 1, s. 108; J. Olič: Divadlo Tvrdohlavých, SaD 2, 1991, č. 6, s. 52 + Hlavní haluze rodokmenu, in kat. Čestmír Suška, 1991; I. Raimanová: Vzpomínka na Malechov, Výtvarné umění 1996, č. 1–2, s. 9; Pražská pětka, 1999; J. Olič, V. Marhoul (ed.): Tvrdohlaví 1987–1999, 1999.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 534—535
