V Košicích se v dubnu 1924 ustavilo Družstvo Východoslovenského národného divadla s cílem zajistit pravidelný provoz profesionálního souboru v Městském divadle. Podobně jako o pět let dříve v Bratislavě vycházela i v Košicích představa národního divadla z pojetí jednotného československého národa. K jejímu uskutečnění byli přizváni čeští divadelníci, kteří na Slovensko importovali provozní model i dramaturgickou a inscenační praxi českého divadla. Soubory byly složeny z českých herců a zpěváků, představení se hrála převážně česky. V Košicích byla VND vyhrazena pětiměsíční sezona. Ve zbývajícím čase, kdy v Městském divadle hrály společnosti maďarské a pohostinsky bratislavské SND, soubor VND zajížděl do měst na Spiši, v Šariši a na Podkarpatské Rusi.
Prvním ředitelem se stal režisér J. Hurt (1924–26). Do Košic přešel ze SND, kde se jako šéf činohry obeznámil s problematikou konstituujícího se profesionálního divadla na Slovensku. Členy prvního souboru, který zajišťoval smíšený činoherní a zpěvoherní provoz, se stali J. Bělský, J. Benátský, M. Hurtová, M. Nedeová, L. Řezníček, J. a M. Sýkorovi, J. Škoda ad., v druhém roce přibyl A. Bagár. Šéfem zpěvohry byl dirigent J. V. Schöffer, vedle kterého působil dirigent V. A. Vipler. V činohře režírovali Hurt, Škoda a Řezníček, ve zpěvohře V. Poláček. Choreografka E. Fuchsová-Lehotská připravovala taneční výstupy ve zpěvohrách i činohrách. Samostatný baletní pořad se uskutečnil jen jeden: směs jednotlivých čísel na hudbu různých skladatelů (1924).
VND zahájilo 13. 9. 1924 veselohrou J. Chalúpky Kocúrkovo, která byla jako ostatní nečetné slovenské hry (např. Tajovský: Smrť Ďurka Langsfelda, 1924; Urbanovič: Večná mladosť, 1925; Zlatý močiar, 1926) hrána slovensky. Ostatní hry se hrály slovensky jen výjimečně (Madách: Tragédia človeka, 1925; Molnár: Vlk, 1926). Vedle převažujícího zábavného repertoáru (od českých veseloher přes francouzské konverzačky a německé frašky po hojné operety), jímž začínající VND usilovalo získat diváky, se v činohře objevovaly i náročnější tituly světové dramatiky (Wedekind: Lulu, 1924; Shakespeare: Král Lear, 1925; Schönherr: Ďáblice, 1926) a současné české produkce (Kopta: Revoluce; Čapek: RUR – 1926). Umělecky nejprůbojnější byly ucelené a expresionismu blízké inscenace Hurtovy (zejm. RUR). Ve zpěvohře dominovaly operety (v prvé sezoně 25 titulů, ve druhé 17), opery začalo VND uvádět až ve druhé sezoně (Smetana: Prodaná nevěsta; Gounod: Faust a Markéta; Puccini: Madame Butterfly; Halévy: Židovka). Vyjma jedné domácí operety (Hemerka: Ženské rozmary, 1925) byly opery a operety prováděny česky.
Ekonomické potíže, provázející od počátku VND (státní subvence a finanční příspěvky od Družstva nestačily pokrýt provozní náklady, návštěvnost byla nízká), přiměly Družstvo zadat divadlo po Hurtově rezignaci (1926) soukromému podnikateli. Prvním byl ředitel O. Alferi (1926–28). Novými členy souboru se stali mj. herci B. Machník, P. Machníková, operní zpěvák B. Chorovič, operetní subreta M. Škrdlíková. Choreografku E. Fuchsovou-Lehotskou vystřídal L. Gavar. Po odchodu Hurta a Škody režírovali v činohře J. Sýkora (vedle slovenských her, např. Rusko: Plamene, 1928, různorodé tituly eklektického repertoáru) a Alferi (především náročnější repertoár – Šalda: Dítě, 1926; Arcybašev: Vášeň; Shakespeare: Othello; Wedekind: Procitnutí jara – 1927; Strindberg: Slečna Julie, 1928). S nevelkým zpožděním uvádělo VND české novinky (např. Scheinpflugová: Madla z cihelny; Langer: Grandhotel Nevada; Čapkové: Adam Stvořitel; Kopta: Nejkrásnější boty na světě – 1927; Hilbert: Druhý břeh; Lom: Kající Venuše – 1928) a přejímalo též tituly z repertoáru pražského bulvárního divadla Komedia (Ewers, Geyer: Alraune, 1926; Kuprin, Miranová: Jáma, 1927). Opera za Alferiho ustoupila do pozadí (2 inscenace v sez. 1926/27, 1 v sez. 1928/29), do repertoáru pronikly operetky typu Grünovy Miss Čokoláda. Alferimu se v Košicích finančně nedařilo a odešel rok před vypršením tříleté smlouvy.
VND převzal ředitel O. Novák (1928/29), působící se svou společností na Slovensku již od 1919. Do jeho převážně českého ansámblu přibyli v Košicích slovenští umělci R. Bachlet a E. Wagnerová. I Novákovo krátké působení se vyznačovalo střetáváním uměleckých ambicí s komerčními zřeteli. V činohře se vedle Medkova Plukovníka Švece či Suchovo-Kobylinovy Svatby Krečinského objevila např. Neubauerova Sextánka apod. Novák posílil operu (celkem 6 titulů, vedle Prodané nevěsty Smetanova Hubička, dále Blodek: V studni; Leoncavallo: Komedianti; Mascagni: Sedlák kavalír; Bizet: Carmen), preferoval klasické operety (např. Lehár: Paganini; Kálmán: Hraběnka Marica; Čardášová princezna), ale neubránil se atraktivním kasovním kusům (např. revuální opereta Miss Amerika W. Kollo či Barešova Nahá Venuše). Slovensky se nadále hrála domácí dramatika (Urbánek: Rozmajrín; Stodola: Bačova žena; Oravcová: Prielom do večnosti) a Rollandova Hra o lásce a smrti.
Po Novákově sebevraždě 1929 se stal ředitelem bývalý člen pražského ND K. Želenský, který po svém penzionování 1927 založil vlastní divadelní společnost. VND vedl se synem Drahošem, který se po otcově onemocnění cele ujal řízení. Za jejich působení opanoval VND dramaturgický tradicionalismus. Po odstoupení D. Želenského (k 1. 4. 1930) byla sezona dokončena z pověření Svazu čs. herectva A. Mazačem.
Snahy vytvořit na východě Slovenska druhé československé divadlo po šesti letech ztroskotaly. Opakovaný podnikatelský nezdar vedl k rozhodnutí stálý provoz ve VND zrušit. Od 1930 pak do Košic zajížděly soubory Českého divadla v Olomouci a bratislavského SND. V sez. 1937/38 byla z iniciativy ředitele SND A. Drašara zřízena košická pobočka pod vedením F. Devinského. Neměla však dlouhého trvání; po připojení Košic k Maďarsku (8. 11. 1938) zanikla.
Literatura
Z. Rampák: Z minulosti VND v Košiciach, Program ND v Košiciach, jubil. číslo, 1955, s. 18; sb. Pamätnica SND, Bratislava 1960; A. Chmelko: Divadlo na východnom Slovensku, Košice 1971; J. Borodáč: Spomienky, Bratislava 1995; M. Polák: Stručná história a súpis premiér VND Košice 1924–1930 a 1937–1938, Bratislava 1995.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 533—534
