Východočeská společnost (VS) byl obecně užívaný název divadelního podniku řízeného Ústřední divadelní komisí skupiny východočeských měst v čele s Chrudimí, Hradcem Králové a Pardubicemi. Tento podnik, založený 1905, měl zajistit zvýšení úrovně profesionálního divadla v oblasti bez stálé divadelní scény. Města poskytla divadelní budovy a finanční subvence a konkurzem vybírala divadelního podnikatele, se kterým uzavírala prostřednictvím Ústřední divadelní komise termínované smlouvy. Ředitel VS měl na základě vlastní koncese zajišťovat provoz opery, činohry a případně operety podle požadavků sdružených měst (rozvrh sezony, dramaturgie). V řešení personálních a ekonomických otázek byl samostatný, což se v průběhu trvání podniku ukázalo jako zásadní nedostatek této první realizace myšlenky tzv. okrskových divadel v Čechách. Střetávání zájmů obou zúčastněných stran vedlo ke konfliktům často ohrožujícím existenci VS. Z ekonomických, ale i z osobních důvodů nejednou ředitelé omezovali či dokonce likvidovali působnost té části souboru, která se z jejich podnikatelského hlediska jevila finančně prodělečná (např. 1913 chtěl A. J. Frýda zrušit operu, 1928–29 neexistovala činohra, 1930–34 byla činohra personálně součástí operetního souboru, 1930 byla definitivně rozpuštěna opera). Negativní úlohu v osudech společnosti sehrálo i to, že sdružení východočeských měst bylo velmi volné. Počet zúčastněných městských subjektů se proměňoval, což ovlivňovalo nejen celkovou výši poskytovaných subvencí, ale i okruh působnosti VS. Pokud se nepodařilo pro celou sezonu získat hrací termíny ve východočeském regionu, musela společnost hledat další působiště i za jeho hranicemi (např. 1905–14 pravidelně zajížděla do jižních Čech, 1919–38 působila v národnostně smíšeném Mostecku). Teprve po zrušení soukromých divadelních koncesí 1945 převzala provozování VS plně do vlastní režie kmenová města, tj. Chrudim, Hradec Králové a Pardubice.
Prvým ředitelem VS se stal F. Lacina (1905–09), který přišel z ND v Brně. O jeho volbu se zasloužil význačný iniciátor východočeského kulturního života K. Pippich, který se značnou měrou zasadil i o uskutečnění VS. Organizačním a provozním modelem několikasouborového divadla VS navázala na typický český model, který se konstituoval během 19. stol. v důsledku omezených možností české společnosti, jež dosud nepřipouštěly vznik samostatných, žánrově specializovaných divadelních organismů. Úskalí tohoto uspořádání se brzy projevila i ve VS. Ambiciózní Lacinova snaha učinit dominantou operu (např. smetanovský cyklus) se nadlouho neprosadila. Pozice opery postupně slábla, nejprve ve prospěch činohry a posléze operety, jež přinášela větší finanční zisk a stávala se pro existenci společnosti ekonomickou nezbytností.
Za ředitele A. J. Frýdy (1909–14) se dostala do popředí činohra, jejíž eklektický repertoár byl do značné míry odvozen z programu velkých divadel (zejm. ND), který s časovým zpožděním přejímala. Vyhraněnější slohové směřování se neprojevovalo ani v inscenační produkci VS. Herectví pozdněromantické (J. Javorčák, F. Kaňkovský, F. Zvíkovský) se prolínalo s realisticko-naturalistickým (J. Auerswald, J. Čada, A. Mušek, A. Košnerová, H. Vojtová). Mladí herci vlastní umělecký výraz teprve hledali (V. Baloun, K. R. Janský, K. Jičínský, F. Smolík, T. Brzková, Z. Gräfová, J. Urbánková).
Za 1. svět. války ředitel B. Jeřábek udržel společnost operetou, kterou navštěvovalo především vojsko. (Hradec Králové a Pardubice byly významnými posádkovými městy.) K protagonistům Jeřábkova období patřili H. Klokotská, K. Petzová, R. Branald, J. Burda, R. Walter. V činohře hostovali mj. M. Hübnerová, L. Dostalová a E. Vojan. Sólisty opery a operety byli v období 1905–18 např. F. Horníková, J. Kurzová, A. Sehnalová, V. Skalská, M. Bukovský, L. Geitler, J. Malý (činný též jako režisér), J. Peršl. Význačným dirigentem byl J. Žid. První léta činnosti v samostatné ČSR byla poznamenána řadou krizí. 1920 odvedl B. Jeřábek soubor do Bratislavy, kde se stal základem budoucího SND.
Ředitelé A. Drašar (1920–21), F. Nováček (1921) a A. Marek (1921–23) nebyli s to čelit nepříznivé hospodářské situaci a brzy ztroskotali. Úroveň členstva i repertoáru nezadržitelně klesala. VS byla několikrát rozpuštěna, naposledy 1923. Po dvou letech Ústřední divadelní komise sdružených východočeských měst společnost obnovila a do jejího čela postavila operního zpěváka a režiséra K. Veverku, který znovu zavedl smíšený provoz (opera, činohra, opereta). Po nevýrazné sez. 1925/26 Veverka odstoupil.
Ředitelem se stal bývalý tenorista pražského ND V. Wuršer (1926–40). Dlouhé období jeho působení poznamenaly neujasněné vztahy mezi ním a Ústřední divadelní komisí. Jeho úmysl provozovat dobré hudební divadlo – preferoval operu a zval četné hosty (např. P. Ludikar, O. Mařák, V. Zítek) – nenašel však odezvu v komisi, zmítající se v politických sporech a ovlivňované měšťanskými ochotnickými spolky z Hradce Králové a Pardubic, které ovládaly i místní divadelní kritiku. 1930 byl Wuršer natolik ekonomicky vyčerpán (značné prostředky vynakládal na výpravy), že musel operní soubor rozpustit a hledat záchranu v operetě. Operní představení pořádal pak jen příležitostně. Operetní soubor uváděl vedle klasických titulů hlavně kusy úspěšné na pražských hudebnězábavných scénách. Sólisty byli I. Čeledová, V. Matějovská, M. Nedeová-Wuršerová, S. Procházková, L. Theimerová, J. Wannerová, R. Lampa, A. Minský, H. Třešňák ad. Pohostinsky tu vystupovali např. J. Pospíšil a K. Veselý. Činohra za šéfování režiséra J. Škody (1926–28), kdy jádro souboru tvořili herci A. Bagár, J. Benátský, E. Bolek, J. Skřivan, J. Šára, N. Balcarová, E. Hráská, V. Kleinová, S. Neumannová a režisér A. Podhorský, úspěšně prokazovala, že i v provinčních podmínkách lze vytvářet moderní divadlo. Zejména Podhorského inscenace v náznakových scénách s černým horizontem znamenaly zásadní zlom v inscenační praxi činohry VS (Moliére: Šibalství Scapinova, Schiller: Úklady a láska, Klabund: Křídový kruh, Dyk: Zmoudření Dona Quijota, Shakespeare: Hamlet – tit. role E. Kohout j.h.). Na podzim 1928 A. Podhorský nečekaně odešel do ND v Brně a soubor v krátké době ztratil i další osobnosti (N. Balcarová, E. Bolek, J. Skřivan ad.). Zbylí činoherci byli včleněni do operetního souboru, kde setrvali až do poloviny 30. let. Východisko z krize spatřoval Wuršer v proměně VS ve stálé divadlo se sídlem v Pardubicích (1929–30) a v pravidelné státní subvenci. Získal ji 1932 a VS se jako jediný soukromý divadelní podnik přiřadila k divadlům podporovaným státem. Tažení za opětnou emancipaci činohry zahájil 1932 herec a režisér B. Smola. K jejímu osamostatnění významně přispěly pohostinské režie J. Bora (Dumas ml.: Dáma s kaméliemi, Ibsen: Nora, Tolstoj, Bor: Anna Kareninová, Mrštíkové: Maryša, Hilbert: Vina), realizované 1934–35 s E. Hrubou-Borovou v hlavních rolích. Dalšími významnými členy činohry byli v druhé polovině 30. let Z. Hodr, M. Homola, A. Horálek, D. Hajská, J. Velgová, Z. Gräfová (1934–35 stálý host). Vedle B. Smoly se režijně uplatnili Z. Hodr (Čapek: Bílá nemoc, 1937) a K. Kalista (Rolland: Vlci, Krleža: Páni Glembayové). Po nevýrazné sez. 1938/39 pod vedením K. Třešňáka se činohra za následujícího šéfa A. Kurše (1939/40) snažila reagovat na okupační skutečnost především dramaturgicky (Zeyer: Neklan, Mahen: Mrtvé moře, Shakespeare: Pohádka zimního večera, Ibsen: Hedda Gablerová, Vrchlický: Noc na Karlštejně, Ostrovskij: Bouře). Hereckými oporami souboru byli V. Matulová a J. Beyvl. 1940 se V. Wuršer řízení VS vzdal.
V konkurzu na místo ředitele uspěl K. Jičínský, bývalý člen činohry ND v Praze, který od 1938 řídil vlastní činoherní společnost. I za něho byl provoz VS rozdělen mezi činohru a operetu. Se zkušeným B. Smolou a J. Srchem a s mladými režiséry J. Novotným, K. Svobodou a externím dramaturgem Z. Vavříkem usiloval Jičínský o hodnotný činoherní repertoár, jehož nastudování byla věnována velká péče režijní, herecká i výtvarná (J. Procházka, L. Vele). V sez. 1940/41 se staly význačnými tvůrčími činy Nezvalova Manon Lescaut, Dykovo Zmoudření Dona Quijota a Goethův Faust, v sez. 1941/42 Sofoklova Antigona a Sedlák svým pánem Lope de Vegy, 1942/43 Euripidova Medeia a Kleistův Princ Homburský, v poslední okupační sezoně Šrámkovo Léto, Halbeho Mládí a dramatizace Goethova Utrpení mladého Werthera. Platnými členy činohry byli K. Jičínský (Karel IV. ve Vrchlického Noci na Karlštejně, Faust), Š. Bulejko, O. Dadák, E. Dubský, M. Holub, A. Kostka, J. Novotný, M. Raus, J. Srch, E. Foustková, J. Kleinová, P. Moorová-Maršálková, M. Vítová. V čele operetního souboru stála M. Popelková. Od září 1944 byl dle nařízení německých okupantů o uzavření českých divadel zastaven i provoz VS.
Po osvobození v květnu 1945 byl obnoven, ale už ne na bázi soukromého podnikání, nýbrž jako divadlo financované národními výbory Pardubic, Hradce Králové a Chrudimi. Ředitelem – i nadále odpovědným Ústřední divadelní komisi – se stal herec a režisér M. Holub. 1945–48 VS působila jako zájezdové činoherní divadlo. Inscenačně byla na vysoké úrovni. Členy souboru byli např. S. Budínová, J. Froňková, H. Marková, P. Maršálková, Z. Bittl, L. Pilc, H. Třešňák, pohostinsky zde režíroval M. Svoboda. Výtvarníkem byl Z. Pavel. V březnu 1948 byla Ústřední divadelní komise rozpuštěna, ředitel M. Holub odvolán a VS po 43 letech trvání definitivně zanikla. Zrušení bezesporu uspíšil i ostentativně apolitický charakter její tvorby v letech 1945–48, stejně jako názorová stanoviska a personální složení Ústřední divadelní komise, které v tehdejším politickém spektru představovaly pravicový pól, po únoru 1948 odsouzený k zániku. Místo VS zaujalo od počátku sez. 1948/49 nově ustavené MOD v Pardubicích. V době svého vzniku byla VS originálním pokusem o řešení divadelního provozu v regionálních podmínkách. Podle jejího vzoru vznikaly od konce 30. let podobně organizované divadelní podniky (Horácké divadlo a Slovácké divadlo).
Literatura
Almanach Divadla sdružených měst východočeských a českého severu, Pardubice 1928; sb. Divadelní Chrudim, Chrudim 1934; E. Hlavatý: Vývoj Východočeského Národního divadla, Divadlo 24, 1937/38, s. 188; P. Thein: Pardubice a divadlo. Vybrané kapitoly z doby do r. 1940, rkp. b. d., DÚk; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961 + Čtyři herečky, 1967; alm. Šedesát let Východočeského divadla v Pardubicích, Pardubice 1970; J. Pömerl: Východočeské divadlo a jeho činohra 1905–1945, dipl. práce, FF UK 1974; J. Průcha: Má cesta k divadlu, 1977.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 525—528
