Vznik Violy souvisel s hnutím malých scén z přelomu 50. a 60. let. Jednou z nových skupin byl Poetický kabaret, sdružený 1962 kolem J. Ostermanna. Po ročním hledání vhodného působiště objevil vinárnu Viola na Národní tř. 7, podnik Restaurací a jídelen Prahy 1, jejichž ředitel K. Majer zřízení poetické vinárny vyšel vstříc a zajistil ji provozovatelsky. V nevelkém sálku vybaveném stolovým zařízením a malým pódiem vznikl komorní prostor s intimní atmosférou.
Zahajovací pořad Komu patří jazz (22. 7. 1963) zřetelně signalizoval Ostermannův vyhraněně antiakademický program, dramaturgicky založený na moderní poezii, interpretačně na zcivilněném, osobně zaujatém přednesu, korespondujícím s autenticitou a apelativností básnické výpovědi. V prvních letech vtisklo Ostermannovo vedení (1963–65) V výbojně hledačský ráz. Repertoár tvořilo několik linií: poezie a jazz (hudebně se podílel L. Hulan), beatničtí básníci (G. Corso, A. Ginsberg, L. Ferlinghetti), současná česká poezie (V. Čerepková, L. Dvořák, V. Hrabě, P. Kabeš, I. Machulková ad.), moderní čeští klasikové (F. Halas, V. Holan, J. Orten, J. Seifert), ruští básníci (A. Achmatovová, A. Blok, A. Vozněsenskij ad.) a francouzská meziválečná avantgarda (A. Breton, R. Desnos). Kromě reprízovaných básnických pořadů byly jednorázově uváděny text-appealy začínajících autorů. K aktivitám V patřily od počátku do 1973 pravidelné noční jam-session. Vedle původních členů Poetického kabaretu (D. Fialková, J. Martinek) se na pořadech interpretačně podíleli herci pražských divadel.
Počínaje Holanovou Nocí s Hamletem (1963) spolupracoval scénáristicky a režijně V. Justl, předseda umělecké rady. Kolem nonkonformní poetické vinárny se záhy začala soustřeďovat problematická individua včetně kriminálních živlů a V hrozilo zavření. Zachránila ji změna uměleckého vedení, které 1965 převzal V. Justl, a následná proměna programu. Dosavadní vyhraněnou dramaturgii vystřídalo široké spektrum repertoáru, které Justl otevřel celé rozloze české a světové poezie, z níž poučeně vybíral díla trvalých hodnot. Klasičtější pojetí se projevilo i v interpretačním stylu, kde se prosadil kultivovaně vytříbený recitační projev zvýrazňující myšlenkové a básnické kvality díla. Významným počinem byly pořady z díla L. Klímy, B. Reynka a J. Zahradníčka ad., jimiž Justlova V vracela režimem upozaďované autory do širšího povědomí. Do repertoáru pronikaly další pódiové formy, které se staly trvalou součástí jeho skladby: autorská čtení, jednoaktové hry a monodramata (např. Cocteau: Lidský hlas, 1971; Nicolai: Tři na lavičce, 1977; Goldflam: Agátománie, 1987 aj.), dramatizované prózy (např. Gogol: Bláznovy zápisky, 1967; Dostojevskij: Něžná, 1972; Gorkij: Milovat znamená žít, 1978), biografické montáže (Vidím v duši tisíc obrazů, dialog herečky H. Kvapilové a spisovatelky R. Svobodové v interpretaci M. Tomášové a G. Vránové, 1974; janáčkovské Listy důvěrné, 1978), programy vzpomínkové (Imaginativní jeviště Miloše Nedbala, 1976), večery jubilantů (K. Höger, V. Fabianová ad.) a pořady typu divadla jednoho herce (Poláček: Hráči – M. Částek, 1976).
1968 bylo ustaveno Studio Viola, vedené A. Smetanovou, trvalo do 1973. Druhé vedla J. Semschová (1976–81). Studia sdružovala adepty uměleckého přednesu z řad mladých amatérů a studentů uměleckých škol, pořádala soutěže v přednesu, připravovala vlastní programy.
V 70. letech se objevovaly i práce soudobých oficiálních básníků (např. Skarlant: Paříž, Paříž, 1972; Cincibuch: Černá Venuše, 1976; Peterka: Autobiografie vlka, 1981; Sýs: Stroj času, 1983; Čejka: Zákony přitažlivosti, 1984). V řadě Večery současné tvorby (od 1971) byli uváděni četní autoři tzv. šedé zóny (M. Horanský, J. Karen, J. Suchý ad.). Mladí interpreti se představovali v cyklu Přicházejí, započatém 1976 (např. M. Steinmasslová s Jeffersovou Pastýřkou putující k dubnu, 1977). Programovou nabídku rozšířily pořady pro dětské publikum (např. Milne: Medvídek Pú, 1976; středověké pohádky Žerty s čerty; Vančura: Kubula a Kuba Kubikula – 1977; Kolář: Kocour Modroočko, 1979), montáže folkloru (Endele vendele, 1979; Ententýny, 1983) a inscenace lidových her (Staročeské vánoční hry, 1980).
V. Justl vedl V, po listopadu 1989 existenčně ohroženou zánikem původního provozovatele, až do vyřešení její privatizace na konci sez. 1991/92. Poté se ředitelkou stala M. Viklická. V 90. letech přibyly k zavedeným typům pořadů prezentace kulturních periodik a nakladatelství, cyklus Živote, díky žes nestál (zahájený vzpomínkami herečky M. Rosůlkové) a byly obnoveny jazzové pořady (účinkují K. Růžička, Karel Eckert trio ad). M. Viklická nabídla V zahraničním kulturním střediskům k představování literární a hudební tvorby jejich zemí; tuto příležitost pravidelně využívá Rakouský kulturní institut.
S V spolupracoval široký okruh interpretů (J. Adamíra, J. Adamová, L. Boháč, O. Brousek, M. Doležal, F. Filipovský, V. Fišar, P. Haničinec, K. Höger, M. Horníček, R. Hrušínský, J. Jirásková, E. Kohout, D. Kolářová, R. Kvíz, R. Lukavský, L. Munzar, M. Nedbal, J. Přeučil, V. Šmeral, Z. Štěpánek, V. Voska, B. Záhorský, V. Fabianová, J. Charvátová, I. Kačírková, V. Kubánková, H. Maciuchová, M. Vančurová, G. Vránová ad.). Vedle V. Justla a H. Kofránkové (též interpretka) se tu uplatňovali mnozí divadelní a rozhlasoví režiséři (J. Henke, J. Hraše, L. Engelová, J. Kačer, F. Laurin, M. Macháček, L. Pistorius, Z. Potužil, E. Schorm ad.), choreografky E. Kröschlová a A. Skálová. Hudebně participoval na mnoha pořadech P. Jurkovič.
Literatura
P. Grym: Poezie a víno, DN 7, 1963/64, č. 7–8, s. 7 + Básníci teskně zadumaní, tamtéž, č. 24, s. 4; A. Brousek: Komu patří Viola, Divadlo 14, 1963, č. 10, s. 80; Z. Heřman: In vino veritas, Divadlo 18, 1967, č. 9, s. 74; J. Träger: Viola v první pětiletce, DN 12, 1968/69, č. 6, s. 12; P. Chudožilov: Éra trapnosti, Divadlo 20, 1969, červen, s. 41; O. Kryštofek: Čtení o Viole, rkp. 1970, DÚk; sb. Slovo a hlas, 1978; sb. Slovo a hlas (podruhé), 1983; pr: Po třiceti letech, in sb. O divadle IV, říjen 1988, s. 286; D. Fialková: O vzniku Violy, tamtéž, s. 289; sb. Slovo a hlas (potřetí), 1988.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 519—521