Myšlenka zřídit v Praze scénu, jejímž hlavním úkolem by byly – v rámci dvojjazyčného provozu – české hry, nabyla na reálnosti po zrušení nevolnictví 1781, kdy tu vzrostl počet potenciálního českého obecenstva. Až do poloviny 80. let se česká představení objevovala v Praze jen jako okrajová repertoárová zvláštnost v divadlech s výlučně německými soubory. Bylo tomu tak za ředitelů J. Bustelliho, J. J. Bruniana i C. Wahra. Statutární zajištění neměla ani pravidelnější česká představení pořádaná společností F. J. Bully ve StD v sez. 1785/86. Pro myšlenku VD se nadchla i první generace národních buditelů a jedinci z rodícího se českého měšťanstva. V podnikatelském projektu V. K. Antonga, F. J. Höpflera, A. Zappeho a F. X. Seveho spatřovali účinnou podporu českých národně obrozeneckých snah.
Žádost o zřízení VD byla dvakrát zamítnuta. Teprve třetí podání bylo na pokyn císaře Josefa II. kladně vyřízeno. Na základě tohoto povolení z 6. 4. 1786 a následujícího povolení pražského gubernia z května 1786 bylo VD ustaveno. Činnost zahájilo 8. 7. 1786 v tzv. Boudě na Koňském trhu (v dolní části dnešního Václavského nám.), dřevěné budově postavené tesařským mistrem F. Pfannerem a vybavené nejnutnějšími dekoracemi. Provozovatelské oprávnění povolovalo uvádění „pravidelných českých her, německých operet, doher a baletů“ v Novém Městě pražském a v pěti dalších městech v Čechách. V původní čtveřici koncesionářů Höpflera záhy vystřídal J. Körner, ke konci trvání Boudy zbyli jen Seve a Zappe, po smrti Seveho 1791 zůstal Zappe sám.
Od počátku bylo VD koncipováno jako podnik utrakvistický. Německá složka provozu byla nezbytná, protože české obecenstvo nebylo dosud s to zaplnit večerní představení ve všední dny. V pražském německém divadelním kontextu zaujímalo však VD až druhé místo za StD (v Boudě nesměly být např. uváděny „velké“ německé činohry). Pro české obecenstvo bylo VD naopak jedinou scénou a jeho tvůrci hodlali v českém pořadu pěstovat celé tehdejší žánrové spektrum. Tento program se dařilo zdárně plnit jen v období josefínského osvícenství, kdy bylo možno jazykově uvědomovací funkci divadla spojovat s ideovým programem, a tak přilákat do divadla měšťanské i lidové obecenstvo.
Zakladatelé VD byli vesměs rodáci z Čech, ovládali oba jazyky a měli za sebou delší hereckou praxi v německých souborech. První ansámbl tvořili kromě nich a jejich manželek herečky, krátce předtím propuštěné z tzv. druhé Bondiniho společnosti (K. Butteauová, V. Mildeová). Postupně byli angažováni další herci: E. Günther, M. Majober, J. Seidl s manželkou Karolinou, F. Scholz, J. Merunka s manželkou Terezií, baletní mistr Bogner a početný baletní sbor. Spíše pro německá představení byli přijati J. A. Falbe, J. Strohm, Peterka, Reinwarth s chotí a K. Schönemannová. Z hlediska celkové úrovně pražského divadelnictví to byl soubor sice druhořadý, přece však soubor herců s profesionálními zkušenostmi. Generačně byl poměrně mladý a dobře se dorozumíval s rovněž mladým publikem.
Kolem divadla se shromáždila početná skupina dramatiků, jež zajišťovala pravidelný přísun nových textů. Jejími hlavními osobnostmi byli bratři K. I. a V. Thámové, kromě nich je známo téměř dvacet autorů a překladatelů z řad souboru i mimo něj, mezi nimiž největší význam měli M. Stuna, P. Šedivý a M. Štván. Český repertoár se blížil soudobému repertoáru německé činohry ve StD. Nechyběly v něm klasické hry (Schillerovi Loupežníci, Lessingova Emilia Galotti, snad i Shakespearův Macbeth) ani překlady francouzských a italských komických oper. Jeho specifikem byly původní historické činohry s českými náměty (Thámovy hry Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera, 1786; Vlasta a Šárka aneb Dívčí boj na hradě Děvínu, 1788; Tandlerův překlad hry Guolfingera von Steinsberga Libuše, první kněžna a rekyně v Čechách, 1787) a hry s tematikou sociálních zápasů selského stavu (Stunova hra Sedlské zbouření, 1786; Scholzova zpěvohra Vesní pokuty aneb Koza, trdlice a osel, 1786 nebo 1787). Největší procento tvořily lepší či horší překlady soudobého běžného německého repertoáru vážného (Iffland) i veseloherního (Schikaneder), pokusy o jeho domácí napodobeniny a balety. Německý repertoár se blížil spíše repertoáru vídeňských předměstských divadel.
Existence VD byla 1789 ohrožena ztrátou dosavadního působiště; Bouda nesplňovala bezpečnostní protipožární předpisy a vadila stavebním plánům. Na léto 1789 se celý provoz přesunul do Divadla v Růžodole a část souboru se vydala hrát do osady Ples pro vojáky a budovatele pevnosti Josefov. Koncesionáři – tehdy už jen Seve a Zappe – hledali nové působiště. Našli je v sále bývalé knihovny kláštera irských františkánů, tzv. hybernů, na dnešním nám. Republiky (dům od 1793 v držení hraběte Sweerts-Sporcka. Zde soubor zahájil 12. 12. 1789. Zprvu pokračoval v osvícenském duchu Boudy, ale brzy upadl do finančních obtíží, které prohloubil zemský smutek po úmrtí Josefa II. (20. 2. 1790). Seve a Zappe proto divadlo pronajali V. Mihulemu a J. Butteauovi, kteří od listopadu 1789 působili jako podnájemci F. Sekondy v Thunovském divadle na Malé Straně. Od 17. 4. 1790 převzali vedení VD i dluhy Zappeho a Seveho, které měly být umořovány smluveným nájmem. Noví nájemci se zavázali převzít z dosavadního souboru jen oba předešlé koncesionáře, ale nutnost vytvořit soubor utrakvistický zajistila přece jen jistou personální kontinuitu ansámblu. Z dosud známých členů se v něm znovu objevili Günther, Majober, Merunka, Merunková, Mildeová, Pelichová, Seveová a Zappe. Přínosem byli dramatikové V. Thám a M. Stuna, kteří zde herecky debutovali, první milovník a zároveň první tenor M. Kadleček, k němuž 1791 přibyl stejně specializovaný V. Holeček.
Při další rekonstrukci souboru, ke které přiměla Mihuleho nutnost zajišťovat od počátku zimní sez. 1791 německou činohrou i Nosticovo divadlo, odešli Majober, který se oženil s vdovou Seveovou, a manželé Merunkovi. Zato bylo do konce Mihuleho éry angažováno několik platných herců, především komik V. Svoboda, jeho starší bratr Jan Nepomuk, hrající pod jménem Frey, dramatik P. Šedivý aj. Značně se rozšířila i výhradně německá složka souboru, k níž na jevišti patřil i Mihule. S tímto velkým souborem Mihule uváděl německy i česky interpretačně náročné singspiely (Dittersdorf: Jarolím Držgrešle, 1791 nebo 1792; německy Mozart: Zauberflöte 1792), jimiž naznačil budoucí trend repertoárového vývoje VD. Pod tlakem cenzury se zcela odklonil od osvícensky tendenční činohry a zaměřil se na divácky přitažlivou a cenzurně nezávadnou zpěvohru vídeňského typu. V této linii pokračovalo VD za stále se zostřujícího cenzurního dozoru i pod vedením dalších nájemců, F. Vasbacha (1793–94), za něhož byla Kouzedlná píšťala provedena i česky v Thámově překladu, A. Gramse (1795–97), J. Stentzsche (1797), K. Guolfingera ze Steinsbergu (1797–99), C. Wahra (1799–?) a znovu A. Gramse (1802). Orientace na zpěvohru, která ke konci tohoto období zaujímala až 80% všech představení, vedla k doplňování souboru zejm. zpěvoherními silami. 1793 přibyl tenor V. Tuček, 1794 basista V. Haklík. Mildeovou, která byla především činoherní milovnicí, začala nahrazovat pěvecky zdatnější sopranistka A. Hölzlová. V. Svoboda vyrostl v uznávaného komika s jedinečným improvizačním nadáním. Dotvořil se tak soubor, schopný uvádět náročné singspiely (Žák, Gerl ad: Kámen moudrosti; Süssmayer: Zrcadlo z Arkádie, 1795; Mozart: Die Gärtnerin aus Liebe, 1796). Postupně pronikalo do repertoáru stále více zpěvoher, které náležely do proudu triviální preromantiky (W. Müller, F. Kauer). Orchestr čítající 18 členů, dirigovaný A. Volánkem a A. Gramsem, a bohatý dekorační fundus byly ve srovnání s první érou VD v Boudě velkým pokrokem.
V činohře dozrávalo klasicisticky orientované herectví V. Tháma a navrátivšího se M. Majobera, které se však v uváděném repertoáru mohlo uplatnit jen zřídka. Lessingovy a Schillerovy hry, jež se hrávaly v Boudě, nyní cenzura zakazovala. Původní česká tvorba se rozvíjela hlavně v podobě lokální frašky. Do této doby spadá většina her P. Šedivého (Pražští sládci, 1795; Masné krámy aneb Sázení do loterie, 1796) a velmi úspěšná Steinsbergova a Tučkova fraška Honza Kolohnát z Přelouče aneb Dostaveníčko v Nových alejích v Thámově překladu (1796).
V polovině 90. let se k cenzurním obtížím stále tísnivěji přidružovaly i problémy finanční, plynoucí ze starých dluhů a ze zhoršující se hospodářské situace za válek s Francií. Během druhé poloviny 90. let většina čelných členů divadlo opustila a dala přednost mimopražským německým souborům nebo jinému povolání (Kadleček, Haklík, Holeček, Tuček, poté 1798 Thám a Svoboda). Pěvecká a herecká úroveň inscenací rapidně klesala. Finančním přínosem byla pravidelná letní hostování v Karlových Varech, později též v Teplicích; v obou lázeňských městech jen s německým pořadem. Obtíže dovršil 1802 prodej domu zemřelého hraběte Sweerts-Sporcka státu. Zappe sice zajistil náhradní prostor na Malé Straně v tzv. Raymannovském domě (dnes Státní archiv v Karmelitské ul.) a pronajal ho F. Zöhrerovi, ale ve stále tíživější situaci nakonec nabídl svou koncesi stavům k odkoupení; transakce byla povolena dvorním dekretem z 22. 12. 1803. Mezitím začal Zöhrer na základě guberniálního povolení z 10. 11. 1803 hrát v Raymannovském domě. Zahájil 13. 12. Dittersdorffovou operou Apotheker und Doktor a 1804 zde uvedl pražskou premiéru Cherubiniho Vodaře (Der Tag der Gefahr oder der Wasserträger); český repertoár není znám. Po předání divadla stavům, k němuž došlo v březnu 1805, přestalo VD jako samostatný subjekt existovat.
Když ve StD zahájil ředitel D. Guardasoni 30. 9. 1804 pravidelná česká odpolední představení, která pokračovala s dobrým hospodářským výsledkem až do 22. 6. 1806, malostranský Zöhrerův soubor zajišťoval jejich obsazení. Tak byla zachována jistá kontinuita s VD. Vůdčí dramaturgickou osobností českých her se stal J. N. Štěpánek. Pokračoval s triviálně preromantickým repertoárem rytířských her a pohádkových a exotických zpěvoher Müllerových a Kauerových. Vedle již dříve hraných kusů (včetně třikrát reprízované Kouzelné flétny) obohatil repertoár o několik cenných českých premiér (jeho vlastní hra Jaroslav a Blažena, 1805; Mozart: Belmont a Konstance aneb Odvedení ze Serailu, 1806). Soubor hrající v českých představeních byl opět poměrně konsolidovaný dík návratu V. Svobody, přijetí zdatných pěvců, basisty M. A. Hölzla, tenoristy T. Stelzera, sopranistky T. Hölzlové, později úspěšné na zahraničních scénách, někdy i zásluhou vypomáhajících členů italské opery. Kapelníkem byl nadále A. Volánek. Výtvarnou složku limitoval zákaz používat nové Platzerovy dekorace zhotovené pro StD; hrálo se v typových dekoracích z Guardasoniho vlastního fundu.
Malostranské divadlo mělo i nadále statut divadla utrakvistického, ale svou činností po 1806 ho realizovalo v míře velmi omezené. Odpolední představení ve StD byla novému řediteli K. Liebichovi zakázána a německé šlechtické a úřednické prostředí Malé Strany nejevilo o česká představení zájem. Hrála se tu velmi zřídka, nakonec jen jednou ročně, o poutním svátku sv. Jana Nepomuckého. Intepretační úroveň německého pořadu, textově spíše podřadného, zachraňoval i nadále herec V. Svoboda, což dokládají i ohlasy návštěvníků (mj. J. W. Goetha) letních sezon v Karlových Varech a Teplicích.
Literatura
O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters II, 1885; J. Kamper: Das Theater im Kleinseitner Dominikanerkloster, Union 27. 3. 1910, příloha + První české představení Únosu ze serailu, Hud. revue 3, 1910, s. 349 + Divadlo v Malostranském klášteře dominikánském, Lumír 40, 1912, s. 163; K. Sabina: Počátky českého divadla, 1940; E. Bass: U Hybernů, in: Křižovatka u Prašné brány, 1947, s. 176; J. Vondráček: Bouda, Vlastenské divadlo v Novém Městě na Koňském trhu, 1953; M. Kačer: Václav Thám, 1965; M. Laiske: Pražská dramaturgie I–II, 1974; B. Srba: K zrodu ideje národního divadla v českém divadelním hnutí, Program SD Brno 55, 1983/84, s. 14; F. Černý: Divadlo zvané Bouda, Tvorba 1986, č. 30, s. 11; sb. Vznik českého profesionálního divadla, 1988.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 521—525
