Mladý generační kolektiv se sdružil 1941 po likvidaci Burianova Divadla D 41 z žáků jeho Herecké školy a amatérů (J. Benda, E. Brádková, V. Brodský, G. Heverle, H. Hrdinová, J. Kubát, Z. Míka, V. Podzimek, S. Zázvorková ad.), k nimž se připojil Z. Řehoř. Vůdčí osobností skupiny, jež si dala název Větrník (V), byl začínající režisér J. Šmída. Působištěm V se stalo Divadélko pro 99 v Topičově salonu na Národní tř. 9, uvolněné odchodem jiného mladého kolektivu – Souboru Jindřicha Honzla. Provozovatelské oprávnění tu umožňovalo uvádět pouze pořady literárního typu. Významnou pomoc poskytla mladým divadelníkům M. Mellanová, která většinu z nich angažovala do svého Pražského dětského divadla. Díky tomu byli členové V v zaměstaneckém poměru, zprvu ryze formálním, který je kryl před úřady a umožňoval jim věnovat se cele vlastní činnosti.
Zahajovací pořad, Portrét Antonína Dvořáka (13. 11. 1941), až epigonsky navazoval na předchozí Honzlovy literární montáže. V dalších žánrově rozmanitých typech scénických pořadů si skupina ověřovala různorodé výrazové polohy, zpočátku ještě pod silným vlivem avantgardních podnětů (např. frejkovská komedie typů ve středověké hře Lancelot a Alexandrina, burianovská hudebně stylizovaná recitace v pásmu německé barokní poezie Růže ran a v dramatu-legendě J. Pokorného Písně Omara pijáka, herecká klauniáda v Mahenových Trosečnících v manéži). Omezení, plynoucí z provozovatelské licence i z prostorových daností divadelně nevybaveného sálku, podněcovala fantazii a hledání netradičních postupů.
1942 se ke skupině připojilo několik posluchačů konzervatoře (M. Kučírková, nakrátko R. Lukavský a J. Pleskot) a další herci (O. Budín, M. Homola, H. Bendová, Z. Schlägrová). Dramaturgem, spoluautorem a režisérem všech inscenací skupiny, která měla ráz divadla-dílny, byl J. Šmída. Scénograficky spolupracoval výtvarník O. Vymazal, hudebně především A. Cerha. Vedle literárních pásem a „recitovaného divadla“ (kromě Růže ran a Písní Omara pijáka zastoupeného Hlaváčkovou Mstivou kantilénou, Blatného Černou nocí a Immermannovým Merlinem) se V paralelně profiloval tvorbou komediální (Lancelot a Alexandrina, divadelní parodie Cervantesovo Zázračné divadlo hraje podle M. Součkové Oidipa krále, klaunerie Trosečníci v manéži ze sbírky Mahenových filmových libret Husa na provázku).
Již v první etapě (1941–42), vyznačující se hledáním vlastního programu, V vytvořil inscenace, které aktuální myšlenkovou výpovědí (Růže ran) či rozpoutanou fantazií a imaginací (Husa na provázku – Trosečníci v manéži) patřily k osvobodivým počinům protektorátního divadelnictví. Ke svébytné poetice Vdospěl v období 1943–44 rozvíjením dramaturgicky a inscenačně osobitého typu jevištní povídky, budované na principu montáže drobných literárních útvarů, spojených dějovým rámcem a ve scénické realizaci vzájemně provázaných hereckou interakcí vyprávěného a hraného příběhu. Prvním pořadem tohoto typu byla inscenace Přiďte pobejt (1943), vytvořená z podkrkonošských povídek J. Š. Kubína. Následovala Sentimentální romance (1943), zkomponovaná ze soudniček F. Němce. V této nejúspěšnější inscenaci V rozžil s jímavým humorem svět pražské periferie. Uvolněné a šťavnaté herecké podání svérázných lidových typů dosahovalo uplatněním výmluvných detailů plastické a smyslové konkrétnosti, jež cele nahradila počáteční sklon k abstraktněji stylizovanému herectví a stala se typickým rysem komediální poetiky V. Charakterizovala ji rovněž invenční režie a vynalézavá scénografie, která pomocí lehce přestavitelných prvků (praktikábly, posuvné stěny, rolety apod.) vytvářela na miniaturním pódiu nápaditá prostorová řešení.
Popularita V stoupala a zároveň se vyostřovaly vnitřní rozpory, které vyvrcholily koncem 1943 odchodem šesti zakládajících členů. Oslabený kolektiv, do něhož tehdy přibyl Z. Dítě, nastudoval, opět ve výrazné dramaturgické úpravě, loutkovou hru Pan Franc ze zámku, uváděnou pod názvem Vyhraná nevěsta (1943). Již na jaře 1944 se z odštěpené skupiny po ztroskotání pokusu vytvořit novou scénu – Pražské divadelní studio – vrátili V. Brodský, H. Bendová a R. Žďárská. Poslední inscenací, realizovanou v Topičově salonu, byl Brdečkův Limonádový Joe, parodie morzakorového čtiva, jehož karikovaní westernoví zloduchové vyznívali jako zesměšnění nacistického brutálního násilí. Představili se tu noví členové: V. Lohniský, J. Nedvěd, Z. Stránský, A. Kautská, V. Mulač a J. Mráz. V červenci 1944 musel V z Topičova salonu, v němž byl rozhodnutím Zemského úřadu divadelní provoz zastaven, odejít. Přesídlil do Ženského klubu v ul. Ve Smečkách, tehdy působiště amatérského souboru Dramatické studio Čin (dnes Činoherního klubu), kde v srpnu uvedl upravenou verzi Sentimentální romance. Sotva započatou sezonu musel herecky konsolidovaný Větrník již po týdnu, k 1. 9. 1944, jako ostatní divadla ukončit.
Činnost V obnovil 21. 6. 1945 v divadélku Rokoko na Václavském nám. třetí verzí narychlo k novým poměrům aktualizované Sentimentální romance, uváděné pod názvem Romance nesentimentální. V reorganizaci poválečného divadelnictví získal V od sez. 1945/46 nejen nové sídlo – Mozarteum v Jungmannově ul., ale také pevnou organizačně-provozní základnu a existenční zajištění. Jeho provozovatelem se stala ÚRO, uměleckým vedoucím byl jmenován J. Šmída. Soubor doznal nemalých změn: Z. Stránský a V. Mulač zahynuli během Pražského povstání, novými členy se stali herci J. Adamová, M. Tesařová, E. Trunečková, M. Horníček, M. Kopecký ad. Poloamatérské divadélko se po všech stránkách profesionalizovalo. V nových společenských, ale i provozních podmínkách Šmída přeorientoval předchozí dramaturgii od literárních montáží a pásem k pravidelnému dramatu (Suchovo-Kobylin: Tarelkinova smrt; Bontempelli: Cenerentola – 1945; Connelly: Zelená pastviska; Benavente: Do Prahy je cesta dlouhá [Vzbuzené zájmy] – 1946). Nadále však výrazně prosazoval autorsko-dramaturgický přístup k textu jak aktualizačními úpravami (Tarelkinova smrt), tak zásadními kompozičními přestavbami a montážemi (Zelená pastviska). Druhou repertoárovou linii tvořily dramatizace (Hašek, Fencl, Šmída: Dobrý voják Švejk, 1945; Dumas, Kučera: Jeden za všechny – všichni za jednoho [Tři mušketýři], 1946 ad.). Ověřováním nejrůznějších stylových poloh (groteskně vyhrocená Tarelkinova smrt, básnivě nadlehčená poetická Cenerentola, komediálně rozpoutaná Zelená pastviska), netradičními interpretacemi (např. v hereckém ztvárnění Švejka V. Brodským) a autorsko-režijní tvorbou zůstal i v poválečné éře Vexperimentálním divadlem. Na konci sezony ÚRO rezignovala z finančních důvodů na další provozování prodělečných divadel včetně V, který byl nejméně ztrátový. Majitel domu, nakladatel M. Urbánek ml., pak vypověděl smlouvu na pronájem sálu, která byla uzavřena s ÚRO. Za nejisté situace odešly z V jeho herecké opory (Adamová, Brodský, Horníček, Kopecký, Lohniský, Zázvorková).
Šmída během prázdnin seskupil nový soubor, ale nenalezl provozovatele. Existenci V ohrožoval i výnos MŠO, zapovídající divadlům zaměstnávat herce, kteří nebyli členy Svazu českého herectva nebo absolventy konzervatoře. Hrál se přeobsazený a zredukovaný Švejk, v říjnu V uvedl novou premiéru (Benavente: Do Prahy je cesta dlouhá), ale zánik se nepodařilo odvrátit. K 30. 11. 1946 ukončil činnost. Jedno z nejprůbojnějších mladých divadel bylo zlikvidováno součinností byrokracie a laxnosti kompetentních orgánů i jednotlivců.
Literatura
J. Šmída: O divadlech D pro 99 a Větrník, Divadlo 8, 1957, s. 387; Z. Hedbávný: Divadlo Větrník, 1988; B. Srba: O nové divadlo, 1988, s. 222; E. Šormová: Větrník, in sb. Divadlo nové doby, 1990, s. 236 + Divadlo u Topičů, in kat. Topičův dům – nakladatelské příběhy 1883–1949, 1993, s. 45.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 516—517
