Vzniklo počátkem sez. 1959/60 jako divadlo kabaretního typu ze skupiny členů Divadla Julia Fučíka (ředitel V. Lamparter, herci L. Přichystalová, K. Fajt, D. Riegl, L. Suchánek). Na jeho zrodu se podíleli též brněnští rozhlasoví pracovníci (V. Fux, V. Pantůček, M. Skála, K. Tachovský, O. Zezulová). V první sezoně Večerní Brno (VB) provozoval Krajský dům osvěty, 1960–64 Krajské kulturní a osvětové středisko, 1965–90 Jihomoravský KNV. Ve funkci ředitele působili L. Suchánek (1959–60), F. Povolný (1960–64), L. Štancl (1964–66) a M. Zejda (1966–74).
Tak jako se prehistorie pražských malých scén psala při text-appealech v Redutě a Vltavě, průpravou VB byly improvizované estrádní večery, na nichž se v kině Jalta sešli jeho budoucí protagonisté L. Černík, L. Suchánek, skladatel a pianista L. Štancl aj. První premiérou ještě neinstitucionalizovaného souboru byly „živé noviny“ Večerní Brno (r: O. Zezulová, 21. 9. 1959 v zapůjčeném sále Loutkového divadla Radost), které pak daly název celému divadlu. Poprvé tu na jevišti sólově zpívala E. Bojanovská (pozd. Pilarová). Typicky nesourodý „skládačkový“ večer spojovala dvojice konferenciérů (L. Černík, V. Lamparter), ovlivněná předscénami V+W. Černík autorský komentář časem rozvinul do originálnějších poloh, které se spolu se zkratkovým, karikaturním herectvím L. Suchánka staly v 60. letech konstantou interpretačního stylu VB. Druhý, rovněž kaleidoskopický program Anděl na střeše (1960) byl hrán v Lidovém domě. Teprve třetí premiéra, satirická vědeckofantastická revue Fuxe a Skály Pozor, hodný pes! (r: E. Sokolovský, 1960), byla uvedena v novém vlastním působišti, které divadlo získalo v centru města, v tzv. Juranově domě. Profesionální režie, herecké posily (M. Beránková, Z. Blažek, J. Letenský, M. Výlet aj.), hudba poprvé v podání orchestru L. Štancla a zejm. poloimprovizované autorsko-herecké kreace L. Černíka patřily ke kladům inscenace, která se stala prototypem jevištního tvaru, jímž se počátkem 60. let VB zařadilo mezi nejprůbojnější české scény. Cesta k vlastní poetice však vedla oklikami (návraty ke krotkým „skládačkám“ typu Revolver a polibky, r: L. Černík, či Charleston v šest ráno, r: J. Kačer j.h. – 1961).
Rozhodující obrat nastal s příchodem E. Sokolovského do funkce uměleckého vedoucího (zastával ji 1961–66 souběžně s funkcí šéfrežiséra činohry Státního divadla v Brně). Sokolovského éra skoncovala s pásmy ve prospěch satirického kabaretního divadla a zároveň vyloučila obligátně konformní náměty (emigrace, západoněmecký revanšismus apod.), kterými byla v předchozích pořadech zaštiťována hlavní satirická linie. Novou etapu příznačně zahájila parodicky inscenovaná Majakovského Štěnice (Bestia štěnicensis, r: J. Fišer j.h., ch: L. Ogoun, 1962). Rozhodným úspěchem se však stala Sokolovského inscenace Fuxovy hamletovské variace Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor (1962), která antiautoritářským akcentem navazovala na Hamleta III. E. F. Buriana (1937) a na Sokolovského nastudování v brněnském Křesadle (1947). Metoda tragikomické klauniády stmelila kvalitativně nevyrovnaný ansámbl poprvé do interpretační stylové jednoty, jež nebyla na překážku mimořádným individuálním výkonům (Suchánkův Král Fengo, Černíkův První hrobník). Ústřední part v elsinorských dějích, situovaných do cirkusové manéže, hráli hrobníci (L. Černík, J. Jurka) jako lidoví rezonéři i nositelé morálního soudu nad režimem osobní moci. Hamletovské téma, nehledě na původní burianovskou inspiraci, bylo jevištně pojednáno spíše poetikou Osvobozeného divadla. Hra M. Skály, V. Fuxe a V. Pantůčka Drak je drak čili Kterak Žužličtí k rozumu přišli (r: E. Sokolovský, 1963) vyšla též z literární travestie (Dykův Ondřej a drak). Příběh o zmoudření středověkých Žužličanů, kteří si draka vymysleli k zakrytí svých hříchů, až se stali jeho otroky, byl vyprávěn z pozic spoluviníků (Černíkův policajt Šmidra). Inscenace využívající princip divadla na divadle byla koncipována jako vystoupení šmíry z obrozeneckých časů a svou atmosférou připomínala Těžkou Barboru V+W. Na motivy hry autorské dvojice Al’ a Rakov Nebezpečnější než nepřítel z repertoáru leningradského Divadla satiry napsali Fux a Černík revui o úředně vyhlášeném a byrokraticky vedeném boji s hloupostí Akce H aneb Město má žízeň (r: E. Sokolovský, 1963). V postavách rezonérů se objevili noví, nikoli už autorsky disponovaní interpreti K. Augusta a J. Štědroň. Nejvýznamnějším dramaturgickým i inscenačním úspěchem VB v úsilí o celovečerní satirický útvar se stal Uhdeho Král Vávra (r: E. Sokolovský, 1964). Parafráze Havlíčkova Krále Lávry s hořce aktuálními šansony (h: L. Štancl, v roli Zpívajícího svědomí tehdejší členka souboru L. Hermanová) byla jedním z vrcholů poválečné divadelní satiry. Po večeru šansonů a beatnické poezie Mít zelené tělo sestaveném L. Kunderou (opět s L. Hermanovou, 1964) pokračovala linie společensky aktuální satiry Blažkovou hrou Kde je Kuťák? (r: E. Sokolovský, 1966) z někdejšího Divadla satiry, kde byla 1948 zakázána. Výpravu stejně jako tehdy navrhl K. Vaca.
V rámci přesunů brněnských divadel po otevření nové budovy Janáčkova divadla 1965 se VB přestěhovalo do dosavadního působiště Divadla bratří Mrštíků na Jakubském nám. (dnes Divadlo Bolka Polívky), jehož rozměrnější prostory do jisté míry ovlivnily proměnu dramaturgie. Vedle her z autorské dílny VB byla uvedena řada podnětných titulů (mj. Brecht: Ó tempora, ó mores aneb Domácí učitel, 1964; Pinter: Správce, 1965; Havel: Vyrozumění; Pavlíček: Po staru se krást nedá; Škvorecký: Střídání stráží v K. – 1966; Karvaš: Hannibal před branami; L. Kundera: Nežert – 1967), které rozšiřovaly profil divadla politické satiry s vyhraněnou poetikou. Po odchodu Sokolovského za ředitelování M. Zejdy (od 1966) a režijního působení P. Scherhaufera (1967–70) tato linie zesílila (např. Majakovskij: Oblak v kalhotách, ú+r: P. Scherhaufer, 1967; Hašek, Uhde: Zkáza rodiny, soukromého vlastnictví a státu a jejich záchrana skrze stranu mírného pokroku v mezích zákona, r: M. Beránková; Nestroy: Svoboda v Kocourkově, r: P. Scherhaufer – 1968; Arrabal: Piknik v poli, r: L. Smoček j.h.; Erdman: Mandát, r: M. Zejda – 1971; Bulgakov, Žák: Výlet pana Ivana Hrozného do XX. století, r: M. Zejda, 1972 aj.). Od října 1970 do července 1972 působili ve VB M. Lasica a J. Satinský, solidárně angažovaní po likvidaci bratislavského Divadla L&S. Vedle Večeru pro dva (1970) tu hráli ve své nové hře Jak vzniká slípka (r: J. Roháč j.h., 1971). Dvě hry uvedlo VB tehdy zakázanému J. Kopeckému – pod pseudonymem T. Záruba (Radosti garnizóny, r: R. Mihula j.h., 1971; Žák Partéka, též Nezbeda zvaný, r: V. Špidla j.h., 1972).
Během 70. let – po odchodu L. Štancla, P. Scherhaufera a dramaturga R. Žáka, po smrti ředitele Zejdy (1974), vynuceném odchodu a následné sebevraždě L. Černíka (1978) – ztratilo VB nezaměnitelnou tvář autorské satirické scény. Za ředitelství S. Slavíka (1974–85), O. Řídkého (1985–88), V. Kulendíka (1988–90) a J. Taubera (1990–92) se zařadilo mezi běžná repertoárová divadla s žánrovým rozpětím od činoherní frašky či veselohry (Feydeau: Dámský krejčí, 1974; týž: Champignolem proti své vůli, 1984; Nestroy: Talisman, 1977; Longen: C. k. polní maršálek, 1981 aj.) až po operetu a muzikál (Beneš: Na tý louce zelený, 1971; Fischer: Byl jednou jeden, 1972; Rascel, Modugno: Alelujá, dobří lidé, 1974; Feľdek: Utíkej, Nitouche, utíkej!, 1988; Fischer, Kořínek: Fantom operety, 1989 aj.). Někdejší linii vzdáleně připomínalo v 70. a 80. letech – oproti jiným scénám častější – uvádění soudobých úprav her V+W (Caesar, 1970; Si pořádně zařádit, 1979; Pěst na oko aneb Caesarovo finále, 1982; Těžká Barbora, 1984 aj.). Jako režisér a dramaturg zde působil P. Harvánek (1983–90), usilující o náročnější dramaturgii (např. Örkény: Rodina Tótů, r: P. Harvánek, 1987; Erdman: Sebevrah, r: J. Janík j.h., čs. prem. 1987).
V květnu 1988 bylo VB včleněno do administrativně utvořeného komplexu Brněnská divadla, jehož součástí bylo až do jeho zrušení 1990. Po opětném osamostatnění se vrátil do VB, přejmenovaného na Divadlo u Jakuba (od 1. 4. 1990), E. Sokolovský. Již předtím, na podzim 1989, tu pohostinsky nastudoval Hamleta IV., jímž se připomněla někdejší slavná éra VB. Snaha přeorientovat divadlo nenáročného veseloherního programu (kupř. Dietl: Slečnu pro Jeho Excelenci, soudruzi; Garinei, Giovannini: My dva a želva; Orton: Klíčovou dírkou) k duchovnějším hodnotám (Kocmánek: Actus pobožný o narození Syna božího, 1990; Žáčkova montáž z Demla a Březiny To jsi ty, Světlo; Sokolovská: Mystérium života – 1991), nenalezla u publika této scény žádné porozumění. Rozhodnutím zřizovatele (od 1991 město Brno), bylo divadlo k 7. 10. 1992 zrušeno.
Literatura
M. Uhde: Služba dni a služba době, Divadlo 14, 1963, červen, s. 64; O. Sus: Dějiny si dělají blázny, blázni dělají dějiny, Divadlo 15, 1964, prosinec, s. 56; Kabaret Večerní Brno, 1965; L. Černík: Chobotnice, Brno 1980; V. Just: Z dílny malých scén, 1989, s. 248 a 312; sb. Bylo nebylo. Satirické divadlo Večerní Brno 1959–1992, Brno 1999.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 506—508
