Experimentální scéna Vedené divadlo (VD) vznikla z amatérské skupiny posluchačů a absolventů DAMU. Jejími členy byli D. Bláhová, Z. Blaťáková, H. Weltmanová, P. Černý, R. Hájek, J. Hanžlík, O. Jirák, K. Makonj, M. Svatoš, I. Antoš (výtvarník), T. Vránek (autor scénické hudby) ad. Po hostování v Činoherním klubu, Divadle Spejbla a Hurvínka, Maringotce, Umělecké besedě a dalších pražských divadelních sálech se VD stalo 1. 10. 1970 součástí SDS. V sez. 1971/72 hrálo na jeho scéně v Salonu Reduta. Kromě zájezdů v Československu hostovalo též v Jugoslávii, Záp. Berlíně, Polsku a SRN. Od října 1972 SDS neposkytlo souboru ekonomicko-provozní podmínky a VD zaniklo.
Vůdčí osobností VD byl loutkářský režisér K. Makonj. Přesvědčen o tom, že převažující orientace loutkového divadla na dětské diváky nedovoluje vyslovit se k závažnějším společenským problémům a omezuje umělecký vývoj, pokusil se ve VD uskutečnit svou představu loutkového divadla zaměřeného na dospělé, generačně spřízněné publikum. Témata jeho inscenací mířila k otázkám, týkajícím se současného člověka: postavení jedince ve světě, poznání sil, které v něm i mimo něj determinují jeho svobodné jednání. K podtržení této problematiky zvolil v inscenaci Camusova Nedorozumění (v: I. Antoš, 1969) formu divadla herce a loutky. Postavy byly ztělesňovány jak živými herci, tak velkými řezbovanými marionetami, vedenými odkrytými loutkovodiči. Napětí vznikající mezi herci a loutkami zesilovala zdůrazněná hmotnost loutek, provokativní nahota těžkých dřevěných těl a odhalený mechanismus jejich vedení. Vedle neproměnného výrazu obličeje, sošných gest a postojů loutek, vedených bez napodobování anatomických podrobností lidských pohybů, dostával realistický projev herce s detaily nezáměrného lidského jednání nové významy. Pro postižení složitosti postav a pro rozlišení lidského a nelidského bylo využito simultánní hry: herci a loutky jednali jak synchronně, tak protikladně. Konec dramatu pak symbolicky dohrály pouze loutky. Scénická adaptace dívčího románku F. Burnettové Tajemná zahrada (původně Makonjovo absolventské představení, v: I. Antoš, 1969) byla založena na kombinaci marionetové a stínové loutkářské techniky. Hra zbavená sentimentálního nánosu tvrdě vypovídala o vztahu citově strádajících dětí a dospělých; loutkovou interpretací dostala spodní notu baladického lyrismu. V hledání výrazových možností pokračovalo VD inscenací tragické frašky M. de Ghelderodea Hop, Signore (r: K. Makonj, v: I. Antoš, 1971), kde byli herci navázáni na hrubé vodící provazy, jež deformovaly jejich pohyb a symbolizovaly ovladatelnost a manipulovatelnost lidského jednání.
Ač VD přikládalo rozhodující význam tvorbě pro dospělé, inscenovalo i několik pořadů pro děti, které uvádělo v Malostranské besedě, Umělecké besedě a zejm. v Klubu Albatros Na Perštýně (J. Čapek, Makonj: Hraní o pejskovi a kočičce; Sekora: Kocourkov; Říha, Makonj: Adam a Otka; Čukovskij: Divotvorný strom). Na rozdíl od experimentální tvorby pro dospělé tu soubor využíval okouzlení dítěte loutkou a vycházel vstříc dětské potřebě jasné fabule, humoru a oblíbeného hrdiny. Makonj oživil i kdysi oblíbenou postavu Kašpárka (Eliášková: Kašpárek a Kuba Nedojeda) na autentickém spolkovém divadélku z 20. let s původními marionetami.
VD trvalo sice krátce, avšak v českém loutkářství si vydobylo významné místo. Vycházejíc z názorů H. von Kleista a zejm. E. G. Craiga o zásadní rozpornosti mezi hercem a loutkou, vytvořilo si vlastní teorii loutkového divadla, v níž měl dominantní význam věcný, předmětný charakter loutky a z toho plynoucí jevištní využití významotvornosti jeho materiálové podstaty. Tehdy už častou koexistenci člověka a loutky na českých loutkových scénách zbavilo VD nahodilosti a učinilo ji základem mnohovrstevnaté umělecké výpovědi. Zařadilo se tak do procesu objevování dalších výrazových možností moderního loutkového divadla, které jednou svou větví směřuje k divadlu smíšených forem.
Literatura
vm: Divadlo ve službě, Divadlo 21, 1970, únor, s. 78; E. Křížková: Albert Camus Nedorozumění, Čs. loutkář 20, 1970, č. 2, s. 27 + Kašpárek a Kuba Nedojeda, Čs. loutkář 21, 1971, č. 3, s. 6 + Dívčí románek nebo aktuální téma, tamtéž, č. 5, s. 6; S. Machonin: Vedené divadlo, DN 13, 1970/71, č. 11, s. 1; J. Beneš: Studentské divadlo mezinárodně, Práce 12. 10. 1971; W. Felenczak: Teatry bez sceny – Vedene divadlo, Teatr lalek (Warszawa) 12, 1970, č. 4, s. 39.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 508—509
