Umělecké studio (US) založil v říjnu 1926, po zániku Českého studia a Sečestealu, režisér V. Gamza jako další, již třetí divadelní studio, hledající po vzoru studií MCHATu nové vyjadřovací postupy. V poloprofesionálním US se sdružili Gamzovi dřívější spolupracovníci (E. Hráská, I. Kubásková, V. Očásek, V. Kolátor) a absolventi konzervatoře (S. Svozilová, L. Boháč, V. Trégl, B. Záhorský a J. Schettina). Působiště nalezli v právě dobudované Umělecké besedě na Malé Straně, kde se usídlilo i Osvobozené divadlo, jež US silně konkurovalo a bylo vůči němu polemicky zahrocené.
Nový podnik, budovaný na principu kolektivnosti, měl charakter „komuny“; každý musel dělat v divadle všechno, co bylo třeba, a byl odměňován podílem z čisté tržby. Všichni členové měli právo navrhovat repertoár a ucházet se o režii, o divadelních záležitostech se rozhodovalo hlasováním. Pro svůj rozhled, názorovou vyspělost, umělecký a organizační talent Gamza nicméně požíval autority vůdce. Kolektiv se umělecky sžil a svým pojetím divadelní práce jako služby umění, odporem ke komercionalismu nabýval avantgardního rázu. Etický přístup k divadelní práci manifestoval Gamza i výběrem literárně náročných textů a způsobem inscenování, z něhož vyloučil vše nahodilé a improvizované. Nedokázal však navázat tvořivé kontakty s mladou českou literaturou, hudbou a malířstvím. Výrazně se odklonil od mchatovského jevištního realismu a pokoušel se o ostřejší stylizaci scénického tvaru, leč tyto snahy, nesené reminiscencemi na ruské předrevoluční divadelnictví, postrádaly jasnější představu slohovou. Kolísaly mezi psychologismem, symbolismem a expresionismem, jen v jednotlivostech přejímaly výrazivo porevolučního konstruktivismu. Také repertoár byl až epigonsky závislý na MCHATu a jeho pobočných scénách.
US zahájilo Bouhélierovou hrou Dětský karneval (1926), inscenovanou v náznakové dekoraci metodou „hudebního realismu“ (Gamzův termín). Bérenceova Rodinná fantazie (1926) byla provedena v duchu ryzího německého expresionismu, v Achardově komedii Chcete se mnou hrát? (1926) se uplatnila cirkusová klauniáda (obě poslední hry Gamza jen spolurežíroval). Pohádkový ráz symbolistické hry A. Bloka Růže a kříž (p+ú+r: V. Gamza, 1926) byl vyjádřen loutkovitou stylizací jevištního dění v duchu ruského balaganu; tato inscenace byla nejvýznamnější kreací US. Dosti výlučnou repertoárovou linii, která neměla velký návštěvnický ohlas, doplňovala díla divákům přístupnější: Gamzova adaptace Dickensovy povídky Cvrček u krbu (1926), Gogolova Ženitba (1927), Bergerova Potopa (1927) a Shakespearův Večer tříkrálový uváděný pod názvem Dvanáctá noc aneb Jak chcete (1927). V této inscenaci s konstruktivistickou scénou, rozehrávané do podoby burlesky s názvuky na lidové divadlo středověkých tržišť, se Gamza snažil o osobitou repliku Vachtangovovy režie Gozziho Princezny Turandot. Ve většině inscenací se Gamza uplatnil též jako scénograf (navrhl realistickou scénu k Cvrčkovi u krbu, stavebnicovou náznakovou scénu k Dětskému karnevalu, neosymbolistní scénu pro Růži a kříž aj.) Jako herec vytvořil řadu postav ve stylovém rozpětí od realistických (John Pearrybingl v Cvrčkovi u krbu) až k expresionistickým (Podkolesin v Ženitbě). Z prací dalších režisérů zaujala Schettinova inscenace Chcete se mnou hrát? Režíroval tu i V. Kolátor (Moliére: Škola manželů) a herečka E. Hráská (Shaw: Candida; Berger: Potopa). Vedle hereckých výkonů Gamzových kritika oceňovala výkony L. Boháče v mileneckých rolích, V. Očáska, V. Trégla a B. Záhorského v charakterních a zejm. komických úlohách.
Navzdory umělecky zdařilým výsledkům se US po jediné sezoně rozpadlo a na podzim 1927 zaniklo. Churavý Gamza nastoupil po déletrvajícím léčení 1928 do ND. Členové kolektivu se rozešli k různým, zejm. avantgardním scénám.
Literatura
V. Kolátor: Herec nemilující pohodlí, Čs. divadlo 5, 1927, s. 203 + Vladimír Gamza, herec a režisér, tamtéž 8, 1930, s. 18 + Vladimír Gamza, Pardubice 1931; N. Melnikova-Papoušková: Mé setkání s V. Gamzou, Čs. divadlo 7, 1929, s. 18; M. Rutte: Dva, již nám odešli, in sb. Nové české divadlo 1928–1929, 1929, s. 113; R. Fleischner: Divadlo v přerodu, Olomouc 1937; J. Honzl: Vladimír Gamza, in: Divadelní a literární podobizny, 1949, s. 103; M. Loucká: Vladimír Gamza, příspěvek k počátkům české divadelní avantgardy, dipl. práce, FF UK 1966; Z. Digrin: Bohuš Záhorský, 1968, s. 13; J. Kamen: Vladimír Gamza, Prolegomena 1973, č. 19, s. 57; L. Boháč: Tisíc a jeden život, 1981, s. 42.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 501—502
