Pod názvem Umělecká loutková scéna (ULS) pořádala herečka ND L. Odstrčilová veřejná loutková představení, zahájená 6. 1. 1918 v dívčí měšťanské škole ve Vojtěšské ul. původní pohádkovou hrou Začarovaný les, kterou pro Odstrčilovou napsal Z. Schmoranz. Prostý příběh o vysvobození princezny z moci zlého čaroděje byl zjevnou alegorií vyjadřující tužby po národní a státní samostatnosti. Odstrčilová hrála na malém divadélku rodinného typu s marionetami sériové výroby (25 cm vysokými), které vodila a rovněž sama mluvila všechny mužské i ženské role. Autorem dekorací byl J. Kopenec, scénickou hudbu (sólový part pro violoncello) napsal G. Roob. Okruh spolupracovníků se postupně rozšiřoval. K oslavám 50. výročí položení základního kamene ND připravila Odstrčilová tradiční loutkovou hru Johanes doktor Faust (ú: J. Veselý, 1918), v níž účinkovala v mluveném partu již řada herců ND (A. Čepela, K. Kolár, V. Merhaut, E. Tesař, A. Třebovský ad.). Scénu a nové loutky (35 cm vysoké) vytvořil šéf výpravy ND K. Štapfer. Činnost ULS neobyčejně zintenzivněla na podzim 1918. Kolem Odstrčilové se soustředili známí umělci a propagátoři loutkového divadla (člen opery ND H. Vávra, výtvarníci C. Jelínek, H. Folkmann, L. Šaloun, K. Štapfer, architekt V. Zákrejs, autoři loutkových her M. Gebauerová, K. Mašek a Z. Schmoranz, loutkářský organizátor a publicista J. Veselý ad.), kteří v září 1918 založili stejnojmenný spolek, jehož hlavním cílem bylo podpořit rozvoj českého loutkářství.
Jedním z prvních počinů spolku bylo vypsání veřejné soutěže na loutkové hry. Spolek pronajal divadelní sál v hotelu Adria na Václavském nám., který využíval s Českoruskou jednotou a s tanečním spolkem Dalcroze. Od 28. 1. do 30. 5. 1919 zde Odstrčilová vedle Začarovaného lesa a Fausta uvedla Pohádkový zákon K. Maška, hru E. Stoklasa Kašpárek se učí čarovat a slovenskou hru T. Čihárové-Odehnalové Báj o slobode. Pro dospělé zde předváděl V. Merhaut originální maňáskové parodie Salome a Princ Jaromír s loutkami, jejichž hlavičky byly vyrobeny z brambor. Operní parodii Čarostřelec (za pěvecké účasti členů opery ND V. Loukotkové, E. Miřiovské, K. Küglera a V. Zítka) a maňáskovou taškařici Zkáza tvrdého meče od J. Živsy hrál H. Vávra. Vysoký nájem a nutnost stěhovat jevištní konstrukci po každém představení přinutily ULS sál opustit. Sporadicky se pak hrálo ve školách, na scénách amatérských loutkových souborů, příležitostně na mimopražských zájezdech (např. Plzeň 1919). Za této situace nebyly nastudovány nové inscenace. L. Odstrčilová připravovala, ale již nerealizovala Výlet pana Broučka na Měsíc podle románu S. Čecha, pro který navrhla pozoruhodné loutky R. Boettingerová. Neprovedena zůstala i maňásková komedie Z. Schmoranze Guliver v říši Liliputů, v níž se autor pokusil, u nás pravděpodobně poprvé, funkčně využít napětí mezi živým hercem a loutkou.
Členové ULS od počátku usilovali o vytvoření stálé loutkové scény v Praze. Krátce po převratu 1918 předložili ministerstvu školství memorandum, požadující zřízení státem subvencovaného profesionálního loutkového divadla. Vypracovali precizní návrh umělecké koncepce, plány na samostatnou budovu na Židovském (dnes Dětském) ostrově na Vltavě a projekt variabilního jeviště, umožňující užití různých druhů loutek (marionety, maňásky, stínové loutky ad.) a loutkářských technik. Do budoucna plánovali na Židovském ostrově též založení loutkářského muzea, školícího střediska a komplexního kulturního a sportovního areálu pro děti. ULS získala přísliby finanční podpory, ale projekt ztroskotal na lhostejnosti úředních míst, která se neangažovala při získání pozemku. Z celého programu se uskutečnily jen loutkářské kurzy. Divadelní činnost ULS skončila počátkem 1921, spolek zanikl 1938.
ULS představovala ukončení vývojové fáze českého loutkářství, kterou charakterizovaly většinou nesoustavné a navzájem nekoordinované pokusy jednotlivých loutkářů ověřovat na malých rodinných scénách výrazové možnosti a inscenační postupy, které by zvýšily uměleckou úroveň loutkového divadla. ULS tvořila přechod k stálým amatérským scénám, které ve 20. a 30. letech suplovaly profesionální loutková divadla. Tento trend se projevil zejm. v inscenacích L. Odstrčilové. Ovlivněna experimenty V. Zákrejse se zpočátku klonila k jeho názoru, že pohybovou a hlasovou interpretací všech loutek jediným loutkohercem lze nejvíc dosáhnout jedinečnosti loutkového divadla. Tento postup, typický pro tradiční loutkové divadlo, však brzy opustila. Vycházejíc z vlastní herecké zkušenosti usilovala přiblížit herectví s loutkou moderním hereckým postupům (psychologická charakteristika postav, vyjádření vnitřních stavů a nálad). Tyto pokusy Odstrčilové, zdůrazňující význam loutky, se realizovaly v době, kdy většina loutkářů (vyjma J. Skupy) akcentovala výtvarnou stránku loutkového divadla. Přestože ULS uskutečnila pouze zlomek projektu, který svou komplexností a řadou detailů (např. důrazem na variabilitu scény) byl zcela ojedinělý i v evropském kontextu, zasáhla do formování moderního českého loutkářství a ovlivnila, též publikační činností svých členů, širokou kulturní veřejnost, která si začala uvědomovat možnosti i potřeby českého loutkářství.
Literatura
J. Svoboda: Umělecká loutková scéna, Loutkář 2, 1917/18, s. 68; M. B. Šárecká: Loutky a dobročinnost, Politika 11. 1. 1918; A. Trýb: Dvě poznámky divadelní, Moderní revue 32, 1918, s. 265; L. Odstrčilová: Jak se hrál Faust, Loutkář 3, 1918/19, s. 18 + Jak hrají, in: Loutkářská čítanka, 1925, s. 162 + Vzpomínky, Loutkář 21, 1934/35, s. 144; K. Mašek: Umělecká loutková scéna, Loutkář 4, 1919/20, s. 35; Prospero: Činnost Umělecké loutkové scény v Adrii, tamtéž, s. 108.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 500—501