Ještě předtím, než 1824 J. N. Štěpánek jako spoluředitel StD obnovil na této scéně pravidelná česká představení, oživila české divadelní aktivity skupina ochotníků na soukromé scéně pražského měšťana, zahradníka V. Teisingera. V prostorném obývacím pokoji jeho bytu v Dlážděné ul. (přibližně v místech dnešního Masarykova nádraží) jeho synové Jan a Václav a dcera Amálie postavili jeviště s papírovými dekoracemi, kde příležitostně hráli již od 1819 pro zvané publikum. 1821 dal Teisinger v zadní části domu vybudovat větší scénu s prostornějším jevištěm a s galerií pro hudbu; 1823 ji nechal ještě zvětšit. I když bylo nutné pro každé představení žádat městské hejtmanství o úřední povolení, hrálo se zde během zimního období téměř pravidelně každou neděli. Dekorace vyráběli členové souboru, některé historické kostýmy a rekvizity vypůjčovali ze StD. Ředitelem scény se stal pražský měšťan J. Mirini, který společně s Teisingerem celý podnik finančně podporoval. Když se 1823 funkce vzdal, nahradil ho člen souboru Utěšil.

Herecký soubor se skládal z českých ochotníků, hlavně studentů. Diváci neplatili vstupné, pravděpodobně však přispívali na dobročinné účely.

Nově zřízená scéna se přihlásila ke Klicperovi: zahájila pražskou premiérou veselohry Bělouši a poté uvedla Divotvorný klobouk, který se stal nejoblíbenějším kusem TD, v jehož repertoáru na rozdíl od příležitostných českých představení StD Klicperova díla převažovala (Hadrián z Římsů, Lhář a jeho rod, Blaník, Kytka, I dobré jitro). Klicpera na zdejší scéně několikrát vystoupil i jako herec (např. v Divotvorném klobouku). Výrazné zastoupení mladé inteligence v souboru se projevilo právě v dramaturgii. Z českých autorů se hrál kromě Klicpery J. N. Štěpánek (Jaroslav a Blažena, Čech a Němec, Korytané v Čechách). Veselohru P. Šedivého Pražští sládci aneb Kubíček dostane za vyučenou uvedlo TD 1823 jako singspiel s hudbou V. Bartáka, který řídil orchestr. V představení účinkovali F. Škroup a M. Forchheimová.

Z cizích autorů tu byl uváděn tehdy populární A. Kotzebue (mj. Johanna z Montfokonu, Hrabě Beňovský, Následkové nevěrnosti, Tlachač), H. Cuno (Loupežníci na Chlumu), F. Holbein (Fridolín aneb Cesta do železných hutí), J. H. Zschokke (Kouzelnice Sidonie), I. F. Castelli (Sirotek a vrah). Většinu her přeložil, případně upravil J. N. Štěpánek, o vlastní překlady se pokusili i členové TD (např. J. Chmela přeložil a upravil Johannu z Montfokonu a hru Následkové nevěrnosti). Činnost TD vyvrcholila uvedením Schillerových Loupežníků (1822) bez tehdy obvyklých škrtů a ve vzorném hereckém provedení. Soubor rovněž připravoval Schillerovu tragédii Úklady a láska, kterou přeložil J. Linda, ale k premiéře již nedošlo.

TD získalo velkou oblibu v české společnosti, především mezi mladou inteligencí. 1823 ochotníci TD několikrát vystoupili na scéně StD, kde vypomáhali např. v představeních česky zpívaných oper (Weigl: Rodina švejcarská; Cherubini: Vodař). Po zavedení pravidelných českých představení ve StD činnost TD skončila. Na jeho snahy o umělecky náročnější repertoár navázalo v 30. letech Kajetánské divadlo.

Literatura

J. K. Chmelenský: Teisingrovo české divadlo v Praze, Česká včela 1, 1834, s. 208 a 214; J. J. Stankovský: Kronika divadla v Čechách, [1881], s. 67; nesign: České divadlo na počátku XIX. století, Dělnické divadlo 5, 1925, s. 88; J. Plavec: František Škroup, 1941, s. 84; M. Laiske: Pražská dramaturgie 2, 1974, s. 195.

Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 494—495