Divadlo dal zbudovat na zahradě smíchovského domu U Libuše P. Švanda ze Semčic st., ředitel jedné z nejvýznamnějších cestujících společností 19. stol. Jeho družina hrála již od 1871 pravidelně každé léto na Smíchově, v Aréně v Eggenberku, zvané též V lesíčku. Stavbou kamenného divadla na třídě Kinského (dnes Štefánikova) Švanda vytvořil podmínky pro celoroční působení své společnosti v Praze. V novém působišti, nazývaném od počátku též Švandovo divadlo (ŠD), zahájila Švandova početná společnost, disponující ansámblem činoherním i zpěvoherním, pravidelný provoz 1. 10. 1881 Smetanovou Hubičkou. ŠD (kapacita hlediště téměř 600 míst) otevřené nedlouho po požáru ND, kdy se soubor dosud jediného stálého českého divadla v Praze musel vrátit do budovy PD, se zpočátku těšilo velkému zájmu veřejnosti, a to nejen smíchovské. Početný soubor Švandovy společnosti, k jehož předním hercům patřili M. Křepelová, E. Pešková, M. Pštrossová, K. Syřínková, T. Šmahová, A. Pštross, F. Syřínek, J. Šmaha, J. Vilhelm, mohl herecky zdařile konkurovat PD. V prvních dvou letech byly hojně uváděny i opery (Smetana: Dvě vdovy; Verdi: Trubadúr, Rigoletto, Traviata; Donizetti: Lucie di Lamermoor; Lortzing: Zbrojíř ad.) a operety (zejm. Offenbachovy), kterým opera postupně stále víc ustupovala. Těžiště však spočívalo v činohře, kterou ředitel preferoval a jejíž představení též režíroval. V prvých letech tu Švanda uváděl hry z dřívějšího repertoáru své společnosti, zejm. francouzské konverzační hry a společenská dramata, Shakespeara i slovanskou dramatiku (např. Słowacki: Mazepa, 1882). Přínosem ŠD bylo zejm. prosazování realismu a naturalismu, a to jak v dramaturgii (např. Zola: Nana, Rabourdin a jeho dědicové – 1882), tak v herectví (J. Šmaha, M. Křepelová). Na počátku se ŠD představilo jako scéna, schopná zachytit soudobý umělecký vývoj.
Po celou dobu svého trvání bylo ŠD soukromým podnikem, existenčně odkázaným na sebe sama. Švanda s pomocí své ženy, herečky a vynikající organizátorky E. Peškové, vyvažoval ohledy k hospodářské stránce divadelního provozu s uměleckými ambicemi. Vedle náročného pořadu, určeného vyspělému publiku, převažoval repertoár pro lidové vrstvy, tvořící divácké zázemí. I zde Švanda přísně dbal na úroveň uváděných her. Vkusu publika vycházel vstříc hojným množstvím frašek, veseloher a sentimentálních dramat. Své místo tu měly i oblíbené kusy ze starší české dramaturgie (např. Told: Čarovný závoj; Hopp: Domácí čepička doktora Fausta), hry Tylovy a Kolárovy, dramatizace (Světlá: Kříž u potoka; Hugo: Zvoník u Matky Boží; Sirotek lowoodský) a populární výpravné feérie (Pohl: Sedm havranů; Marenco: Excelsior).
Po znovuotevření ND 1883 se ŠD záhy ocitlo v krizi. Reprezentační národní scéna mu odčerpávala diváky a přebírala čelné herce (1883 M. Křepelová, J. a T. Šmahovi, M. a A. Pštrossovi). Za tíživé finanční situace Švanda pronajal 1884 budovu herci J. Kubíkovi a se svou společností odjel do Plzně. Kubík vytvořil poloochotnický soubor, který hrál ve ŠD pouze dvakrát týdně.
Po zboření Arény v Eggenberku 1885 Švanda marně hledal místo pro stavbu nové arény, v níž by mohla jeho společnost hrát během letních měsíců. Dal proto v Divadle U Libuše instalovat posuvnou střechu, která je uzpůsobila k letnímu provozu. Letní divadlo U Libuše, jak byl adaptovaný dům přezván, zahájilo 29. 6. 1886. V zimní sezoně se tu hrálo pouze o nedělích a svátcích.
V druhé půli 80. let ŠD soupeřilo s ND zejm. v oblasti repertoáru. Uvádělo Ibsenovy hry a české novinky, které ND nepřijalo. Konaly se tu premiéry nebo první pražská provedení děl, jež Švandova společnost uvedla již dříve jinde (Ibsen: Nepřítel lidu; Bílí koně [Rosmersholm] – 1887; Šamberk: Palackého třída č. 27, 1884; Svoboda: Bouří ku štěstí, 1887; Márinka Válková, 1890). Švanda uváděl i autory ruské (Potěchin: Román mladé vdovy; Palm: Náš přítel Něklužev – 1887; Špažinskij: Paní majorka, 1888). Tehdy soubor doplnilo několik nových členů: H. Dumková (provd. Benoniová), H. Kubešová (provd. Kvapilová), M. Procházková-Malá, A. Jiřikovský, F. Kaňkovský, A. Kreuzmann, K. Lier, J. Strouhal a E. Vojan, kteří prohlubovali psychologickou charakteristiku postav. V ibsenovských postavách (Rebeka Westová z Rosmersholmu, Petra z Nepřítele lidu) dostávala H. Kubešová prostor pro své niterně založené herectví, stěžejní role vytvářel i E. Vojan (Stockman v Nepříteli lidu, Marcus Antonius v Juliu Caesarovi, Petrucio ve Zkrocení zlé ženy, Beneš v Mnoho povyku pro nic). Umělecké snažení ŠD se však sráželo s poklesem návštěvnosti, který se nepodařilo zastavit ani posílením veseloherní a komediální repertoárové linie. 1889 Švanda vedení předal opernímu zpěvákovi J. Malému, který hrubě zanedbával činohru a již po roce finančně ztroskotal. 1890 se divadla ujal opět Švanda, ale na zimu ho pronajal J. Kubíkovi.
Po Švandově náhlé smrti 1891 zdědil divadlo v rámci celého velkopodniku (společnost, pražská a mimopražská koncese) nejstarší syn P. Švanda ml. Téhož roku byla podle návrhu M. Stöhra postavena na nábřeží (v místech mezi Palackého a Železničním mostem) nová aréna, otevřená 3. 6. Dellingerovou operetou Don Cesar.
Provoz Švandovy společnosti na Smíchově se pak rozdělil mezi obě scény. Ve ŠD, které bylo opět pevně zastřešeno, se hrálo od podzimu do jara, velká aréna (okolo 1500 míst) sloužila jako letní divadlo. P. Švanda ml. jako operní zpěvák posílil zpěvoherní produkci. S vydatnou pomocí matky E. Peškové se mu podařilo obnovit provoz v plném rozsahu a hrát každodenně. Po její smrti 1895 byl dosud jednotný divadelní podnik rozdělen mezi dědice. Koncesi smíchovskou, platnou pro divadlo i arénu, získala dcera Marie, provd. Koldínská, která sledovala více komerční zájmy. Se svým druhým manželem A. Koldínským (advokát, poslanec zemského sněmu, 1906–18 starosta města Smíchova), který se uplatňoval i jako autor lidových veseloher, dovedla divadlo k hospodářské prosperitě, avšak za cenu poklesu repertoárové úrovně. Umělecká krize Švandovy společnosti, která se vlekla od smrti jejího zakladatele, vyvrcholila 1897, kdy P. Švanda ml. družinu dočasně rozpustil. M. Koldínská s bratrem K. Švandou, který se stal artistickým správcem (1897–1903), sestavili pro Smíchov vlastní soubor. Na rozdíl od své sestry hodlal K. Švanda obnovit někdejší prestiž ŠD a vytvořit z něho – po vzoru zahraničních divadel – komorní scénu moderního repertoáru. Za éry K. Švandy byli členy souboru F. Hessová, E. Jelínková-Švandová, L. Kaucká, A. Marková, M. Táborská, A. Dobrovolný, A. Charvát, Jan a Josef Kubík, K. Lier, A. Marek, M. Nový, V. Táborský ad. Operetu K. Švanda tvrdě potlačil (v prvním roce jeho působení připadlo na 167 představení v aréně jen 8 zpěvoherních). Nové vedení zahájilo psychologickým dramatem současného německého autora M. Halbeho Mládí. Zamýšlenou koncepci moderní scény se však dařilo uskutečňovat pouze kompromisně. Realizovala se v repertoárové linii literárně náročných her (např. Ostrovskij: Vinný bez viny; Hauptmann: Bobří kožich – 1897), vedle níž se udržovala lidová produkce. Komorní program se prosadil především v cyklech (byly jim vyhrazeny středeční termíny), pořádaných za spoluúčasti literárních spolků. Cykly nebyly nikterak stylově vyhraněné, jejich záměrem bylo uvádět zahraniční i domácí novinky, které se doposud nedostaly na česká jeviště, tj. především na scénu ND. První cyklus, konaný 1897 za spoluúčasti Spolku českých spisovatelů-beletristů Máj, přinesl mj. aktovku J. Kvapila Přítmí, scény ze Schnitzlerova Anatola, Becqueovy Krkavce a Sudermannův Zápas motýlů. Za dramaturgickým přínosem zaostávalo jevištní ztvárnění, jež postrádalo modernější režijní i výtvarné řešení. Z převažujícího zábavného repertoáru byly vyloučeny bezcenné a senzační tituly. Opíral se o osvědčená díla světové klasiky (veselohry Shakespearovy) a o českou veseloherní dramatiku (J. N. Štěpánek, J. K. Tyl, J. Vrchlický, J. Štolba, V. Štech, F. F. Šamberk ad.). Lehčí arénní repertoár tvořily veselohry, lokální frašky a vaudevilly zahraniční provenience, z nichž byly divácky nejúspěšnější lokální hry A. Koldínského (pod pseud. Žert, např. Švábova agentura na Malé Straně, 1897; Hraběnka z Podskalí, 1899) a hry dvojice Šváb–Vanderer (Praha v Americe, 1989; Bez halíře do Paříže; Děti Vltavy – 1890; Za sto let tu nebudem, 1901). Od 1898 začalo ŠD pořádat pravidelná představení pro dělnictvo (byly jim vyhrazeny pondělky), zahájená 12. 8. hrou F. Langmanna Bartoš Tuřanský (dále např. Stroupežnický: Probuzenci; Jan Výrava; Šimáček: Svět malých lidí). Pod vedením K. Švandy se ŠD stalo dramaturgicky průbojnou scénou, která do značné míry oponovala ND. K počinům patřily zejm. dramatizace Zolova románu Tereza Raquinová a česká premiéra Čechovova Racka (pod názvem Čejka, obojí 1898). Do umělecky ambiciózní dramaturgie patřily Hauptmannovy Osamělé duše, Turgeněvův Měsíc na vsi, Sudermannova Zkáza Sodomy (vše 1898), Tolstého Vláda tmy a Ibsenovy Příšery (obojí 1899). ŠD hostilo na své scéně Intimní volné jeviště, které tu v únoru 1899 uvedlo Hořící duše J. Karáska ze Lvovic.
Přestavba ŠD (1900) změnila vnitřní uspořádní domu (umístění jeviště a hlediště bylo obráceno), dosavadní přístup ze dvora nahradily vchody z ulice, bylo instalováno nové topení. Interiér divadla se stal útulnější a pohodlnější. O dva roky později došlo i k úpravě arény, která byla přizpůsobena pro celoroční provoz (zastřešení a instalace topení).
Dramaturgická iniciativa ŠD pozbyla po 1900 – v důsledku změn ve vedení ND – svého prvenství. Švanda přestal pořádat literární cykly a uváděl více divácky přitažlivých veseloher. Závažné tituly se objevovaly vzácněji (Sudermann: Čest; Tolstoj: Plody osvěty; Schnitzler: Odkaz; Dostojevskij: Raskolnikov – dramatizace Zločinu a trestu – vše 1900; Sudermann: Domov; Gutzkow: Pravzor Tartuffa – 1901 ad.). 1902 byla ve smíchovské aréně, pokud známo poprvé na české scéně, použita při představení filmová projekce (při premiéře frašky To nejlepší číslo J. Freunda upravené Krennem a Lindauem). 1903 se ujala řízení uměleckého provozu koncesionářka M. Koldínská s manželem. Repertoár zaplavily frašky a výpravné operety, hýřící nákladnými kostýmy a dekoračními efekty. Po úspěchu s Kerkerovou operetou Kráska z New Yorku (1903) se aréna stala takřka výhradně operetní scénou. V souboru působily oblíbené subrety (O. Dvořáková, M. Grossová, J. Hadrbolcová, F. Horníková, V. Skalská). 1904 byla angažována populární M. Zieglerová, která vytvořila stěžejní role v řadě operet (Dáma od Maxima, Netopýr, Malý vévoda ad.). K. Švanda jako člen správní rady ŠD prosazoval vážnější úkoly v činoherním programu. V listopadu 1904 započal nový cyklus, pořádaný s Kruhem českých spisovatelů, družinou opozičně zaměřenou proti repertoárové politice činohry ND. Dramaturgie cyklu byla svěřena spisovateli J. Kamperovi, který zařadil Hilbertovu Pěst, Čechovův Višňový sad (čes. prem.), Wildovu komedii Na čem záleží, Hebbelovu Marii Magdalenu, Shawovu Candidu (čes. prem.), Dykův Odchod a Ibsenova Stavitele Solnesse. Premiéru zde měla Šubertova hra Žně (1904), odmítnutá ND. V rámci představení pro dělnictvo uvedlo ŠD Hauptmannovy Tkalce a Gorkého Na dně (1904). Další cyklus 1906 přinesl D’Annunziovu Giocondu, Ibsenovu Heddu Gablerovou a Shawovo Obrácení kapitána Brassbounda. Jako u předchozích cyklů scénické ztvárnění nedosahovalo významu dramaturgického přínosu. Absence moderního režijního názoru limitovala umělecké snahy ŠD.
Po smrti M. Koldínské přešla koncese v říjnu 1906 na manželku K. Švandy, herečku E. Jelínkovou-Švandovou, která se po krátkém intermezzu věnovaném rodině vrátila do divadla jako ředitelka i jako herečka. Pro návrat zvolila roli Phoebe ve veselohře J. M. Barrieho V tiché uličce (2. 1. 1907). Publikum přijalo oblíbenou herečku nadšeně, její vystoupení předznamenalo další éru, kdy se ŠD stalo scénou herecké hvězdy, jíž byl přizpůsobován repertoár. Švandová hrála téměř všechny hlavní dívčí a ženské postavy (mj. v dramatizaci Dickensovy Malé Dorittové, 1907; v Šudrakově Vasantaséně, 1909; Bissonově Bezejmenné, 1911; Maeterlinckově Sestře Beatrix, 1913). Převažovaly anglické a francouzské módní novinky, situované do prostředí lepší společnosti, v nichž dominovala milostná tematika. Přitažlivé, temperamentní Švandové, která okouzlovala mladistvým šarmem, ženským půvabem a espritem, sekundoval v rolích uhlazených salonních milovníků J. Steimar (1910–13), po jehož odchodu tyto úlohy převzal R. Kadlec.
Další úprava interiéru (1908) posílila komorní ráz divadla. Po adaptaci zahájilo ŠD pod novým názvem Intimní divadlo. 1908 byla nakrátko zrušena opereta. Po znovuobnovení zpěvoherního souboru pod vedením V. Merhauta, kterého vystřídal R. Branald, se hrála především v aréně, která sloužila ŠD jako druhá scéna do 1923, kdy si ji pronajal švagr E. Švandové A. Fencl (1924 arénu odkoupil a provozoval ji až do 1934, kdy v ní byl z bezpečnostních důvodů ukončen provoz). Občas pronikla opereta i do kamenné budovy. Vedle subret (M. Křečková, K. Micková, M. Příbramská-Havelková a M. Škrdlíková) v souboru působili R. Branald, A. Merhaut ad. Protagonistkou činohry zůstávala Švandová, jejíž účast zajišťovala návštěvnost i náročnějším hrám, uváděným opět v osvědčených cyklech. Od 1909 působil ve funkci režiséra a později artistického ředitele A. Fencl (do 1916, s přestávkou 1913/14 v ND v Brně). Náročnější umělecké záměry se prosadily nastudováním Hilbertovy Viny, prvním českým provedením Gorkého Posledních (1908), Ibsenova Nepřítele lidu, Balzakova Mercadeta, Andrejevových Dnů života, Gogolových Hráčů a Ženitby (vše 1909), Shawovy Faniny první hry (1910) ad. Divadlo pod vedením E. Švandové prosperovalo, 1910 byl zakoupen sousední dům, díky tomu rozšířeno hlediště a další prostory. 1914 bylo instalováno otočné jeviště a kruhový horizont. Ve ŠD vystupovaly experimentátorské amatérské družiny: Lyrické divadlo (1911) a Divadlo Umění (1912–14). Po zániku druhé z nich byl angažován jeden z jejích vůdčích členů, režisér V. Novák (1914–19). E. Švandová se po rozvodu s K. Švandou provdala za svého hereckého partnera R. Kadlece a divadlo 1913 přešlo z držení členů Švandovy rodiny na manžele Kadlecovy. Krátce před vypuknutím 1. svět. války tu F. Zavřel, průkopník scénického expresionismu činný na německých scénách, pohostinsky nastudoval Wedekindovu Lulu (18. 4. 1914). Inscenace byla ukázkou moderní režie, sjednocující představení do pevného celku, i demonstrací expresionistického hereckého stylu. Zavřelův impulz zapůsobil na vývoj českého divadla, na Smíchově však výraznější stopu nezanechal. Zde nadále převládal jevištně konvenční styl, opřený o herecký projev oblíbených interpretů. Vedle Kadlece a Švandové se uplatňovali další členové kvalitního ansámblu A. Iblová, M. Gampeová, M. Ortová-Smolíková, A. Nedošínská, M. Pačová, A. Marek, F. Kovářík, J. Počepický, F. Roland, J. Strouhal, F. Smolík, A. Třebovský a J. Vošalík. I ve válečných letech si repertoár uchovával typickou dvojkolejnost. Převažovaly divácky lákavé tituly s rolemi pro E. Švandovou (např. Rileyová: Malá Peggy, 1916), v druhé, náročnějí repertoárové linii se objevovala klasika (např. Shakespeare: Kupec benátský, 1916; Mnoho povyku pro nic, 1918; tylovský cyklus 1916) a ukázky moderní dramatiky (např. Strindberg: Otec, 1917). Režisér V. Novák prosadil několik původních novinek (Horáková: Vojťánek, 1915; Šorm: Dagmar, 1916; Böhnel: Pan Tricolet, 1917) a nastudoval dvě symbolistické hry G. Hauptmanna (Hanička, 1916; A Pippa tančí, 1918).
Po převratu 1918 byly obnoveny cykly tzv. komorních her. V prvé poválečné sezoně zahrnuly Ibsenova dramata Rosmersholm a Paní z námoří, Zapolské Slečnu Maličevskou, Strindbergovu Blýskavici a Machiavelliho Mandragoru, v druhé erbovní drama německého expresionismu, Plyn G. Kaisera (1919). O prosazení a realizaci cyklu se zasloužil V. Novák, jehož několikaleté působení povzneslo úroveň režijní a inscenační tvorby.
Po Novákově odchodu do ND nastoupil na místo režiséra J. Bor (1919–24), který pokračoval v uvádění komorních her. Jeho zájem se soustřeďoval k dílu A. Strindberga (aktovky Věřitelé, Samum, Hra s ohněm, 1919; Sonáta příšer, 1922) a F. M. Dostojevského (dramatizace Idiota, 1922 a Strýčínkova snu, 1923). Z české expresionistické dramatiky nastudoval hru L. Blatného Tři a J. Bartoše Pelikán Obrovský (1920), ze zahraniční oba díly Wedekindovy Lulu (1920) a Zámek Wetterstein téhož autora (1921). Ve svých režiích spojoval realistické a naturalistické postupy, herce vedl k postižení výjimečných, často psychicky abnormálních postav, motivovaných silnými pudovými podněty. Borovi byly blízké i polohy komediální (Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, 1920; Aristofanes: Lysistrata, 1923) a groteskní (Grabbe: Žert, satira, ironie a hlubší význam, 1922). Repertoár poválečného období, až do Borova odchodu 1924, měl pozoruhodnou úroveň (mj. Maeterlinck: Monna Vanna; Komenský: Diogenes kynik – 1920; Corneille: Divadelní kouzla, 1921; Shaw: Čokoládový hrdina, Werfel: Kozlí zpěv – 1923), zahrnul i orientální dramata (Čárudata a Vesnická škola, 1922). Nicméně i v těchto letech měla produkce ŠD silnou bulvární složku. Bor zprvu spolupracoval s výtvarníkem Č. O. Jandlem, scénografem secesně dekorativního rukopisu, 1921 získal pro divadlo F. Tichého, který svou první výpravu vytvořil pro Moliérovu Školu žen (r: J. Bor, 1921). Do 1928 se F. Tichý podílel na zhruba padesátce inscenací. Do Borovy éry spadá jeden z nejpronikavějších diváckých a uměleckých úspěchů divadla, inscenace Langerovy veselohry Velbloud uchem jehly (1923, cca 200x), která završila zdejší dlouholeté úsilí o novou českou hru. Koncem 1921 se ve ŠD uskutečnilo několik futuristických pořadů za účasti F. T. Marinettiho a českého vyznavače tohoto hnutí, F. Futuristy, který tehdy ve ŠD pohostinsky hrál (např. Arnulfa v Moliérově Škole žen, 1921).
Ve 20. letech působili v ansámblu z nových členů mj. L. Boháč, J. Plachý, B. Veverka, V. Vydra ml., B. Půlpánová, O. Scheinpflugová. Hostoval tu pravidelně V. Burian. 1922 byla budova opět přestavována. Podle návrhu arch. L. Machoně bylo upraveno průčelí, rozšířeno foyer, přestavěny šatny, zbudováno velké skladiště dekorací a malírna, instalováno nové osvětlení a nové ústřední topení, výzdobu interiéru navrhl Č. O. Jandl. Po odchodu J. Bora, který vtiskl divadlu výraznou uměleckou tvář, se nepodařilo získat rovnocenného nástupce. V zábavném repertoáru orientovaném na lidové publikum se jen ojediněle objevovaly závažnější hry (Schiller: Loupežníci, 1924; Ibsen: John Gabriel Borkman, 1926 aj.). Rovněž inscenací výraznějšího režijního rukopisu, jež byly vesměs dílem J. Lébla (1923–28), bylo poskrovnu (např. Lothar: Strašidelná loď, 1926; Holberg: Proměněný sedlák, h: J. Ježek, 1927). ŠD pozvolna ztrácelo i pozici lidové scény, neboť v rostoucím počtu divadel nedokázalo reagovat na prohlubující se diferenciaci publika, ani na proměny jeho zájmu. Stárnoucí E. Švandová a R. Kadlec v rolích milovnického páru budili stále větší rozpaky.
Finanční krize přiměla 1928 E. Švandovou, která nadto utrpěla vážný úraz, rozpustit soubor a budovu pronajmout. Vystřídalo se tu Divadlo Vlasty Buriana (1928–30) a Divadlo komiků Ference a Kohouta (1931–32), mezitím je měl krátce pronajato V. Jiřikovský (leden-duben 1931). V září 1932 Švandová s Kadlecem obnovili činnost. Sestavili nový soubor (mj. V. Fabianová, M. Mellanová, M. Matysová, F. Bohuslav, M. Liška, G. Nezval), jako režisér byl angažován dramatik E. Synek. Zahajovalo se veselohrou J. M. Barrieho V tiché uličce, v níž Švandová 1907 nastupovala na jeviště jako ředitelka ŠD. Švandová i Kadlec se pokoušeli přehrát do charakterních rolí, uváděli i dramatické novinky (např. Nivoix: Kariéra poslance Fourbillona; Katajev: Milion trápení; Stodola: Čaj u pana senátora – 1933; Guitry: Rajská chvíle, 1934), avšak pokus o oživení ŠD 1935 ztroskotal. Švandová rozpustila soubor a koncesi prodala komikovi J. Kohoutovi. Název ŠD byl ještě dlouho používán, platil však budově. Soubory, které tu působily (Divadlo Járy Kohouta 1935–38, společnost ředitele J. Fošena 1939–45), neměly s původním ŠD nic společného. Po osvobození 1945 divadlo nakrátko obnovilo činnost pod původním názvem (uvedlo Děti manéže). Zrušením soukromých divadelních koncesí v červnu 1945 zaniklo. Od sez. 1945/46 se budova stala sídlem Realistického divadla.
Literatura
E. Pešková: Zápisky české herečky, [1886]; A. B. Dostál: Světlem a stínem. Čtyřicet let divadla na Smíchově, [1911]; om: Nekrolog ztracené scéně, LN 20. 5. 1928; Paulík: Konec ŠD, RA 3, 1927/28, s. 249; J. Kvapil: O čem vím, 1946, s. 125; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 127; A. Branald: Věrnost, Divadlo 6, 1955, s. 324 a pokr.; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 227; F. Černý: Hana Kvapilová, 1960, s. 51 a 83 + Hraje František Smolík, 1983, s. 46; R. Deyl: Dovršitelé, in: Vavříny s trny, 1973, s. 188; L. Boháč: Tisíc a jeden život, 1981, s. 52; M. Obst: Švandovo divadlo 1881–1981, 1981; L. Petišková: F. T. Marinetti a české divadlo 20. let, DR 2, 1991, č. 3, s. 35; J. Pömerl: Divadlo U Libuše – Švandovo divadlo na Smíchově (1881–1900), DR 7, 1996, č. 3, s. 82.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 488—493
