Vzniklo ze Souboru mladých Jindřicha Honzla, obnoveného v květnu 1945 v programové návaznosti na práci kolektivu, který pod Honzlovým vedením působil počátkem okupace. V divadelním sále Vančurova domu v Klimentské ul. uvedl malou přehlídku svých inscenací, zahájenou novým nastudováním dramatické montáže Román lásky a cti (poprvé 1941 v D pro 99). Její součástí byla i maňásková představení J. Pehra Principálská pohádka a aktuální satirická revue Napínáček.
Po Honzlově jmenování do tříčlenného vedení činohry ND v červnu 1945 vyvstala otázka další existence skupiny. Honzlova myšlenka vytvořit po vzoru Studií MCHATu obdobný institut při ND nalezla podporu u ministra Z. Nejedlého. Výnosem MŠO z 27. 7. 1945, reorganizujícím československé divadelnictví, byl Soubor Jindřicha Honzla statutárně změněn ve Studio ND (StND). Získal samostatné působiště v bývalém sídle Velké operety (dnes Divadlo v Dlouhé), kde po skončení adaptace zahájil 1. 12. 1945. Šestnáctičlenný ansámbl se skládal z původních členů okupačního souboru (A. Myšková, M. Wildová, J. Pehr, S. Vyskočil, tanečnice L. Myšáková) i členů nových (J. Dvořáková, A. Kautská, L. Skořepová, Z. Vovsová, L. Daneš, J. Kaisler, B. Křížek, J. a M. Nesvadbovi, J. Pick). Stálými hosty byli herec V. Hrubý a tanečnice R. Gottliebová. Od sez. 1946/47 přibyli M. Motlová, O. Brousek a M. Maršálek, od sez. 1947/48 M. Kopecký a L. Spáčil. Scénograficky spolupracoval zejm. J. Nesvadba, dále S. Vyskočil a M. Nesvadba, hudebně M. Ponc, tehdejší šéf činoherního orchestru ND.
V rámci ND bylo StND čtvrtým tělesem se samostatným programem. K původně uvažované těsnější spolupráci s činohrou nedošlo, členové StND účinkovali pouze ve dvou jejích inscenacích (Pogodin: Kremelský orloj; Čapkové: Ze života hmyzu – 1946) a jediná inscenace byla společná (pásmo Národní hrdina Julius Fučík, 1946). Nabídku režírovat ve StND učinil Honzl komunistickým souputníkům J. Průchovi a M. Nedbalovi, jiné osobnosti ND ke spolupráci nevyzval. Pozici StND v ND od počátku poznamenalo napětí mezi Honzlem a částí činohry, které mělo i politické pozadí. Protihonzlovská opozice StND nepřijala, což zamýšlenou koncepci výchovy mladých divadelníků spoluprací se zkušenými praktiky citelně omezilo. Zahajovací inscenací Vančurova Učitele a žáka (r: J. Honzl, v: Toyen) se StND hlásilo k odkazu české divadelní avantgardy 20. let, kterou Honzl teoreticky i prakticky spoluutvářel. Sám Honzl režíroval výjimečně, vesměs básnická dramata, v duchu avantgardního postulátu „jevištního snu a básně“ (García Lorca: Krvavá svatba, 1946; Bartoš: Nezvěstná, 1947). Smysl svého působení spatřoval především ve výchovném působení na divadelní dorost, jehož práci soustavně sledoval, usměrňoval a podněcoval. Příležitost k režijní práci ponechával mladým členům ansámblu J. Pehrovi, S. Vyskočilovi a J. Nesvadbovi, jejichž inscenace komediálních textů (Aristofanes: Bohatství, 1945; Regnard: Univerzální dědic; Klicpera: Jan za chrta dán; Martens, Obéy: Flamendři v ráji – 1946 ad.) tvořily početnější a divácky živěji přijímanou linii tvorby StND. Charakterizovala ji nadsazená komediální stylizace, parodické postupy, aktuální narážky na současné poměry, pohybové rozehrání postav a uvolněná hravost, pronikající herectvím, scénickou výpravou, kostýmy i hudbou. Realistické pojetí a soustředění k hereckému vypracování lidských charakterů určovalo Průchovo nastudování Vildracova Korábu Tenacity (1946). V druhé sezoně postihla StND úsporná opatření nového rezortního ministra J. Stránského. Soubor byl nucen opustit působiště v Dlouhé ul. a Honzl prosadil jeho představení na scénu StD, kde však byl k dispozici jen omezený počet hracích termínů. Odvolání Honzla z vedení činohry dále oslabilo pozici StND, kterou komplikovaly i umělecky neprůkazné inscenace (Barč-Ivan: Máti, r: M. Nedbal, 1947). Zápas za zachování StND se vlivem veřejných událostí v první polovině 1947 výrazně politizoval. V červnu 1947 ministerstvo upustilo od záměru StND zrušit a schválilo jeho další samostatné působení v sále Mozartea v Jungmannově ul. V tvorbě StND se začaly prosazovat realistické tendence. Ústup z avantgardních východisek se projevoval jak ve výběru her (Drda: Městečko na dlani, dram+r: A. Dvořák j.h.; Afinogenov: Mášenka, r: J. Pehr; Achard: Slečna Naděje, r: J. Nesvadba; Choromański: Když mramor obživne, r: J. Průcha, J. Honzl – vše 1947), tak v inscenačním slohu, zejm. v herectví mířícím od básnicky stylizovaného projevu k psychologickému ztvárnění postav. Tento vývoj souvisel do jisté míry s pedagogickou funkcí StND (různorodost uměleckých úkolů), ale hlavně s nástupem socialistického realismu, jak ukázalo nastudování Kornijčukovy hry V ukrajinských stepích (r: J. Nesvadba, 1948). Linie jevištních taškařic a frašek, v níž se mladý soubor osvědčoval nejlépe, pokračovala trojprogramem Francouzští komedianti (anonymní Fraška o paštice a dortu + Moliére: Létavý lékař + Labiche: Vražda v ulici Lourcine) a Klicperovým Hadriánem z Římsů (obojí r: J. Pehr, 1948).
Vedle činoherních pořadů byla součástí tvorby StND maňásková představení autora, režiséra, interpreta a výtvarníka J. Pehra (Kopecký, Pehr: Krásná Dišperanda, 1945; Pehr: Principálská pohádka, 1946; Pehr, Mráz: Nové jesličky, 1947; Pehr, Spáčil: Guliver v Maňáskově, 1948). V neiluzivních inscenacích, do nichž bylo aktivně vtahováno dětské publikum, Pehr kombinoval hru maňásků a živých herců (stálou partnerkou mu byla L. Skořepová), což v soudobém kontextu originálně rozšířilo možnosti loutkového divadla. Pehrovy časově aktuální hry, zrcadlící četné jevy současného života a hojně kořeněné časovými narážkami, byly jedinými původními domácími novinkami, které StND uvedlo. Zatímco maňáskové pořady tu trvale zakotvily, programy taneční, započaté slibně Tanečním večerem Lídy Myšákové (1946), se kontinuální součástí repertoáru nestaly.
Když byl Honzl po skončení sez. 1947/48 jmenován šéfem činohry ND, StND rozpustil. Některé herce převedl do souboru činohry (M. Motlová, L. Skořepová, V. Hrubý, M. Kopecký, M. Nesvadba), ostatní se rozešli do různých divadel. Existence StND byla hluboce zasažena změnami politického vývoje a jeho tvorba proměnou Honzlových estetických koncepcí. StND se nestalo tím, oč jeho zakladatel a vůdce usiloval: být místem, odkud vzejdou českému divadlu význačné posily.
Literatura
J. Honzl (ed.): Studio Národního divadla, program a cíl, 1945; nesign: Kam až chce jít ministr Stránský?, RP 25. 1. 1947; E. Konrád: O Studio Národního divadla, SN 9. 2. 1947 + Závěrem o Studiu Národního divadla, tamtéž 5. 3. 1947; J. Mukařovský: K otázce Studia ND, Tvorba 16, 1947, s. 145; J. Hájek: Strach z politiky a co z toho vzešlo, tamtéž, s. 215; J. Nesvadba: Vzpomínka na Honzlovo Studio ND, Divadlo 6, 1955, s. 759; M. Kouřil: Dejte nám divadlo, in: Divadlo před Vítězným únorem, 1981, s. 13; J. Kudláčková: Jindřich Honzl a Studio ND, in sb. Divadlo nové doby, 1990, s. 372; L. Skořepová: Nebe, peklo, ráj, 1999, s. 27.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 475—476