Rodák z Čech C. Wahr po hereckých úspěších u společnosti J. Kurtze založil 1770 vlastní společnost. Poté, co byla v Augsburgu vypískána, přijal Wahr 1770 angažmá ve vídeňském Národním divadle. Již 1771 sestavil novou společnost, jež začínala ve Wiener Neustadt a dalších provinčních rakouských městech. Jejími hereckými protagonisty byli Wahr, uplatňující se jako milovník a hrdina, a tragédka S. Körnerová, která spolu s ním opustila vídeňské angažmá. Wahr byl ředitel přísně klasicistické orientace, který si zakládal na tom, že nikdy nehrál burlesku. Soubor vedl k dodržování pravidel ušlechtilé, bohatě nuancované deklamace a uměřené gestikulace. Brzy pronikl do předních divadelních středisek Rakouska a Uher. Od 1772 hrála společnost vždy přes léto (od května do listopadu) v zámeckém divadle v Esterháze a přes zimu na městských scénách: 1773/74 a 1774/75 v Prešpurku, 1775/76 v Salcburku, 1776/77 v Budíně a Pešti, 1777/78 a 1778/79 opět v Prešpurku.
1779 převzal Wahr po Brunianovi německou činohru v Praze v Divadle v Kotcích, kde setrval až do jeho zrušení 1783. Poté působila jeho společnost jednu sezonu v Nosticově divadle.
Společnost si po celou dobu svého trvání udržovala vysoký repertoárový i reprodukční standard. Soubor byl poměrně stabilní; protagonisté s ním rostli od samého počátku. Vedle Wahra a Körnerové, kteří účinkovali i v pražských představeních první sezony (Körnerová jako Medea v Gotterově a Bendově stejnojmenném melodramu, Wahr jako Hamlet), patřili k profilujícím členům souboru představitel milovnických i hrdinských rolí F. Litter, manželé J. a L. Haymovi (rodiče první ženy V. Tháma), on komik, ona představitelka dívčích typů, manželé Zappeovi, z nichž Magdalena, tehdy dvaaadvacetiletá, byla ceněnou subretou, J. Prockhe, milovník a charakterní herec, pozdější ředitel divadla v Linci, s ženou Josephou (dcerou F. A. Defrainea), která rovněž hrála milovnické role. Do Prahy s Wahrem přišel i dramaturg souboru Ch. H. Spiess. Citelnou ztrátou byl odchod Ch. L. Seippa.
Pro Prahu Wahr nově angažoval manžele J. a T. Merunkovy, kteří se stejně jako Zappe později uplatnili ve Vlastenském divadle. Wahr, který již dříve věnoval značnou pozornost scénické hudbě (spolupráce s J. Haydnem), v Praze zesílil své zaměření na nové hudebnědramatické žánry, na singspiel a melodram. Ke konci působení v Kotcích proto angažoval tenoristu J. Brandela a singspielovou specialistku F. R. Kochovou. Jeho pražský repertoár obsahoval nejen vrcholná díla činoherní klasiky, nekráceného Shakespearova Hamleta (1779), Goethova Claviga (1779), Schillerovy Loupežníky (Die Räuber, 1783), ale i Grétryho operu Zemire und Azor (1782); v Nosticově divadle pak i Mozartovu operu Die Entführung aus dem Serail, uvedenou 1783 v pražské premiéře. Za svého prvního pražského působení uvedla společnosti i dva české kusy (Kmotr z Prahy, Šťastný invalida). Po zrušení Divadla v Kotcích 1783 nabídl společnosti angažmá hrabě Nostitz. Pro přechod do jeho nového divadla byl soubor posílen o J. B. Bergopzoomera ad., nicméně ve srovnání se společností P. Bondiniho Wahrova družina neobstála a koncem sez. 1783/84 byla rozpuštěna.
Wahr se na tři roky uchýlil do soukromí a v dubnu 1788 se ujal vedení nové společnosti pro Nosticovo divadlo, které zůstalo v předešlé sezoně bez německé činohry. Šlo o společnost A. Schopfa z Řezna, v níž působilo i několik členů Wahrova bývalého souboru: S. Körnerová, J. Merunka a Michaelis. Hvězdou souboru byla pozdější herečka vídeňského divadla Burgtheater T. Leiferová, roz. Perekopová. Převážně činoherně zaměřený soubor se repertoárově orientoval hlavně na novinky (Iffland: Die Jäger; Spiess: Maria Stuart – 1788). Společnost působila v Nosticově divadle až do smrti Josefa II. (20. 2. 1790), kdy v rámci zemského smutku muselo divadlo přestat hrát a Wahr tudíž požádal hraběte Nostice o zrušení smlouvy.
S vlastní společností se Wahr v Praze objevil ještě 1799, kdy se ujal Vlastenského divadla. V této funkci vytrval neznámo dokdy, nejméně do 1800. Poslední Wahrův pokus o obnovení vlastní divadelní společnosti spadá do let 1806–07. Jeho nová společnost hrála v Kolíně n. R. a v Bonnu, kde se rozpadla.
Literatura
Anonym: Wahrisches Theater, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 9, 1779, 51; Anonym: Karakteristik der Mitglieder der Nazionalschaubühne in Prag, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 22, 1784, 34; O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters I–II, 1883–1885; Ch. H. Schmidt: Chronologie des deutschen Theaters, Berlin 1902; Gallerie von Teutschen Schauspielern und Schauspielerinnen, Berlin 1910, s. 158, 378; J. Kádár: A budai és pesti német szinészet története 1812-ig, Budapest 1914, s. 13; H. Reimesch: Karl Wahr und Ludwig Christoph Seipp, Deutsche Arbeit (Dresden) 30, 1930–31, s. 100, 133; M. Horányi: Das Esterhazysche Feenreich, Budapest 1959, s. 95, 103; M. Cesnaková-Michalcová: Premeny divadla, Bratislava 1981, s. 28 + Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, Köln–Weimar–Leipzig 1997, s. 54; M. Živná: První pražské provedení Schillerových Loupežníků, in sb. Divadlo v Kotcích, 1992, s. 260; A. Jakubcová: „Jednou probudíš cit kouzlem něžně rozechvělých strun“, DR 9, 1998, č. 2, s. 33.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 449—450
