Divadlo založila v říjnu 1959 skupina mladých, převážně amatérských herců a zpěváků, loutkářů, hudebníků, výtvarníků a redaktorů, kteří měli do té doby s divadlem minimální zkušenosti. Umělecký kolektiv Semafor (S), vedený textařem, zpěvákem a hercem J. Suchým, působil nejprve pod Kulturním střediskem ONV Praha 2 v podzemním sále Ženských domovů v ul. Ve Smečkách (nyní Činoherní klub). Zahájil 30. 10. 1959 hudební komedií J. Suchého a J. Šlitra Člověk z půdy (r: V. Lohniský j.h., J. Němeček j.h., J. Vrba j.h.). V tit. roli se střídali hostující M. Horníček (odehrál převážnou část repríz), M. Kopecký a F. Filipovský, dále tu hráli a zpívali K. Brožek, R. Černý, P. Linhart, W. Matuška, P. Filipovská, M. Poslušná, X. Schránilová, K. Štědrý, R. Tůmová, v reprízách se připojili Z. Braunschläger, I. Dvořák a V. Štekl. Externím dramaturgem byl v prvých šesti sezonách M. Schulz, o hudební tvar většiny představení (aranžmá písní, scénická hudba, po Šlitrově smrti 1969 i zhudebňování Suchého textů) se od počátku staral vedoucí orchestru F. Havlík. Ke spolupracovníkům S 60. let patřili J. Herz (herectví, režie), J. Procházka (herectví, masky, technologie Černého divadla), Z. Seydl (scénografie, plakáty, programy), J. Schneider (básník a textař), L. Smoljak (režie), J. Srnec (hudba, režie Černého divadla), J. Švankmajer (režie, masky, loutky), herci V. Maurer, J. Sehnal a J. Sýkora, zpěvačky E. Pilarová a H. Hegerová. Od vzniku divadla spolupracovala rovněž kostymérka B. Novotná-Suchá.
Původně se divadlo mělo jmenovat Dimafor (Divadlo malých forem), ale před prvou premiérou byl zvolen název Semafor (SEdm MAlých FORem), vyjadřující záměr zakladatelů obsáhnout více druhů umělecké kreativity (hudební komedie, poezie, jazz, film, výtvarné umění, tanec, loutky). V prvých dvou sezonách se S profiloval i jazzovými koncerty, výstavami spřízněných výtvarníků (Z. Seydl, P. Sovák, fotograf J. Lukas), kombinací činoherního, loutkového a černého divadla (Švankmajerovo tzv. Divadlo masek: Škrobené hlavy, 1960; Johanes doktor Faust; Sběratel stínů – 1961), pásmy poezie a scénického tance (Divadlo zázraků, r: J. Vrba, 1960; Morgenstern, Suchý: Papírové blues, r: J. Herz, J. Suchý, 1961; Schneider: Vo co de?, r: Z. Braunschläger, 1961) i dětským divadlem (Aškenazy, Smoljak: Ukradený měsíc, r: L. Smoljak, 1960). Zájem obecenstva o hudební komedii (230 repríz Člověka z půdy) a tzv. divadlo písniček (pásma inscenovaných písní, volně spojených reprodukovaným mluveným slovem a doplněných filmovou projekcí), zahájené 1960 pořadem Zuzana je sama doma (r: A. Moskalyk), způsobil, že se S po dvou sezonách stal autorským divadlem písničkářské (od 1962 i herecké) dvojice Suchý + Šlitr, známé z text-appealů v Redutě 1958/59. Jejich písně se lišily od soudobé produkce originálními texty, poučenými moderní poezií a poezií nesmyslu, „americkými“ rytmy (jazz, rock and roll, blues) a jevištním podáním, jež z nich činilo groteskně poetické miniskeče. Diváckému ohlasu tvorby S+Š, jenž vyvolal vlnu divadel malých forem po celé republice, odporovaly tvrdé, převážně ideologické odsudky kritiky. Útoky vyvrcholily po premiéře „detektivky s hudbou“ Suchého a Šlitra Taková ztráta krve (r: M. Janeček, 1960), která byla jako příliš „černá“ komedie zakázána a na jevišti se objevila až po přepracování (1961). Na konci druhé sezony přišel S pod záminkou údajného havarijního stavu budovy a nutnosti adaptace o sál Ve Smečkách (od sez. 1962/63 tu bez problémů hrálo divadlo Paravan). Následovala více než roční anabáze po 13 různých místech mimo pražské divadelní centrum (Vojanovy sady, Divadlo Na slupi, vysočanský Gong, Klicperovo divadlo v Kobylisích aj.), během níž S uváděl jednak starší repertoár, jednak nová pásma písniček (např. Zuzana je zase sama doma, 1961; Šest žen Jindřicha VIII., r: H. Philippová, tit. role R. Fremund/J. Jelínek/J. Herz/J. Suchý, 1962, prem. v Divadle Alfa, Plzeň). Publikum sice neztratil, ale kočovná existence vyvolala krizi v souboru, z něhož odešly populární pěvecké hvězdy (W. Matuška, E. Pilarová, K. Štědrý) do existenčně jistějšího Rokoka. V okamžiku nejhlubší krize přišel největší umělecký i divácký úspěch, když Suchý a Šlitr vystoupili na scéně poprvé jako dvojice v kabaretním pásmu Jonáš a tingl-tangl (r: K. Mareš, poprvé 18. 6. 1962 v Divadle pracujících Gottwaldov, pražská prem. 18. 7. v Divadle Na slupi, 243 repríz). Postavy dvou jevištních kumpánů, vzpomínajících na smyšleného kabaretiéra Jonáše, jim poskytly příležitost básnicky evokovat zašlou slávu šantánů, kabaretů a music-hallů. Jonáš a tingl-tangl byl návratem ke slovní klaunerii V+W i k polozapomenuté domácí kabaretní tradici. Kabaretně laděné písně, které se staly okamžitě hity (Knot, Tulipán, Zlá neděle, Klementajn, Škrhola aj.), potvrdily, že masová obliba písní S+Š nebyla – jak tvrdili recenzenti – dána pouze napodobením hudby odposlouchané ze západních rozhlasových stanic. Po premiéře Jonáše a tingl-tanglu vystřídaly kritické výhrady superlativy, často z pera týchž recenzentů. S se stal jedním ze souborů nově vzniklého SDS (1962–80) a získal stálé působiště (1962–93) v podzemním sále v pasáži Alfa (Stýblova pasáž, někdejší sídlo Nového divadla), odkud muselo odejít divadlo Loutka.
Do smrti J. Šlitra (1969) variovali S+Š ve většině inscenací (Recital 64, 1964; Dobře placená procházka, 1965; Benefice; Ďábel z Vinohrad – 1966; Poslední štace, 1968; Jonáš a doktor Matrace, 1969) autorsko-herecké konstanty, nalezené v Jonáši a tingl-tanglu, jenž předurčil směřování S do dalších desetiletí.
Po prvé vlně odchodu populárních interpretů doplňoval S od 1962 svůj soubor o zpěváky, kterým umožňoval start nebo nebývalou akceleraci kariéry (P. Bobek, M. Drobný, K. Gott, J. Jelínek, J. Laufer, J. Malknechtová, P. Sedláček, E. Olmerová, N. Urbánková, M. Voborníková, H. Zagorová). Jen málokdo se však v S prosadil i herecky (kromě J. Laufera, H. Hegerové a E. Olmerové to byly např. Z. Burianová a V. Křesadlová). Od počátku 60. let do prvé poloviny let 70. patřila k S široká mediální prezentace a masový ohlas jeho tvorby, zejm. písňové (gramofonové desky, rozhlas, televize, film).
Repertoár S doplňovaly v období 1965–68 autorské pořady M. Horníčka, který tu byl v angažmá (Hovory přes rampu, Recital Hegerová – Horníček, Pokušitel). V druhé půli 60. let, kdy kromě K. Mareše nejčastěji režírovali J. Roháč a J. Menzel, obohatili S+Š klaunsko-poetické a dadaistické dialogy i písně o satirické, společenskokritické polohy (Poslední štace, Jonáš a doktor Matrace). K principu „jonášovského“ dialogu se Suchý vracel i po Šlitrově smrti s J. Dvořákem (Erben, Suchý, Havlík: Kytice, 1972; Suchý, Havlík: Zuzana v lázni; 1973) a s J. Molavcovou (Doktor Johann Faust, Praha II. Karlovo nám. 40, s hostujícím S. Benešem jako Vrchním číšníkem Vágnerem, 1982; Jonáš, dejme tomu v úterý, 1985; Vetešník, 1987; Víkend s Krausovou, 1995; V hlavní roli písnička, 1996; Mé srdce je Zimmer frei, 1997 aj.). Nejúspěšnější inscenací pošlitrovské éry S se stala Suchého básnická parafráze Erbenovy Kytice (h: F. Havlík, r: J. Císler, 1972, hráno 1982, 600 repríz). V dynamickém jevištním tvaru kolektivní inscenace zde poetika S syntetizovala většinu žánrů, z nichž se kdysi zrodila: kabaretní klaunerii (Polednice), jazzovou operu (Svatební košile), komorní rockový muzikál (Vodník, Bludička), parodické operetní melodrama (Zlatý kolovrat), metaforické lidové divadlo (Štědrý den). Kytice však nepodnítila další stylově podobná představení (poetickou atmosférou se jí blížila Suchého snově surrealistická féerie Smutek bláznivých panen, mj. s nově angažovanou J. Novákovou, někdejší protagonistkou Studia Y, 1976). Přišla do období značného dramaturgického rozmělnění S, jež bylo mj. výsledkem normalizačních tlaků. Do vedení S byli od poloviny 70. let dosazováni noví lidé (D. Kubová, O. Dvořák) a po zrušení SDS byl S administrativně připojen k Hudebnímu divadlu Karlín (1980–90). Vliv J. Suchého na profilování tvorby S se od poloviny 70. let pronikavě zmenšil, jeho nové texty byly zakazovány a staré cenzurovány. Herecká dvojice Suchý-Dvořák se rozpadla před ukončením jevištního života Kytice. J. Dvořák vytvořil v rámci S vlastní hereckou skupinu (spolu s ním zejm. U. Kluková, J. Paulová), jejíž na široké publikum zaměřené inscenace (Fiala, Dvořák: Má hlava je včelín, 1976; Fiala, Dvořák: S Pydlou v zádech, 1982; Hrabal, Nývlt, Sokolovský: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1986; Suchovo-Kobylin, Sokolovský: Nechte toho, pánové, 1989 aj.) neměly „lidovou“ estrádností s původní poetikou S nic společného. Zatímco Suchého poetická komika navazovala na intelektuální klaunerii V+W, Dvořákův excentrický projev připomínal spíše groteskní komiky (V. Buriana, F. Futuristu, J. Štercla aj.).
1967–90 působila v S paralelně také generačně mladší skupina M. Šimka a J. Grossmanna, jež představovala zprvu osobitou variantu autorského text-appealového divadla (Besídka žáků zvláštní školy, 1967; Návštěvní den I–III, 1967–71; Othello odpadá aneb Večer u kulečníku, 1970; Šimek: Zavěste prosím, volá Semafor, 1972–90). Po Grossmannově smrti 1971 našel M. Šimek pro své absurdní, satiricky stále krotčí dialogy dočasné partnery v L. Sobotovi (Třetí nejlepší představení na světě aneb Zázrak, 1973 aj.) a P. Nárožném (Dva pestré týdny v oblastním muzeu, 1977 aj.). Většinu inscenací této skupiny režíroval až do své smrti 1980 J. Roháč. Od poloviny 80. let se Šimek pokusil v mnohem estrádnějším pojetí vrátit ke „grossmannovské“ formě text-appealu (povídka, skeč, písnička) s novým partnerem J. Krampolem (Besídka bývalých žáků zvláštní školy, 1986 aj.). 1990 se J. Suchý s oběma skupinami rozešel (Dvořák založil Divadlo J. Dvořáka a Šimek Divadlo Jiřího Grossmanna) a stal se ředitelem osamostatněného S. Působiště ve Stýblově pasáži bylo pro havarijní stav 1993 uzavřeno a v důsledku restituce objektu S definitivně ztratil svou scénu. Od sez. 1993/94 hostoval v divadle Komedie a od sez. 1995/96 hraje v malém sále karlínského divadla, tzv. Karlínku. To se spolu s poklesem popularity S po 1989 odrazilo ve snížené návštěvnosti po třicet let nejnavštěvovanějšího divadla v republice. Nejvýraznějšími inscenacemi 90. let byly pokusy o komorní muzikál, dávající prostor pohybově, mimicky i pěvecky tvárnému komediantství J. Molavcové, hlavní herecké hvězdy S této dekády (Nižní Novgorod, 1992; Víkend s Krausovou, 1995; Mé srdce je Zimmer frei, 1997; Pré, 1999 aj.). 1994 se do S vrátil jako režisér L. Smoljak. Členy souboru byli V. Kopta, R. Drösslerová, J. D. Novotný, I. Podobský, T. Trapl, stálými externími spolupracovníky J. Just (spoluautor hry Mé srdce je Zimmer frei), D. Kubová, K. Štědrý ad.
Literatura
V. Havel: Na okraj mladých pražských scén, Kultura 4, 1960, č. 14, s. 6; J. Vostrý: Jonáš a souvislosti, Divadlo 14, 1963, září, s. 24; sb. Začalo to Redutou, 1964; L. Dorůžka, Z. Mácha: Od folklóru k Semaforu, 1964, s. 101; Semafor, 1964; Z. Heřman: Zábava korunovaná a zábava za koruny, Divadlo 16, 1965, duben, s. 31; J. Císař: Divadla, která našla svou dobu, 1966; A. Urbanová: Museli přijít, Divadlo 20, 1969, červen, s. 28; P. Chudožilov: Éra trapnosti, tamtéž, s. 41; E. Kozlanská: Divadla, která si podrobuje čas, Divadlo 21, 1970, březen, s. 1; Jiří Šlitr, 1970; V. Just: Proměny malých scén, 1984 + Z dílny malých scén, 1989 + K roztrojenosti Semaforu, DR 1, 1990, č. 1, s. 58 + Mýtus Semafor?, DR 10, 1999, č. 4, s. 3; P. R. [P. Rut]: Dvojice osamělých, in sb. O divadle III, listopad 1987, s. 148; J. Suchý: Trocha poezie, 1989 + Mně se to jevilo takto, DN 3, 1994, č. 1, s. 12 a pokr. do č. 6 + Život není obnošená vesta; Dejme tomu o Semaforu, rozhovor s J. Suchým, Tvorba 15, 1990, č. 8–9, s. 1; J. Kolář: Jak to bylo v Semaforu, 1991 + Semaforská čtyřicítka – neúplná bilance, DN 8, 1999, č. 17, s. 2; J. Kotek: Dějiny české populární hudby a zpěvu (1918–1968), 1998; alm. Semafor – 40 nezapomenutelných let, 1999.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 425—428
