Kabaretní divadlo, které ve stejnojmenném sále s bohatou kabaretní tradicí na Václavském nám. v sez. 1957/58 založil a čtrnáct let vedl D. Vostřel (1972–74 angažován pouze jako herec). Vostřelova kabaretní skupina se konstituovala několik let předtím jako Ústřední vojenský soubor letectva Vítězná křídla (1954–55). Po návratu svých členů do civilu působila rok jako Pražský estrádní soubor, poté jako Pražská estráda (1956–57) a na sklonku 1957 získala stálé působiště v Rokoku. Jádro hereckého (popř. pěveckého a tanečního) souboru tvořili vedle herce, režiséra, autora a principála Vostřela J. Šašek (Vostřelův nejčastější herecký partner, též autor řady scénografií), V. Bedrna, J. Lír, A. Šůra, O. Žebrák, J. Frantová, A. Frimlová, H. Hegerová, L. Janečková, V. Preslová, J. Šlégrová. V dalších sezonách byli angažováni Z. Najman, I. Vrzal, P. Rubeš, M. Neděla a J. Werichová. 1962 přišli ze Semaforu populární zpěváci E. Pilarová, W. Matuška a K. Štědrý, od poloviny 60. let do zániku R se tu vystřídala plejáda hvězd pop music (M. Kubišová, H. Vondráčková, V. Neckář, dvojice K. Kopecký a J. Faktor, K. Hála, J. Korn, P. Ulrych, H. Ulrychová, J. Zelenková, P. Filipovská, skupina Olympic aj.). Kromě Vostřela příležitostně režírovali R. Hrušínský, F. Laurin, J. Menzel, A. Moskalyk, J. Nesvadba, K. Pech, J. Pleskot, 1970–72 ve stálém angažmá J. Bednář. Dramaturgy byli E. Bezděková (1963–68) a I. Fischer (1969–74), divadelní orchestr vedl zprvu E. Jegorov, od 1964 V. Hybš, od 1971 V. Zahradník a P. Janda (skupina Olympic). Choreograficky nejčastěji spolupracovali O. Šimánek, F. Halmazňa a od počátku 60. let do počátku 70. let J. Koníček.
R éry D. Vostřela vyrostlo z české kabaretní tradice, v polovině 50. let deformované poetikou estrády. Ta již v prehistorii souboru poznamenala styl R v mnohem větší míře než ostatní divadla malých forem jak v rovině interpretační, tak myšlenkové a tematické, pro kterou byla příznačná takřka všudypřítomná komunálnost. Přesto kritika na přelomu 50. a 60. let dávala R často za vzor ostatním malým scénám a profilové inscenace získávaly ceny na přehlídkách (např. Tartuffe 2, vítěz Haškovy Lipnice 1960). R od počátku předčilo ostatní malá pražská i mimopražská divadla interpretační profesionalitou, hereckou, pěveckou i taneční zkušeností a technikou, ale scházel mu nezaměnitelný rukopis a výrazná autorská výpověď. Za celou dobu existence R nedokázalo najít, snad s výjimkou J. Supa, „svého“ autora ani vlastní autorsko-interpretační styl. Eklektičnost, charakteristická pro první inscenace, složené z různorodých scének, dialogů, monologů a písní, které většinou nevznikly pro toto divadlo (Vykradeno; Vzhůru po Rio Botičo – 1958; Bapopo – Babička povídá pohádky, 1959; Tartuffe 2, 1960; Rokokokoktejl, 1962 aj.), zůstala typickým znakem i dramaturgicky ambicióznějších inscenací. Ty sice přinesly (např. v herectví, choreografii, ve zpěvu a hudebním aranžmá) motivující snahu po „revuální“ dokonalosti, někdy však ještě více obnažily odvozenost jevištních postupů (figury á la Horníček a Werich, přejaté písně Semaforu atd.). Inscenace dramaticky ucelenějších textů až na výjimky postrádaly schopnost oslovit generačně spřízněné publikum (Jelínek: Do toho, do toho!, 1958; Melíšek: Robot Emil, 1960; Kárinthy: Cesta kolem mé lebky, 1961; Fux, Skála, Pantůček: Drak je drak, 1963; V+W: Balada z hadrů, 1965; Bednář: Muž, který přišel do jiného stavu; Dickens, Fischer, Petr: Pan Pickwick – 1970; Bednář: Hrdina nemá milovat aneb Napoleon Bonaparte, 1971). Vyskytly se však i dramaturgické objevy a inscenační počiny, např. jemně anekdotická reflexe terezínského ghetta z pera tamního satirika K. Švenka (Poslední cyklista, r: D. Vostřel, 1961), či groteskní postižení současných společenských deformací včetně zárodečných podob totalitarismu (Przybora: Kristýna, Abramow: Velký milenec, Mrożek: Trosečníci, hráno pod souhrnným názvem Trosečníci, r: R. Hrušínský, v: E. Krumbachová; Broszkiewicz: Filozof a blázen, r: K. Pech – 1963).
Dramaturgická dvojkolejnost (kabaretní skládačky a pokusy o celovečerní dramatický tvar) byla od vpádu pop zpěváků v polovině 60. let transformována do ryze komerční podoby. Estrádní Rokokokoktejly a recitály zpěváků (Vzpomínky mi zůstanou, Natáčky s Pavlínou, Jak jsem vynalezl Olympic, Nepůjdeme do kláštera aj.) se střídaly s krotkým humorem celovečerních opusů (Schneider: Chan & Son, 1964; Bambas [Vostřel], Melíšek, Čapek aj.: Šibeničky aneb Nižší škola zločinu, 1965; Sup: Komorní vražda, 1966; Kat a jeho mydlář, 1968) a pokusů o muzikály (Dickens, Fischer, Petr: Pan Pickwick, 1970 aj.). Značný ohlas zaznamenala Dietlova vlastenecko-sentimentální adaptace Jiráskovy Filosofské historie (r: R. Vedral, h: Z. Petr, 1968). Tradici komunálního humoru v poněkud drsnější činoherní podobě oživil 1970–72 režisér a autor J. Bednář (Hrdina nemá milovat aneb Napoleon Bonaparte, 1971 aj.). I tato ryze už komerční dvojkolejnost R, rezonující ještě setrvačně s publikem 60. let, se počátkem normalizace definitivně přežila. Divadlo se stalo jak pro znovuzrozenou estrádu, tak pro koncerty populární hudby přítěží. 1972–74, kdy vedl R ředitel Divadla Na zábradlí V. Vodička, převážila definitivně forma recitálů s občasným přihráváním herců (Olympic 73; Josef Laufer – 10 let aj.) a R se stalo stagionou agenturních pořadů hvězd populární hudby. Soubor byl zrušen k 30. 6. 1974, do konce roku bylo divadlo v likvidaci a od 1. 1. 1975 přešlo pod MDP.
Literatura
L. Suchařípa: Autora nebo život, DN 3, 1959/60, č. 16–17, s. 3; V. Havel: Na okraj mladých scén, Kultura 4, 1960, č. 14, s. 6; sk: Terezínský kabaret po sedmnácti letech, LD 10. 6. 1961; A. Urbanová: Rokoko to má těžké, DN 6, 1962/63, č. 25–26, s. 4; Z. Heřman: Zábava korunovaná a zábava za koruny, Divadlo 16, 1965, duben, s. 31; J. Černý: Padne mu jak ulitá, Divadlo 19, 1968, květen, s. 29; J. Kotek: Dějiny české populární hudby a zpěvu (1918–1968), 1998.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 417—419
