Studentský divadelní kolektiv sdružující posluchače a absolventy DAMU zahájil činnost v dubnu 1969 v sále Radar v ul. Ppl. Sochora 9 v Praze 7. Zpočátku zde byl reprízován pořad Nedozpívanej hit, montáž předscén, výstupů a písní J. Ježka z her OD, připravený studenty DAMU (herci R. Dubanský, P. Libovický, P. Pospíchal, J. Řeřicha, režisér I. Bednář) a poprvé uvedený ve Viole. Ke skupině se připojili další studenti a nedávní absolventi herectví (S. Bartošová, D. Bláhová, E. Dudková, D. Kolářová, P. Svojtka, J. Ornest), režie (K. Kříž), scénografie (A. Pražák, L. Provazník) a dramaturgie (J. Weberová). První premiérou R byl pořad z groteskních minihříček J.-H. Camiho Syn tří mušketýrů aneb Fenomény lásky (r: K. Kříž, 1969). Do konce června 1969 působila skupina pod hlavičkou Akademické rady studentů. Od října téhož roku do dubna 1970 se stala externím souborem SDS a hrála střídavě ve Viole a v sále Českého hudebního fondu v Umělecké besedě na Malé Straně. Ve snaze vytvořit spřízněný okruh mladých se R orientoval na vysokoškolské studentské publikum, uváděl pořady ze skladeb mladých komponistů (E. Dřízga, P. Fiala, J. Rybář, T. Vránek) a nastudoval drama A. Camuse Stav obležení (r: K. Kříž, 1969) a satirickou pohádku G. Büchnera Leonce a Lena (r: I. Bednář, 1970). Od května 1970 do února 1971 skupina působila při divadle Maringotka, jež bylo tehdy členem Čs. státního souboru písní a tanců. V té době uvedla Menandrovu komedii Čí je to dítě? (r: K. Kříž). Do skupiny přibyli herci M. Vančurová, J. Lábus a J. Wohanka. 1970 byla obnovena scénická montáž z Morgensternovy poezie Zítřejší hvězda, sestavená J. Ornestem a P. Svojtkou (r: I. Bednář, poprvé v DISKu 1968). Ekonomické problémy Maringotky přinutily R vrátit se do svazku SDS. Koncem 1971 zanikl.
Práce skupiny se vyznačovala hledáním různých způsobů divadelního sebevyjádření, které nebylo předem formulováno, ani vyjasněno. Rozmanitost uváděných her skýtala východisko k ověřování různorodých inscenačních řešení a odlišných režijních i hereckých postupů. V inscenaci existenciálního Camusova dramatu bylo těžištěm slovní jednání, v Menandrově komedii a Camiho groteskách naopak dominovala jevištní a herecká akce, pohybové rozehrání situací a postav, parodie pokleslých žánrů a divadelních konvencí. Experimenty R netrpěly laboratorní výlučností, dařilo se je prezentovat divácky přitažlivým způsobem. Poetika grotesky, nonsensu a černého humoru, nadsázky a ironického odstupu, antiiluzivní pojetí divadla s otevřeně přiznávaným principem hry, které byly společné takřka všem pořadům R, korespondovaly s pocitovou atmosférou přelomu 60. a 70. let. R byl jednou z platforem mladé divadelní generace, která se tu před nástupem do regulérního angažmá sdružila k nezávislému uskutečňování svých uměleckých záměrů. Činnost kolektivu skončila v okamžiku, kdy jeho členové hledali pevnější existenční zázemí. Řada z nich byla v poslední fázi trvání R již v angažmá jinde.
Literatura
Vedral: Pojďte, budeme se bát…!, MF 7. 4. 1969; P. Schönfeld: Múzy mezi urnami, SS 22. 5. 1969; L. Kopáčová: Disk redivivus?, DN 12, 1968/69, č. 18, s. 9; eli [V. Eliášková]: K Radaru, Divadlo 20, 1969, září, s. 60; J. Váša: Recitovaná veselohra, MF 23. 12. 1969.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 412
