Režisér J. Nekvasil a výtvarník D. Dvořák založili při základní organizaci SSM v ND amatérské sdružení profesionálních umělců Opera Furore (OF). Představilo se 2. 2. 1989 v Malostranské besedě světovou premiérou kompletního provedení fragmentu opery J. Berga Faust (d: P. Opšitoš/ J. P. Kučera, r: J. Nekvasil, s: D. Dvořák, tit. role D. Janota), na jehož přípravě spolupracoval i dirigent V. Nosek. V červnu uvedlo v Divadle u věže „postindustriální operu“ Houslema do železa podle Purcellovy opery Dido a Aeneas se vsunutou hudbou A. Dvořáka. S touto inscenací se 1990 zúčastnilo festivalu ve švýcarském St. Gallen, kde za ni získalo ocenění. Autorským přístupem se OF blížila studiovým divadlům a programově zkoumala nehraný repertoár i jevištní možnosti operní inscenace. V tomto smyslu předznamenala postmodernou inspirované – nejen operní – inscenace 90. let a zvláště prvními inscenacemi provokovala operní tradicionalisty. Cestou hravého divadla Nekvasil s Dvořákem hledali intelektuální i tvarové přesahy operního divadla, v 70. a 80. letech zkostnatělého na víceméně technologický přístup k interpretaci partitury. Od počátku se inspirovali technikou videoklipu jako současného výrazu vidění reality, zároveň souvisejícího s principem montáže a kinetismu v duchu meziválečné avantgardy. Navázali také na happening 60. let a přihlásili se k odkazu poválečné Velké opery 5. května. Nejúspěšnější inscenací, jež vycházela z těchto principů a zároveň souzněla s kulminující tvorbou Pražské pětky, byla „nejpovrchnější opera všech dob“ Andy Warhol, jejíž hudbu tvořila montáž skladeb A. Boita, I. Stravinského, skupin Kavárna „S“ a Velvet Underground a volná improvizace (Malostranská beseda 1990, 151 repríz). V sálku A-scény na Novotného lávce OF uvedla první řadu scénických klipů The Best of Mozart (1990), na jejíž přípravě se sešli tvůrci z širšího okruhu mladého postmoderního divadla (režiséři a výtvarníci P. Lébl, N. Vangeli, Š. Caban, J. Nekvasil, D. Dvořák, E. Tobiáš, K. Čulíková aj.). OF hrála svá představení převážně v A-scéně, ale také v dalších pražských sálech (mj. DISK, Divadlo v Celetné, Divadlo na Strahově, Divadlo na Klárově).
V září 1990 Nekvasil s Dvořákem získali v konkurzu vedení Komorní opery Praha a státní dotaci (do delimitace příspěvkových organizací MK 1993). Komorní opera byla založena v lednu 1985 jako studio pro zdokonalování mladých pěvců a provozování netradičního repertoáru (mj. Brixi: Nezbední žáci + Byl jeden kantor dobrý; Händel: Xerxes – 1985; Paisiello: Lazebník sevillský; Mysliveček: Abrahám a Izák – 1986). Vedl ji skladatel J. Boháč, členy širšího vedení byli F. Vajnar, P. Pokorný, I. Hylas a P. Diviš. Působili zde pěvci M. Hudecová, K. Kachlíková, L. Šmídová, V. Doležal, A. Hendrych, O. Kříž, V. Okénko aj. Nekvasil s Dvořákem Komorní operu reorganizovali na Operu Mozart (OM) a volně k ní připojili aktivity OF, která měla nadále vyhledávat a inscenovat především nová a nehraná díla. Po prvním vzepětí v období 1989–91 se tyto záměry dařilo uskutečňovat už jen výjimečně (Bartoň: Golem, idea projektu V. Riedlbauch, d: O. Dohnányi, Palác kultury 1992; Scruton: The Minister, d: P. Charvát, r: N. Vangeli, Esprit Plzeň a Divadlo Kolowrat Praha, 1996).
Těžiště činnosti se přesunulo do OM, která se v souvislosti s celosvětovými mozartovskými oslavami 1991 specializovala na dílo tohoto vídeňského a svým způsobem i pražského skladatele. Součástí mozartovského programu se stala loutková verze Dona Giovanniho (r: K. Brožek, 1991), divácky nadmíru úspěšná (přes 2000 repríz), jež vedla k ustavení Národního divadla marionet. Rovněž v loutkovém podání – a také s reprodukovanou hudbou – uvedlo poté Gluckovu operu Orfeo ed Euridice (autor projektu D. Dvořák, r: J. Marek, 1993). OM působila na malém jevišti A-scény na Novotného lávce a v pravidelných letních stagionách ve Stavovském divadle především pro zahraniční návštěvníky Prahy. Své aktivity postupně rozšířila na celoroční festival Mozart Open, který obohatil kulturní nabídku Prahy. Posléze zahrnul také festival Příští vlna/ Next Wave, jehož první ročník se konal 1994. S loutkovou poetikou souvisela i hravá montáž Play Magic Flute (A-scéna, 1991) podle Kouzelné flétny ve spolupráci s loutkohercem V. Markem. Postmoderní interpretace Mozartových oper v malém prostoru A-scény na Novotného lávce zahrnuly průřez Figarovou svatbou pod názvem Figaro? Figaro! (1991), po třech reprízách před oficiální premiérou staženou inscenaci Colas na podkladě opery Bastien a Bastienka (r: L. von Brandstein [P. Lébl], 1991), která se promítla i do projektu Don Juan Bastien (1993), a Serail live! (do současného Blízkého východu převedený Únos ze serailu, v+r: Š. Caban, 1994). Tým Nekvasil-Dvořák zde připravil druhou klipovou řadu The Best of Mozart (1995), která však postrádala programový apel prvního projektu. Z mozartovského repertoáru vybočila jediná inscenace, 2x Monteverdi (Ballo delle Ingrate + Combattimento di Tancredi e Clorinda, d: J. Kotouč, 1993).
Slabinou byl malý, často nesehraný orchestr o několika nástrojích; produkce trpěly kolísavou hudební kvalitou. OF ani OM neměly vlastní soubor, každá inscenace byla nově obsazována. V prvním období prošlo OF/OM více než 90 mladých i zkušených domácích a zahraničních zpěváků (mj. A.-L. Bogza, Z. Kloubová, J. Marková, S. Procházková, S. Šaturová, L. Šmídová, G. Beláček, A. Hendrych, R. Janál, P. Klečka, J. Kubík, N. Marčenko, L. Mlejnek, V. Okénko, M. Podskalský, M. Řehoř, J. Schoenbauer, M. Švejda, A. Švorc, R. Tuček). Z dirigentů se nejvíce uplatňovali J. Chalupecký, J. Krátký, J. Marcol, V. Micka a V. Podrazil. Choreograficky spolupracovaly D. Gregorová a L. Mertová. Zkušenosti z této studiové scény moderního operního divadla významně formovaly řadu předních interpretů 90. let, členů ND a Státní opery Praha. Poetika této fáze OF/OM ovlivnila též Nekvasilovy televizní operní projekty (Kurz: Večerní shromáždění; Berg: Odysseův návrat, Evropská turistika; Martinů: Slzy nože, Podivuhodný let) a zasáhla i do filmové tvorby (Don Gio, 1992).
Stagiony ve Stavovském divadle posunuly klipovou poetiku k postmoderní podívané (výtvarně okázalé výpravy D. Dvořáka a efektní kostýmy S. Rybákové). Nejčastější inscenační tým OM tvoří dirigent J. Chalupecký s výtvarníky D. Dvořákem a S. Rybákovou (mj. Kouzelná flétna, 1992; La clemenza di Tito, 1995; Figarova svatba, 1996 a 1997; Don Giovanni, 1998). Kromě domácích pěvců (mj. M. Bauerová, D. Burešová, J. Horská-Maxová, J. Ceé, J. Kalendovský, B. Maršík, J. Sulženko) spolupracovala řada zahraničních pěveckých nadějí i zralých umělců (mj. M. Keiko, A. Stricker, V. Tabery, A. Todorova, K. Vasar).
1998 se Dvořák s Nekvasilem stali intendanty Státní opery Praha a vedení OF (jejíž inscenační činnost ustala) i OM převzal dosavadní producent J. Herold. Část managementu zůstala společná i pro Státní operu (producentka I. Bedrnová aj.). Pokračují dosavadní aktivity, stagionu ve Stavovském divadle dramaturgicky obohatilo nastudování Mozartovy opery Il re pastore (v koprodukci s Hochschule für Musik und Theater z Hamburku, 1998).
OF/OM vnesly do českého divadelnictví výbojné operní experimentování, pak také velkorysé divadelní podnikání s moderním managementem a reklamou; v 90. letech se zaměřily především na zahraniční návštěvníky Prahy.
Literatura
V. Königsmark: Debut Opery Furore, Scéna 14, 1989, č. 12–13, s. 3; S. Slavický: Houslema do železa a přestavba opery, tamtéž, č. 25–26, s. 12; J. Kerbr: Každý bude slavný patnáct minut, SaD 1, 1990, č. 4, s. 12 + Wolfgang Amadeus Superstar, SaD 2, 1991, č. 6, s. 18 a č. 7, s. 10; D. Všelicha: Opera Furore: Andy Warhol, Scéna 16, 1991, č. 6, s. 4; O. Janáčková: The Best of Mozart, Zprávy DÚ 1991, leden, s. 26 + Figaro? Figaro!, tamtéž, květen, s. 17; N. Malíková: Evviva Mozart!, tamtéž, prosinec, s. 33; J. Herman: Vladimír Marek jako zvlášť vítaný host v Opeře Mozart, Scéna 16, 1991, č. 26, s. 3 + Další Don Giovanni pro Prahu, Týden 5, 1998, č. 34, s. 54 + Anglická politická opera, LitN 7, 1996, č. 36, s. 14 + Letní operománie, DN 8, 1999, č. 16, s. 4; V. Ptáčková: Opera Furore – Opera Mozart, SaD 3, 1992, č. 2, s. 52; J. Machalická: I love Franz Kafka, tamtéž, č. 5, s. 115; J. Dvořák (ed.): Opera Furore & Opera Mozart, 1994; S. Barančicová: Zlatomodrý Figaro, HudRoz 49, 1996, č. 9, s. 22; Z. A. Tichý: Mozartovští vrhači dortů, DN 5, 1996, č. 15, s. 1; H. Havlíková: Giovanniho nabídnutá ruka…, SaD 9, 1998, č. 6, s. 117; J. Someš: Don Giovanni na „svém“ jevišti žije dál, HudRoz 51, 1998, s. 24 + Nápad na jedničku, tamtéž 52, 1999, č. 10, s. 18.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 375—377
