Když ředitel K. Jičínský před nástupem do Východočeského národního divadla rozpustil k 15. 5. 1940 svou divadelní společnost, rozštěpil se její soubor na tři části. Jednu angažoval Jičínský do Pardubic, druhou včlenil do své společnosti J. Burda a třetí, která zůstávala bezprizornou, řešila situaci zprvu svépomocí. Její člen J. Mareček, který byl dynamickou vůdčí osobností, záhy získal podnikatelskou koncesi a na troskách společnosti Jičínského konstituoval cílevědomě vedené zájezdové divadlo, projevující vyšší programové aspirace než většina tehdejších podniků tohoto typu. Od června 1940 obsazovala Nová česká scéna kvalitním repertoárem především stabilizované štace Jičínského (Český Brod, Holice, Hořice, Jilemnice, Kutná Hora, Mělník, Přelouč, Týnec n. L., Turnov, Ústí n. O. aj.) a udržela se až do zastavení činnosti všech divadel k 1. 9. 1944.
Základní členský kádr společnosti tvořili bývalí zaměstnanci společnosti Jičínského, vedle Marečka byla členkou souboru např. i jeho žena Ema. Bylo získáno několik dalších uměleckých osobností a absolventů pražské a brněnské konzervatoře (např. J. Ebertová, V. Nejezchleb, J. Roll, S. Sejk, M. Stehlík). Jako hosté spolupracovaly režimem pronásledované a od práce v ND distancované herečky E. Vrchlická a E. Poznerová. Mareček, obdobně jako předtím Jičínský, přizval k řízení NČS (hlavně po programové stránce) V. Šulce, někdejšího uměleckého šéfa a režiséra činohry bratislavského SND, přestože Šulc měl z rasových důvodů zakázáno veřejně působit a žil pod policejní kontrolou. Pod jménem V. Suk tu nastudoval několik inscenací, některé (např. Shakespearova Othella, 1940) za něho podepsal Mareček. Šulcova usměrňující ruka byla patrná ve veškerém podnikání NČS. Jako předtím u Jičínského sestavil repertoár z klasiky české a světové a z původních her současných. Na programu se objevil např. Tyl, Šrámek, Nezval, Tetauer, Shakespeare, Calderón, Hauptmann, Andrejev. 1940 zařadil Preissové Její pastorkyňu, v níž Kostelničku hrála E. Vrchlická. Z dramaturgie divadla D 40 převzal Nezvalovu Manon Lescaut (1940) a jako první po Burianovi inscenoval i další Nezvalovu hru, Loretku (1941). Na jaře 1941, těsně před zákazem her autorů anglického původu, uvedl Shakespearovo Zkrocení zlé ženy, když NČS udržovala i po zákazu na repertoáru inscenaci Othella, staženou až po zásahu úřadu říšského protektora v září 1941. Ještě na podzim 1941 NČS hrála komedii „neárijského“ autora L. Fodora Chudá jak kostelní myš (s E. Poznerovou v hlavní roli), která byla od 1940 na indexu. Stejný případ představovalo provedení Molnárovy hry Liliom (1941). Dykova Zapomnětlivého cenzura zakázala již v průběhu zkoušek. Většinu těchto her Šulc buď sám nastudoval, nebo vypracoval inscenační koncepce, které pak realizovali jiní režiséři. Šulcovo působení u společnosti však nemělo dlouhého trvání. Na podzim 1941 byl uvržen do domácího vězení v Úvalech a v červnu 1942 odtransportován do ghetta Terezín. I po jeho nuceném odchodu si NČS udržovala na venkově vzácně se vyskytující vysokou úroveň inscenační tvorby a pracovní morálky. Mareček šéfovskou funkci nabídl dalšímu perzekuovanému divadelníkovi, bývalému režiséru MD v Plzni J. Škrdlantovi, který od září 1939 žil pololegálně s falešnými doklady. K NČS se připojil v létě 1942, po předchozím pobytu u miniaturní společnosti F. Nechyby, pod krycím jménem J. Hora. Působil jako šéfrežisér a herec; nastudoval Ibsenova Strašidla s hostující L. Dostalovou v roli paní Alvingové. Hrozba vyzrazení inkognita ho přiměla na jaře 1943 společnost opustit. Po jeho odchodu převzal umělecké řízení sám Mareček, který vedl NČS v duchu obou předchůdců do konce srpna 1944. V tu dobu se již společnost pevněji zachytila v severovýchodních Čechách. Pravidelně působila především v Náchodě, kde také po osvobození 1945 vzniklo z jejího jádra Oblastní divadlo českého severovýchodu, jehož ředitelem se stal J. Mareček.
Literatura
Mz. [A. Mazač]: Sezona 1940–41 se rozjíždí, Divadlo 26, 1939, s. 216; nesign.: Putování po našich divadlech, tamtéž, s. 243; jr [V. H. Jarka]: Nová česká scéna, NL 28. 9. 1940; J. Škrdlant: Inkognito, in sb. Theater-Divadlo, 1965, s. 165; B. Port: Viktor Šulc, tamtéž, s. 172; M. M. Dedinský: Viktor Šulc, in sb. Divadlo bojující 1961, s. 191 + Viktor Šulc, Bratislava 1984.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 365—366
