Nezávislé divadlo (NeD) založili v březnu 1941 v bývalém varieté Alhambra v hotelu Amabassador na Václavském nám. dramatik, režisér, kabaretní konferenciér J. Snížek, filmový producent V. Brychta a koncesionář O. Rosenberg. Jejich záměrem bylo komerčně využít mimořádně populární inscenaci Snížkových divadelních parodií Rozmarné zrcadlo (1940), dosud hranou v Divadle Járy Kohouta.
Během čtyřleté existence NeD prodělalo značný vývoj. V první etapě seriálovým způsobem obehrávalo Rozmarné zrcadlo. Když životnost této parodie ochabla a Snížek se vydal se svým souborem na rozsáhlé mimopražské turné, ocitlo se divadlo v tíživé situaci: nemělo ani repertoár, ani dostatečný herecký soubor. Z významnějších herců Snížkovy skupiny tu setrval pouze B. Záhorský. Brychta a Rosenberg požádali o pomoc někdejšího příslušníka avantgardy M. Jareše, tehdy činného v rozhlase, a prořídlý soubor doplnili o herce z malých scének (T. Obručová-Vavřincová, F. le Breux, J. Pehr), o absolventy konzervatoře (Z. Danielová, K. Houska, K. Pech, J. Spal), z Brna angažovali Z. Hofbauera. Později přibyli J. Chvalina, J. Smejkalová ad. Nečekaně tak vznikl mladý generační soubor nepřímo navázaný na avantgardu. Tomuto souboru uložili podnikatelé pěstovat tzv. poetické divadlo, jež by zaplnilo mezeru po násilně zlikvidovaném Burianově Déčku. Nový program zahájil Rilkův dramatický proverb Všední den, uvedený pod názvem Takový už život je (r: M. Jareš, 1942). Důsledky konfliktu mezi podnikateli, z něhož vyšel vítězně Rosenberg, byly pro umělecké směřování neblahé. Rosenberg ještě v sez. 1942/43 zaplavil jeviště německými konverzačními veselohrami, mezi nimiž se Mahenova Ulička odvahy ve zdařilé režii Záhorského (1942) ocitla jakoby omylem. Mladí talentovaní členové souboru se nehodlali smířit s pokleslým repertoárem a prosadili, dramaturgicky inspirováni svým rádcem J. Honzlem, kvalitnější kusy (Klicpera: Bělouši; Labiche: Člověče, styď se – 1942; Šamberk: Ravuggiolo; Blázinec v prvním poschodí [Dva blázince najednou]; Sabina: Maloměstské klepny – 1943). Většinu těchto her Honzl pod cizím jménem upravil a frašku Labichovu údajně i potají nastudoval. Režijně se v tomto veseloherním repertoáru uplatňoval A. Dvořák (inscenoval Šamberka a Sabinu), o režie ostatních her se podělili herci. Členem souboru se tehdy stal populární komik J. Plachta, kterého Honzl přemluvil, aby odešel z Velké operety a věnoval se činohernímu herectví.
Poslední etapa, sez. 1943/44, byla spojena s působením skupiny ostravských divadelníků (uměl. šéf a režisér J. Škoda, režisér a herec K. Palouš, výtvarník J. Sládek, herci S. Neumannová, L. Vostrčilová, J. Zrotal ad.). Zároveň s nimi přišli O. Krejča a V. Očásek z Kladna, dále K. Kastner a R. Lysenková. Ve spojení s některými z dosavadních členů divadla (Obručová-Vavřincová, Hájek, Plachta, Záhorský) vznikl kvalitní herecký ansámbl. Pod Škodovým vedením a za režijního spolupůsobení K. Palouše se tu formovalo realisticky orientované divadlo. Byť v tvorbě NeD reprezentovala tento Škodův a Paloušův celoživotní program jen část inscenací (Strindberg: Hra s ohněm; Bjřrnson: Novomanželé – r: J. Škoda; Tyl: Bankrotář; Šrámek: Plačící satyr; soudničkářská veselohra Likajdovic tetička – r: K. Palouš), připravovaly se zde předpoklady k jeho rozvinutí v příhodnějších poválečných podmínkách. V druhé polovině sez. 1943/44 názorové spory s podnikatelem vyvrcholily otevřenou roztržkou. Škoda s Neumannovou, Smejkalovou, Kastnerem a Záhorským odešli do Intimního divadla, Palouš a další herci do kladenského divadla.
Uvolněné NeD obsadila další mimopražská, tentokrát brněnská skupina soustředěná okolo režiséra a výtvarníka A. Kytky. Dříve než se mohla představit, bylo divadlo v rámci všeobecné mobilizace pracovních sil ve válečném průmyslu uzavřeno.
V květnu 1945 převzala divadlo závodní odborová rada souboru, jehož členy byli L. Bokrová, B. Jurdová, M. Hájek, M. Matysová, P. Pásek, J. Skála, A. Solmar, V. Pfeiffer, S. Rosenbergová, L. Vostrčilová ad. Přejmenovala je na Nový život a deklarovala záměr uvádět hodnotné komedie, veselohry a satiry v duchu nové doby. Po zahajovací inscenaci Ostrovského komedie Proradné peníze (r: A. Solmar) byla ještě před divadelními prázdninami uvedena Katajevova Cesta květů (r: V. Pfeiffer). Při reorganizaci divadel, která proběhla během prázdnin, vplynul Nový život do Divadla kolektivní tvorby.
Literatura
–b: Rozmarné zrcadlo, Praha v týdnu 2, 1941, č. 14, s. 6; jd [J. Drda]: Závazné dědictví, LN 5. 8. 1942; Kov. [K. Koval]: Odvážný pokus v Nezávislém divadle, Venkov 28. 8. 1942; K. Koval: Sloupek o talentovaných začátečnících, Venkov 6. 9. 1942; kp: Jan Škoda vedoucím Nezávislého divadla v Praze, LN 15. 4. 1943; –a.: Nezávislé divadlo pod novou uměleckou správou, Nár. střed 12. 8. 1943; J. K. [J. Kopecký]: Nezávislé divadlo začíná znovu, LN 27. 8. 1943; Dr. V. A. [A. Veselý]: Rámec pražského divadelnictví, Praha v týdnu 4, 1943, č. 43, s. 2; Rix: Každé dobré divadlo je přínosem pro českou kulturu, Divadlo 29, 1943, s. 93; nesign: Toulky divadelní Prahou, Český dělník 6, 1944, č. 17, s. 6; an: Kolektiv Nový život hraje Ostrovského, RP 13. 6. 1945; Divadlo Nový život v Alhambře, Práce 13. 6. 1945; ak: Divadlo Nový život hraje Katajeva, RP 26. 6. 1945; M. Obst: O Jindřichu Honzlovi, Divadélku pro 99 a divadlech poezie vůbec, in: J. Honzl: Divadélko pro 99, 1961, s. 18; A. Dvořák: Jindřich Plachta, 1962; J. Träger: Štafeta mládí v soumračné době, in sb. Theater-Divadlo, 1965, s. 107; Z. Digrin: Bohuš Záhorský, 1968, s. 63; J. Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, 1981, s. 205; B. Srba: Smích v nesvobodě, DR 5, 1994, č. 1, s. 21.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 363—365
