Významné, ve své době proslulé středisko české i německé pražské bohémy založil zpěvák, tanečník, konferenciér, herec, písničkář, spisovatel a podnikatel J. Waltner. Hrálo a zpívalo se tu česky i německy, příležitostně v jidiš. Kabaret Montmartre zahájil činnost 16. 8. 1911 v prostorách bývalé lidové tančírny Olympie v domě U tří divých v Řetězové ul. 7 na Starém Městě. Byl to noční podnik s dámskou obsluhou a s uměleckým programem, který obstarával po celou dobu jeho existence J. Waltner se svým personálem (za doprovodu klavíristy Trumma Šlapáka a za vydatné – zejména taneční – pomoci vrchního číšníka a bývalého herce J. Jiráka, zvaného Hamlet). Podíleli se na něm také pravidelní hosté z řad kumštýřů, kteří vystupovali zpravidla v samostatných programových blocích. Na pódiu se postupně vystřídali E. Bass, V. Burian, J. Červený, J. Dréman, J. Hašek, E. E. Kisch (mj. jako tanečník tehdy módního tanga, foxtrotu, blues či tzv. medvědího tance, často ve dvojici s populární montmartrovskou „apačskou“ tanečnicí zvanou Emča Revoluce), J. Leitzer, E. A. Longen, X. Longenová, J. Mach, G. R. Opočenský, L. Pírková-Theimerová, židovský komik a zpěvák A. Poprovský. Mezi pravidelné návštěvníky, kteří v tomto podniku spoluvytvářeli atmosféru jednotlivých večerů a někdy i jejich poloimprovizovaný umělecký program, patřili spisovatelé M. Brod, F. Kafka, J. M. Kuděj, F. Werfel, F. Zavřel, později V. Nezval. Pravidelně sem chodil herec A. Moissi. Z výtvarníků tu byli stálými hosty V. H. Brunner, J. Kroha, F. Kysela, V. Mašek, F. Tichý aj.
Provoz se odehrával ve třech místnostech a měl výrazně divadelní, karnevalový charakter. Host se hned po vstupu stával divákem nejrůznějších výtvarných, hudebních, slovních i tanečních evolucí; divákem s potencionální možností stát se kdykoli aktérem dění. V prvé, tmavé „taneční“ místnosti s pianinem, vyzdobené od 1914 nástěnnými groteskně satirickými kresbami V. H. Brunnera s odvážnou erotickou tematikou (sedm hlavních hříchů), parodujícími kubismus, byl později umístěn kubistický lustr od J. Krohy, vydávající světlo v rozličných spektrálních barvách. Tato místnost byla nazývána Peklem. V další, světleji laděné místnosti (zvané Nebe) s pódiem a harmoniem, vymaloval 1912 strop F. Kysela. Mezi oběma místnostmi byla 1920 umístěna naddimenzovaná kubisticky pojatá Krohova socha nahé plačící Evy. Poslední, nejmenší, černě pojednaná místnost (salonek zvaný Ráj) se honosila obrovským oltářem, na němž se skvělo křiklavě červené prase se štůčky blyštivě zlatých peněz, symbol měšťáckého „kapitalistického“ molocha. Zde konal Waltner 1919–22 pověstná uzavřená kabaretní představení, tzv. černé mše, které jako černý velekněz celebroval za asistence ženského personálu v úloze fanatického, groteskně maskovaného sboru kněžek. Jako protagonista ponuře groteskních představení Waltner zpěvem i mluveným slovem satiricky parafrázoval aktuální veřejné události i osobnosti mladé republiky. Do svých neuctivých a drsných desakralizací zapojoval diváky (improvizovaná parodická dueta, sborově zpívané refrény apod.). Herecký projev korpulentního, ale rtuťovitého Waltnera, zejm. jeho konferování a přednes časových kupletů, se vyznačoval stálou snahou po zrušení přehrad mezi účinkujícími a přihlížejícími. Montmartre se stával nejen oblíbeným shromaždištěm kumštýřů, ale i tajuplným a pikantním dráždidlem snobů ze středních i bohatších měšťanských vrstev. Odliv těchto vrstev počátkem 20. let, kdy se těžiště módního zájmu přesunulo jinam (biografy, jazz, revue), přispěl k zániku kabaretu (1922).
Po prodeji Montmartru Waltner zakládal další obdobné podniky: 1923 Dales v sousední Liliové ul., 1925 Babylon v Provaznické ul., 1927 Montparnas opět v Liliové ul. (udržel se do 1929), 1931 bohémskou krčmu Elent na Staroměstském nám. Těmito podniky prošel s relativně stálým okruhem spolupracovníků (z novějších posil kupř. zpěvák a komik F. Mrázek, autor, zpěvák a komik V. Podivín, herec a zpěvák L. Ratolístka; v kabaretech Babylon a Montparnas vystupoval v aktovkách malíř F. Tichý, který se tu podílel na výzdobě sálu a dekoraci), ale původní umělecky průbojnou, společensky kritickou, opoziční atmosféru Montmartru z let 1911–22 se mu již nikdy nepodařilo vytvořit. Waltnerovy pokusy o kabaret vyznívaly ve změněných kulturních i společenských podmínkách 20. a 30. let stále zjevněji jako anachronismus.
Literatura
Čas. Dales/Babylon, 1925/26 (red. J. Waltner); J. Červený: Červená sedma, 1959, s. 53, 95; R. Pytlík: Hašek v pražském Montmartru, Květy 13, 1963, č. 16, s. 17 + Toulavé house, 1971, s. 219; J. Kroha: Pražský Montmartre, in: Listy o divadle, rozmn. KKS Brno 1975, č. 1–2, s. 87; J. Kroutvor: Sláva kabaretů v dějinách plakátu, katalog výstavy, 1990; J. Kotek: Dějiny české populární hudby a zpěvu I–II, 1994, 1998.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 300—301
