Ustavení profesionálního divadla v Hořovicích bylo jako v několika dalších městech plodem budování rozsáhlé divadelní sítě po 1948. Prvním ředitelem se stal J. Mareček. Soubor tvořili herci z několika oblastních divadel a ochotníci. Provoz byl zahájen v září 1950 inscenací Stroupežnického her Paní mincmistrová a Zvíkovský rarášek. V prvních sezonách se dramaturgie řídila dobovými postuláty o zábavnosti a politické angažovanosti repertoáru. Pravidelně byla uváděna česká klasika (Tyl, Klicpera, Jirásek), hry soudobých autorů (I. Prachař, J. a M. Tomanovi, M. Stehlík), ruská a sovětská dramatika (Gorkij, Arbuzov, Djakonov) a klasické komedie (Moličre, Gogol, Wilde, Fredro). V režii se hojně uplatňovali herci E. Armandová, F. Marek a K. Pfeiffer. Po krátkém působení výtvarníka J. Šťastného se jediným scénografem stal L. Moucha (do 1957). Z herců výrazněji vynikli F. Kubíček, M. Malkovský a K. Pfeiffer. 1951 bylo při divadle založeno Dramatické studio, které se mělo věnovat vzdělávání ochotníků, a Klub přátel divadla. K povinnostem hořovického divadla patřila rozsáhlá zájezdová činnost.
1953 byl J. Mareček odvolán z funkce a novým ředitelem se stal mladý režisér K. Lhota, působící předtím v pobočce Jihočeského divadla v Táboře. Na jedinou sezonu (1953/54) přišel režisér Š. Špička, který zaujal inscenací pseudoibsenovské hry K. Stanislava Cesta lososů. V téže době zde pohostinsky inscenoval Šaldovo Dítě varnsdorfský režisér I. Weiss, později jedna z čelných osobností hořovického divadla. Pro sez. 1954/55 byl zvolen již náročnější repertoár, byť byl v celku strukturován stále tradičně (Moličre: Amfitryon; Shakespeare: Sen noci svatojanské; Schiller: Parazit; Hašek, Fencl: Osudy dobrého vojáka Švejka). Inscenace v režiích K. Lhoty, K. Pfeiffera a I. Weisse se vyznačovaly invencí a citem pro styl. V následujícím období se dramaturgie vymaňovala ze schematismu a zároveň se rozšířil počet spolupracovníků. Vedle dobově hojně uváděných her (Mrštíkové: Maryša; Moličre: Skapinova šibalství; Zapolska: Žabička; Stehlík: Selská láska; Jariš: Inteligenti – vše 1956; Kohout: Taková láska, 1958) se na repertoáru objevila i Sofoklova Elektra, Moře a láska F. Grillparzera, Po stopách noci R. Lelliho (vše 1957) a 68. poschodí D. O. Stewarta (1959). 1955 byl angažován režisér I. Weiss, o rok později V. Hudeček. Stehlíkovu Selskou lásku pohostinsky nastudoval E. Sokolovský. Na řadě inscenací spolupracoval scénograf F. Skřípek a kostýmní výtvarník J. Skalický. Inscenační styl charakterizovala koncepčnost, imaginace a cit pro specifika dramatické předlohy (Elektra; Moře a láska, r: K. Lhota, s: F. Skřípek; Čech: Výlet pana Broučka do 15. století, r: V. Hudeček, s: L. Moucha; Blažek: Třetí přání, r: I. Weiss, s: F. Skřípek). Vážným nedostatkem byla malá tvárnost herců a omezenost jejich výrazových prostředků. Výjimky v tomto období představovali J. Tichá (Lída z Takové lásky, Hera v Moři a lásce, Chrysothemis v Elektře), G. Skálová (Klytaimnestra v Elektře, Matka v Moři a lásce, Lucia ze hry Po stopách noci), P. V. Wuršer (Selicour v Parazitu, Martin Kabát ve Hrátkách s čertem) a K. Koloušek (Russelo ve hře Po stopách noci, Pán v taláru z Takové lásky).
Na konci sez. 1958/59 bylo hořovické divadlo spolu s MOD Benešov zrušeno a místo nich nově zřízeno divadlo v Příbrami, kam přešlo několik herců a režiséři K. Lhota a I. Weiss.
Literatura
MOD Hořovice – Zprávy IV., Hořovice b. d.; Ročenka 1956, Hořovice 1957; L. Vaňková: Cesta lososů, Divadlo 5, 1954, s. 605; pw: Antická tragedie v hořovickém divadle, LD 31. 1. 1957; O. Popp: „Slovutný“ pan Matěj Brouček na jevišti hořovického divadla, Svoboda 5. 4. 1957 + Na vlnách „Moře a lásky“ v Hořovicích, Svoboda 11. 10. 1957; M. I.: Po stopách noci, Svoboda 20. 12. 1957; Sedm let práce MOD Hořovice, 1957; M. Imrich: Moderní tragédie lásky, Svoboda 29. 4. 1958; sj: Premiéra americké hry v Hořovicích, LD 13. 1. 1959; J. Hájek: Blažek jinak, DN 2, 1958/59, č. 12, s. 5; J. Černý: Benefice, rkp. 1989, DÚk, s. 69, přílohy s. 12 a 39
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 289—290
