MOD Benešov bylo založeno 1950 v intencích socialistické kulturní politiky šíření profesionálního umění do menších měst a regionů. Jeho prvním ředitelem se stal režisér J. Tumlíř (do 1956). Soubor byl sestaven z herců řady oblastních divadel (Tábor, Slaný, Teplice). K dispozici měl divadelní sál hotelu Pošta, v němž se však hrálo jen zřídka, neboť těžištěm byla zájezdová činnost.
První sezony se zcela řídily požadavky socialistickorealistické dramaturgie a estetiky. Na repertoáru se pravidelně objevoval Tyl, Jirásek, ruská a sovětská dramatika a současné české hry (Prachař: Hádajú sa o rozumné, 1950; Kohout: Dobrá píseň, 1952). Režii vedl nejčastěji J. Tumlíř, Ž. Hudečková a J. Roy, pohostinsky i V. Novák a J. Horčička. Od počátku byl s divadlem spjat výtvarník V. Pavlík. Dramaturgický schematismus se začal po 1953 poněkud uvolňovat, základem repertoáru však zůstávaly komediální a lyrické hry (Sheridan: Škola pomluv; Čapek: Loupežník – 1954; Šafránek: Rozkvétající ženy [Kudy kam?]; Tyl: Paličova dcera – 1955). Tomu odpovídaly i Pavlíkovy hyperbolicky stylizované a pestrobarevné scény. Do nevyrovnaného hereckého souboru v této době nastoupilo několik mladých herců a absolventů DAMU (H. Lehká, A. Vránová, J. Frajer, J. Zíma ad.). Nejvýrazněji se prosazovali A. Vránová (Jelena v Čechovově Strýčku Váňovi, 1954; Růžena v Rozkvétajících ženách, Puk v Shakespearově Snu noci svatojanské, 1955), L. Vendlová (Soňa ve Strýčku Váňovi, Mimi v Loupežníkovi), K. Olšovský a O. Varský. Režijně se začal uplatňovat herec V. Pfeiffer. Na konci sez. 1954/55 řada mladých hereckých talentů odešla. V následující sezoně soubor uvedl několik klasických her ve spolupráci s hostujícími režiséry (Turgeněv: Měsíc na vsi, r: J. Šmída; Kleist: Rozbitý džbán, r: J. Henke; Čapkové: Ze života hmyzu, r: L. Smoček). Šmída nastudoval také Stehlíkovu Selskou lásku (1956). Inscenace zejména pro absenci výrazných hereckých osobností nevybočily z dobového průměru.
1956 se stala ředitelkou I. Zolarová. Významnou změnou bylo přechodné omezení počtu režisérů na dva: L. Smočka (1956/57; Arbuzov: Šest zamilovaných, Beaumarchais: Lazebník sevillský) a nově angažovaného herce E. R. Zolara (Mrštíkové: Maryša, 1956; Shakespeare: Veselé paničky windsorské, 1957; Tyl: Fidlovačka, 1958), v jejichž režiích se projevovala snaha o originalitu, výraznou stylizaci a nadsázku. Chronickým problémem zůstávala nízká úroveň hereckého souboru, přestože v jeho středu byly i talentované osobnosti, které na sebe strhávaly pozornost (E. Geislerová, J. Vondráček).
Závěrečnou sez. 1958/59 poznamenaly přípravy na sloučení benešovského a hořovického souboru a na založení nového divadla v Příbrami. Ředitelem byl pro tuto přechodnou dobu jmenován A. Dvořák. Dramaturgicky směřovalo divadlo opět ke srozumitelné, lidové zábavnosti (Goldoni: Hrubiáni; Rozov: Když hledáme radost; Drda, Dvořák: Městečko na dlani). Režiséři V. Hartl a O. Gudrich volili nadsazený, groteskní styl, často bez ohledu na specifika zvolených textů. Ve výsledku bylo takové aranžmá pouze schématem, které herecký soubor nebyl schopen oživit, takže se uchyloval k pseudorealismu či klišé. Stálému provozu nevyhovující benešovské divadlo bylo (stejně jako divadlo hořovické) 1959 uzavřeno a část souboru v čele s A. Dvořákem přešla do nového divadla v Příbrami.
Literatura
O. Popp: Nad benešovským Lazebníkem sevillským, Svoboda 18. 1. 1957; L. Suchařípa: V hledišti divadla v Benešově, DN 1, 1957/58, č. 4, s. 6; jp: Návrat k původní Fidlovačce, SS 10. 6. 1958; sj: Fidlovačka v Benešově, LD 10. 6. 1958; E. Uhlířová: V hledišti divadla v Benešově, DN 2, 1958/59, č. 25/26, s. 8; J. Černý: Benefice, rkp. 1989, DÚk, s. 56, přílohy s. 9 a 35.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 288—289