Ve Zlíně hodlal vybudovat stálé profesionální divadlo T. Baťa a získat pro ně přední umělce. Jeho záměr, připravovaný od poloviny 30. let, však zhatila okupace a válka. Krátce po osvobození 1945 rada MNV začala přípravy ke zřízení stálé scény a obrátila se o pomoc k E. F. Burianovi, který ji přislíbil zařadit do chystaného Bloku spojených divadel, jenž se však v původní podobě nerealizoval. Povolení provozovat divadlo získal 1946 n. p. Baťa (pozd. Svit), na jehož náklady bylo pro divadelní činnost adaptováno bývalé Komorní kino Na Dílech. Ředitelem se stal J. Trousil, soubor tvořili režiséři B. Vilský a J. Matějovský, herci B. Blahníková, R. Jurda, K. Karas, F. Macháček, O. Sedláček, A. Steimarová, Z. Štěpánová ad.
Divadlo zahájilo 17. 9. 1946 Drdovými Hrátkami s čertem (r+v: J. Matějovský), po nichž následovaly v režiích B. Vilského Pagnolův Malajský šíp, Cowardovi Duchové na zemi a Hochwälderova adaptace Maupassantovy Kuličky, Tlustý anděl z Rouenu. Dramaturgický výběr B. Vilského však neodpovídal ideologickým představám provozovatele. Iniciativu k radikální proměně projevil režisér Z. Míka (1948–49 ředitel) uvedením Arbuzovovy Daleké cesty (1946). Sám bývalý člen Burianovy herecké školy založil ve Zlíně Studio mladých, které mělo vedle výchovy hereckých adeptů prosazovat politicky angažovaný program. Soubor byl postupně rozšířen zejm. o mladé členy (mj. J. Adamíra, B. Böhmová, J. Dalík, J. Holý, J. Langmiler, I. Prachař, O. Šimánek, J. Vaculík, V. Vejražka), kteří zaplnili mezery po hercích, jež pro nesouhlas s novou programovou orientací odešli.
Na přelomu 40. a 50. let určovala profil souboru dramaturgie J. Dalíka (ředitelem 1949–52), která již před únorem 1948 zařadila divadlo mezi nejangažovanější české scény. Hojně uváděné domácí novinky (Bláha: Hodí se žít; Pazourek, Bublík: Rozkaz – 1947; Cach: DS 70 nevyjíždí; Stehlík: Mordová rokle; Zápotocký, Nezval: Vstanou noví bojovníci – 1949; Prachař: Hádajú sa o rozumné, 1950) odrážely komunistickou ideologii. Názorný příklad tendenční manipulace představovala protibaťovská hra T. Svatopluka Botostroj (1947). Repertoár doplňovala česká klasika (Tyl, Klicpera, Mrštíkové) a díla světové dramatiky (Gogol: Revizor, 1947; Lope de Vega: Fuente Ovejuna, 1950; Fast: Třicet stříbrných, 1952), jejichž společenská kritičnost byla v tehdejším duchu interpretována jako projev třídního boje.
1951 se provozovatelem divadla stal KNV Gottwaldov a ředitelskou funkci převzal J. Svoboda (1952). Důsledkem dogmatických tendencí byl odliv obecenstva. Návštěvnická krize vrcholila v polovině 50. let. Soubor ji překonával teprve poté, když se místo agitačních her (např. T. Svatopluk: Rudé pelargonie, 1955) začala díky částečnému politickému uvolnění opět uvádět neschematická dramata (Feuchtwanger: Ďábel z Bostonu, 1957; Schiller: Marie Stuartovna, 1958; Shakespeare: Hamlet, 1959; Romeo a Julie, 1961; Miller: Smrt obchodního cestujícího, 1960). Od konce 50. let se prosadila nová česká dramatika (Kohout: Taková láska, 1958; Blažek: Třetí přání, 1958; Kundera: Majitelé klíčů, 1962; Topol: Konec masopustu, 1963). Tento repertoár stimuloval rozvoj hereckého souboru, v němž se začátkem 60. let uplatňovali V. Babka, V. Beránek, V. Kalendová, D. Klášterecká, Z. Kolovratová, E. Kubíček, J. Libíček, J. Maršálek a F. Řehák. Režijně působili zejm. S. Skopal a K. Pokorný, kteří názorově stmelili soubor a připravili ho na úspěšný vývoj v 60. letech.
Významný podíl na formování divadla, které se na rozdíl od prvního období zaměřilo na široké spektrum diváků a v dramaturgii se otevřelo všem kulturním oblastem, měl dramaturg O. Roubínek (1960–70). Divácký úspěch jeho dramaturgie spočíval ve vyvážené skladbě repertoáru od klasických děl, komedií, psychologických her západní provenience, odhalujících vnitřní dramata hrdinů, až po absurdní reflexi vztahu člověka a odlidštěného systému. Z režií K. Pokorného (1965–70 umělecký šéf) patřily k nejúspěšnějším Dürrenmattova Návštěva staré dámy (1965), Topolův Jejich den (1966) a Nezvalova Manon Lescaut (1966). Z režijní práce S. Skopala to byly především inscenace psychologických dramat (Wilder: Naše městečko, 1965; Williams: Léto a dým, 1967; Casona: Stromy umírají vstoje, 1967). Režijně působili ještě Z. Pošíval (mj. Čapek: RUR, 1964), S. Holub (mj. Jirásek: Lucerna, 1965) a Z. Hruška (mj. Havel: Zahradní slavnost, 1965). Funkci scénografa zastával J. Vališ (1960–69). Herecký soubor posílili Z. Hradilák, M. Moravec a G. Opočenský. Toto období se symbolicky uzavřelo v listopadu 1967, kdy byla slavnostně otevřena nová divadelní budova (arch. K. Řepa, M. Řepa a F. Rozhon), která patřila k nejmodernějším v republice. V novém působišti, kde bylo i komorní Divadélko v klubu, soubor zahájil třemi profilovými inscenacemi (Mahen: Janošík; Shakespeare: Macbeth – r: K. Pokorný; Čapek: Loupežník, r: S. Skopal).
Na okupaci v srpnu 1968 divadlo reagovalo uvedením Čapkovy Bílé nemoci, Millerových Čarodějek ze Salemu (1968) a Ibsenových Nápadníků trůnu (1969). Velký ohlas měla Dietlova dramatizace Jiráskovy Filosofské historie (r: S. Skopal, v: Z. Hybler, 1968) a pásmo V. Beránka Koncert pro pana Masaryka v podání G. Opočenského (Divadélko v klubu, 1968). Na antiokupačně laděnou tvorbu, vyvolávající spontánní diváckou odezvu, a na posrpnové občanskopolitické aktivity divadla reagovaly orgány KSČ odvoláním O. Roubínka, K. Pokorného a ředitele A. Lhotského (od 1956). Museli odejít i herci G. Opočenský a V. Beránek. Téměř čtvrtina souboru na protest proti těmto zásahům odešla.
Novým ředitelem byl jmenován M. Slavík (1970), který však mravním postojem, prozíravým vedením a personální politikou dokázal v normalizačních letech udržet vývojovou kontinuitu. Významnou posilou se stal režisér A. Hajda (1971–81), vypovězený pro své politické názory ze SD v Brně, dramaturgové M. Plešák (1972–89) a L. Kraváková (1972–99), později přední kostýmní výtvarník J. Jelínek (1975–82). Za Slavíkova vedení s divadlem spolupracovali – často anonymně – režiséři, autoři a překladatelé, jimž totalitní moc znemožňovala veřejně působit (L. Kundera, A. Přidal, J. Topol, E. Schorm ad.). Umělecký profil určovaly zejm. Hajdovy inscenace. Inspirovány poetikou B. Brechta vyznačovaly se rovnováhou emocionálního a racionálního účinu a mnohovrstevností významové výpovědi. S Brechtovou hrou Muž jako muž (ú: L. Kundera, v: L. Vychodil, ch: L. Ogoun, 1972) se divadlo úspěšně účastnilo Berliner Festtage. Z Brechtova díla nastudoval Hajda ještě několik her (Kavkazský křídový kruh, 1978; Pan Puntila a jeho služebník Matti, 1979; Galileo Galilei, 1981). V originálním režijním pojetí uvedl Klicperova Zlého jelena (1973) a Shakespearovy tragédie (Antonius a Kleopatra, 1974; Hamlet, 1976; Král Lear, 1979), které vedle Brechtových her tvořily osu jeho dramaturgie. M. Slavík se uplatnil jako režisér hudebních komedií, ale i mnoha českých a světových děl (Cocteau: Přeludy, 1970; Čapek: Věc Makropulos, 1979; Shakespeare: Othello, 1980, Tyl: Jan Hus, 1981; Gorkij: Měšťáci, 1982). K jeho stěžejním inscenacím patřilo Dykovo Zmoudření Dona Quijota (s R. Mecnarowskim jako Quijotem a S. Třískou v roli Sancho Panzy, 1984). S. Skopal nastudoval Williamsovu Tetovanou růži (1974) a Sestup Orfeův (1978), Anouilhova Juliana (1976), P. Palouš Goldoniho Sluhu dvou pánů (1972), Örkényho Kočičí hru (1973), P. Pecháček Parádní pokoj H. Albertové (1977) ad. Hostující Z. Kaloč režíroval Kragovu Baladu o Hilébii (1972), E. Schorm Leonovův Zlatý kočár (1973) a M. Pásek Sofoklova Vladaře Oidipa (1974). Citelnou ztrátou bylo 1978 tragické úmrtí herce J. Honsy (hrál např. Hamleta). Po odchodu A. Hajdy a S. Skopala byli angažováni režiséři M. Hynšt (1982–89), vypovězený stejně jako Hajda z Brna, a I. Balaďa (1983–85). Tvorbě zlínské činohry v 80. letech dominovaly Hynštovy antiiluzivní inscenace, stylizované do výrazných kontur, s akcentem na metaforičnost a významové působení výtvarné složky (Shaffer: Královský hon na slunce, v: V. Štolfa, 1982; Gogol: Revizor, v: J. Ciller, 1983; Brecht: Matka Kuráž, v: V. Štolfa, 1984; Rolland: Vlci, v: L. Vychodil, 1984). Vrcholnou kreací se stala Madáchova Tragédie člověka (v: L. Vychodil, 1986). Podobně jako v předchozím desetiletí režijní kreace Hajdovy, i Hynštovy inscenace, jimiž se završila jeho celoživotní umělecká tvorba, přesáhly hranice regionu. Rovněž průbojné inscenace Balaďovy patřily k významným počinům českého divadla 80. let. Princip zdivadelnění a důraz na vizuální působivost rozvinul v provokativně nesentimentální interpretaci Schillerova dramatu Úklady a láska, v Nezvalově Manon Lescaut (obě 1983) a v Moličrově Donu Juanovi (1985). Důležitým partnerem jeho inscenační tvorby byl scénograf J. Malina (1985–90). Vyspělý soubor s řadou hereckých osobností (H. Čermáková, Z. Kružíková, Z. Hradilák, H. Kubasta, R. Mecnarowski, E. Matalová, M. Marcilisová, V. Nováková, V. Polanská, L. Randár, K. Semerád, D. Sitek, L. Tokoš, J. Tomečková, S. Tříska) byl schopen naplňovat náročné režijní intence.
Od konce 60. let se umělecky průbojnou a nonkonformní tvorbou divadlo prosadilo na čelné místo mezi tzv. kamennými scénami a tuto pozici si udrželo během celého normalizačního dvacetiletí. Funkci regionální scény trvale přesahovalo nejen svou uměleckou produkcí, ale i dalšími iniciativami. Na jeho jevišti se uskutečňovaly předpremiéry Krejčových inscenací z Divadla za branou, organizovalo divadelní festivaly apod.
1986 byl ředitel M. Slavík sesazen a do funkce jmenován J. Roštínský. Krátce po listopadu 1989, kdy se divadlo jako jedna z prvních oblastních scén připojilo k divadelní stávce, vyslovil soubor Roštínskému nedůvěru. V konkurzu zvítězil člen souboru I. Kalina (do 1997). Po režiséru J. Korčákovi (1987–91) přibyl 1990 J. Morávek (umělecký šéf 1991–96), režii se začal soustavněji věnovat herec K. Semerád, který již dříve zkoušel své autorské a režijní schopnosti v Divadélku v klubu. Výrazně se začali uplatňovat mladší herci (E. Daňková, Z. Julina, T. Kotrbová, M. Nováková). K dvěma stávajícím scénám přibyla 1989 třetí, Studio Z. Širokým dramaturgickým rozpětím divadlo navázalo na někdejší program Roubínkův, usilujíc pestrou paletou žánrů a témat oslovit diváka a čelit popřevratové návštěvnické krizi. Pokusem o politickou satiru byl Klicperův večer (Každý něco pro vlast a Veselohra na mostě, 1990), pohotově byly nastudovány v předchozí éře zakázané hry (Havel: Zahradní slavnost, 1990; Pokoušení, 1991; Topol: Konec masopustu, 1990). Zvýšil se počet děl západní provenience (např. Osborne: Komik, r: J. Morávek, 1991; Allan: Zahraj to znovu, Same, r: K. Semerád, 1991; Shaffer: Amadeus, r: O. Ševčík j.h., 1992; O’Neill: Dlouhá denní cesta do noci, r: K. Semerád, 1995). Ze světové klasiky byla uvedena Sofoklova Antigona (r: K. Semerád, 1989), Calderónův Život je sen (r: J. Morávek, 1990), Shakespearův Romeo a Julie (r: J. Korčák, 1990) a Kupec benátský (r: I. Balaďa j.h., 1992), Gozziho Zelený ptáček (r: J. Morávek, 1993) ad. Nechyběly ani detektivky a další divácky atraktivní tituly (např. Raupach: Mlynář a jeho dítě, 1992). 1995 se vrátil režisér I. Balaďa (Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot, 1996; Moličre, Balaďa: Tartuffe III, 1997; Zavattini: Jak se rodí filmový scénář, 1998 aj.) a byla angažována choreografka a režisérka V. Herajtová (do 1999; García Lorca: Krvavá svatba, 1996; Garner: Probuzení, čes. prem. 1997). Téhož roku byl přizván ke spolupráci režisér J. A. Pitínský, který tu realizoval osobité adaptace filmových, dramatických a prozaických předloh, reflektující existenciální otázky lidského života a smrti v moderním světě: Osm a půl (a půl) M. Bláhové podle Felliniho (v: J. Štěpánek, hl. role B. Polívka j.h., 1995), Její pastorkyňa (podle G. Preissové, v: J. Štěpánek, h: V. Franz, 1996) a Proces (s podtitulem Ó, božský Zlíne, sc: J. Krist podle F. Kafky, v: T. Rusín, 1997). Tyto imaginativní inscenace tvořené syntézou slova, pohybu, výtvarné a hudební složky obohatily české divadelnictví druhé poloviny 90. let. K významným počinům patřily Topolovy Hlasy ptáků (r: K. Semerád, 1997), které zlínská činohra jako jediná uvedla po Divadle na Vinohradech. Uměleckým šéfem se 1997 stal režisér P. Veselý (již 1996 pohostinsky režíroval Lermontovou Maškarádu, dále mj. Dabadie, Savary: D’Artagnan, 1998). Od 1998 je ředitelem divadla A. Sobek.
Literatura
Alm. Program Divadla pracujících Gottwaldov, Gottwaldov 1951; J. Dalík: O spolupráci s autory, Divadlo 2, 1951, s. 163; L. Vaňková: Gottwaldovské Divadlo pracujících, Divadlo 6, 1955, s. 813; M. Obst: V hledišti divadla v Gottwaldově, DN 2, 1958/59, č. 23, s. 6; E. Uhlířová: V půli cesty, DN 3, 1959/60, č. 14, s. 7; J. Císař: Divadlo s oblastními problémy, Divadlo 13, 1962, září, s. 48; 20 let Divadla pracujících v Gottwaldově, Gottwaldov 1966; O. Roubínek: Nové divadlo v Gottwaldově, DN 11, 1967/68, č. 7, s. 1; M. Řepa: Nové Divadlo pracujících v Gottwaldově, Divadlo 19, 1968, únor, s. 7; Beseda po startu, tamtéž, s. 10; F. Černý: Gottwaldov: Začíná druhá sezóna, RP 3. 12. 1968; A. Lhotský: Historie divadla ve Zlíně – Gottwaldově, dipl. práce, FF UJEP 1970; alm. 25 let Divadla pracujících v Gottwaldově, Gottwaldov 1971; Malá ročenka Divadla pracujících v Gottwaldově, Gottwaldov 1974; Z. Srna: Brechtovské inscenace A. Hajdy v Gottwaldově, in sb. O současné české režii 2, 1983, s. 63; J. Pömerl: Divadlo pracujících herců pro pracující diváky, in: Divadlo nové doby, 1990, s. 450; H. Mráčková: Zadáno pro Divadlo pracujících ve Zlíně, DN 1, 1991, č. 4, s. 18; O. Černý: Sen o Andělovi, SaD 6, 1995, č. 4, s. 61; J. P. Kříž: Bitvy na moravském (divadelním) poli, DN 5, 1996, č. 20, s. 7; B. Mazáčová: Jak na slovácké vesnici vyrostly dvě trvanlivé palmičky, tamtéž, č. 7, s. 5; B. Srba: Umění režie, Brno 1996; H. Spurná: Dva romány, dvojí režijní uchopení, SaD 8, 1997, s. 184; alm. Městské divadlo Zlín 1946–96, Zlín 1997.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 285—288
