Půdu pro vznik stálého profesionálního souboru v Mladé Boleslavi, která od druhé poloviny 19. stol. patřila k vyhledávaným štacím kočujících společností, připravovalo silné ochotnické hnutí a divadelně vstřícné obyvatelstvo. 1945 bylo ustaveno Družstvo Středočeského divadla, jehož členy a podílníky byly národní výbory středočeských měst, v nichž měl nově ustavený soubor povinnost pravidelně hostovat. Jeho sídlem v domovském městě se stala budova Městského divadla postavená 1906–09 podle návrhů vídeňské firmy Fellner & Helmer, upravených arch. E. Králíkem a J. Kříženeckým.
Prvým ředitelem se stal V. Zima, členy hereckého souboru byli J. Krulišová, M. Müllerová, H. Nováčková, M. Pilná, V. Babka, M. Koutný, I. Glanc, V. Hartl, M. Růžek, B. Smola ad.
Divadlo zahájilo Radokovou Vesnicí žen. Osu repertoáru prvých sezon tvořila česká a světová klasika (Rolland: Vlci, 1945; Jirásek: Jan Roháč, Tyl: Tvrdohlavá žena, Klicpera: Bělouši, Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Moličre: Scapinova šibalství – 1946; Aristofanes: Jezdci, O’Neill: Farma pod jilmy, Shakespeare: Veselé paničky windsorské, Moličre: Tartuffe, Ibsen: Hedda Gablerová – 1947). Hojná zájezdová činnost (do 57 míst) byla náročná, v průběhu první sezony se objevily značné problémy s návštěvností, které přetrvávaly i v dalším období. Po první sezoně byl ředitelem jmenován režisér A. Dvořák (do 1948), s nímž přišla řada nových herců – B. Franková, R. Křivánek, J. Mixa, J. Radimecký, L. Roubíková ad. V nadprodukci premiér (cca 20 v sezoně) Dvořákova dramaturgie objevovala opomíjené starší hry i současné novinky zahraniční i domácí (Adam de la Halle: Robin a Marion, 1946; Vančura: Alchymista; Sartre: Počestná děvka, čs. prem. – 1947; Otruba: Orfeus – a není sám; Nový: Česká bouře – 1948). Některé inscenace se vyznačovaly vypjatým realismem a monumentalitou (např. dramatizace Reedových Deseti dnů, které otřásly světem; Šaldovi Zástupové – 1947). Velmi úspěšná byla Vančurova Josefína (hl. role J. Krulišová, 1947), která tu byla uvedena vůbec poprvé.
Po rozpuštění Družstva Středočeského divadla na jaře 1948 převzal provozování divadla mladoboleslavský MNV. Po Dvořákově odchodu byla ředitelkou jmenována bývalá spolupracovnice E. F. Buriana, režisérka E. M. Bergerová (1948–50). Do angažmá přišel režisér a výtvarník J. Nesvadba, herci D. Fialková, M. Klimečková, Š. Štembergová, M. Mareš, J. Pleskot ad. V následujícím období byly uváděny především sovětské a budovatelské hry, jevištní interpretaci ovládly výrazové stereotypy a jalový patos (Leonov: Polovčanské sady; Erenburg: Lev na náměstí – 1948; Vasiljev: Poplach; Kornijčuk: Makar Dubrava; Leonov: Ljonuška; Olbracht, Dvořák: Anna proletářka – 1949; Makarenko, Stehlík: Začínáme žít, 1950; Pokorný: Most na hranicích, 1951). Z nevýrazné scénické produkce se vymykali herecky a režijně propracovaní Gorkého Měšťáci (r: J. Plachý j.h., 1951). Ruská klasika byla na rozdíl od ostatních divadel uváděna poměrně málo (Gribojedov: Hoře z rozumu, 1949; Gogol: Revizor, 1952). Od sez. 1950/51 se stal ředitelem režisér S. Vyskočil, dramaturgem V. Říha a výtvarníkem A. Čelechovský. Dále zde působil režisér Š. Špička. Dramaturgie pokračovala v dosavadním kurzu, avšak počet sovětských her poklesl (Prachař: Hádajú sa o rozumné, 1950; Zápotocký, Nezval: Vstanou noví bojovníci; Karvaš: Lidé z naší ulice – 1951; Kornijčuk: Kalinový háj, 1952). Do této linie patřily rovněž tendenční inscenace české klasiky (Tyl: Jiříkovo vidění; Jan Hus – 1951). Ze světové dramatiky se objevovaly jako v ostatních divadlech pouze hry Shakespearovy a Moličrovy, posléze Shawovy Vdovcovy domy (1950). V sez. 1952/53 byl jmenován ředitelem A. Čelechovský, který angažoval režiséra I. Šaršeho, herce V. Bedrnu, V. Tomeše, J. Součkovou a J. Killerovou. V další vlně přišli mladí absolventi DAMU V. Ron a B. Procházka. Repertoárová proměna v polovině 50. let obrážela posuny společensko-politického klimatu. Vedle her, které v rámci povolené kritiky tepaly společenské nešvary (Stehlík: Nositelé řádu; Jelínek: Skandál v obrazárně – 1954), byly uvedeny i Schillerovy Úklady a láska (1954) a Kruczkowského dramatizace Żeromského Hříchu (čs. prem. 1954). Ředitele M. Zbavitele (1954–55) vystřídal Z. J. Vyskočil (1955–60), za něhož byla ukončena zájezdová činnost, nahrazená pravidelnými svozy diváků. Zrušení zájezdů odstranilo řadu provozních i uměleckých problémů (např. výtvarné řešení inscenací již nemuselo brát ohled na rozdílné prostorové dispozice a vybavení zájezdových scén). Následující období charakterizovaly efektní výpravné inscenace světové i české klasiky režiséra J. Bergera (Tyl: Strakonický dudák; Shakespeare: Sen noci svatojanské, Othello – 1955; Romeo a Julie, 1957; Moličre: Don Juan, 1956; Čapkové: Ze života hmyzu, 1959). Spory mezi vedením a souborem o počtu premiér, jejichž množství negativně ovlivňovalo uměleckou kvalitu, vyvrcholily Vyskočilovým odchodem. Jeho nástupcem se stal režisér M. Matiášek (1960–65). Režijně tu působili V. Boková (1960–61), M. Janeček (1961–63), M. Švarc (1961–66), J. Císler (1964–65), pohostinsky pracovali G. Císař, F. Salzer, O. Ševčík ad. Chyběla však osobnost, která by dokázala formovat herecký soubor a vtisknout inscenacím osobitý styl. Repertoár sestával až na výjimky z ověřených, divácky přitažlivých her. V mnohotvárnosti režijních přístupů a stylů tu vzniklo několik umělecky vyvážených inscenací (Casona: Stromy umírají vstoje, r: M. Matiášek, 1960; Lope de Vega: Zázračný pramen madridský, r: M. Janeček; Arbuzov: Irkutská historie – 1961; Goldoni: Lhář, 1964; Dürrenmatt: Fyzikové, s K. Högrem j.h. v roli Möbia, r: M. Švarc, 1964; Figueiredo: Don Juan, r: J. Císler, 1964). Z domácích novinek zaujala průbojněji jevištně ztvárněná Říhova dramatizace Hončíkova románu Není jiné cesty (1961) a Kunderovi Majitelé klíčů (r: M. Švarc, 1963). Herecký soubor se neustále obměňoval, v první polovině 60. let zde působili B. Blahníková, B. Fixová, J. Hálek, X. Chytrá, M. Motlová, R. Preislerová, R. Schránil, M. Rous ad.
V rámci reorganizace divadelní sítě 1964 se stal provozovatelem divadla středočeský KNV. V sez. 1965/66 se do funkce ředitele vrátil A. Dvořák a bylo rozhodnuto o sloučení mladoboleslavského a kladenského divadla. Posledními inscenacemi samostatného mladoboleslavského souboru se staly Klicperova komedie Hadrián z Římsů (r: J. Fréhar j.h.) a Hochwälderův Tlustý anděl z Rouenu (r: G. Císař j.h.) uvedené v lednu 1966.
Ve vzniklém komplexu Divadlo Jaroslava Průchy Kladno – Mladá Boleslav, který měl hlavní sídlo, ředitelství a administrativu na Kladně, fungovalo mladoboleslavské divadlo jako pobočná scéna, na níž se premiérovaly jen 2–3 inscenace za sezonu. Sloučené soubory tvořily jeden celek, umělecký program se realizoval globálně, bez jakékoli místní diferenciace. V tomto spojení setrvalo mladoboleslavské divadlo 28 let. Budova prošla 1977–85 komplexní rekonstrukcí, během níž se v Mladé Boleslavi hrálo na nově zřízené Malé scéně v suterénu divadla a v Domě kultury.
Po zrušení krajů počátkem 90. let zřizovala divadlo obě města spolu s okresy. Provozní a zejm. finanční situace byla velmi komplikovaná. Mladá Boleslav usilovala o osamostatnění, k němuž došlo 1994. Podpora magistrátu i místních podniků, hlavně automobilových závodů Škoda, umožnila opět ustavit samostatný soubor. Postupně se vyřešilo majetkové vyrovnání s kladenským divadlem. Ředitelem divadla se stal F. Skřípek, uměleckým šéfem J. Kettner, dramaturgyní R. Nechutová (do 1996). Z předchozího spojeného ansámblu přešly herečky D. Černá a K. Frydecká, dále byli angažováni E. Reiterová, L. Jiřík, J. Šašek a K. Vlček. Samostatnou éru zahájilo divadlo 23. 9. 1994 Zeyerovým Radúzem a Mahulenou (r: M. Dočekal j.h.). Nepočetný ansámbl nebyl zpočátku s to pokrýt obsazení her, často vypomáhali herci pražských divadel (např. A. Hegerlíková, C. Mayerová, P. Špalková, D. Syslová, V. Žilková, R. Brzobohatý, M. Horníček, R. Lukavský, J. Šašek, J. Štěpnička, O. Vízner, S. Zindulka). V první etapě, kdy si divadlo vytvářelo repertoár, nastudovali řadu inscenací hostující režiséři: L. Vymětal (Simon: Drobečky z perníku, 1995), I. Krobot (Ibsen: Paní z moře, 1995) a zejm. J. Pleskot (Anouilh: Antigona, 1995; Priestley: Nebezpečná křižovatka, 1996) aj. Hostování pražských režisérů a herců se stalo součástí praxe divadla. Další část repertoáru tvořily převzaté inscenace (např. Gardner: Sbohem, lidi, z Divadla „K“, 1994). Vedle osvědčených her a komediálních titulů (např. Bahr: Koncert, 1994; Horníček: Dva muži v šachu, 1995), které měly přitáhnout obecenstvo, se prosazovala náročnější dramaturgie, zacílená ke světové klasice (Beaumarchais: Figarova svatba, Shakespeare: Hamlet – r: J. Pleskot, 1997) a k moderním hrám (Miller: Pohled z mostu, r: L. Vymětal, 1998). Invenčním počinem byla hanswurstiáda M. Lindemayra (Hanswurst v dochtorském divadle, r: I. Krobot, 1997). 1995 přibyl dramaturg P. Hruška, činný i jako herec a režisér (např. Müller: Smutná neděle, 1997; Patrick: Pohleď a budeš udiven, 1998). Soubor postupně doplnili herci P. Křiváček, S. Remundová, O. Sokol, P. Kubes, K. Lojdová, Z. Košata, A. Elsnerová, B. Kodetová, M. Babuský, V. Limr, R. Valenta a režisér J. Korčák (1997–99; O’Neill: Měsíc pro smolaře, 1997; Čechov: Tři sestry, 1998; Goldoni: Poprask na laguně, 1999). Režijně se začal uplatňovat i herec O. Sokol (Ostrovskij: Kdo hledá, najde, 1997). Úsilí formujícího se mladého kolektivu o nekonvenční tvorbu (např. Hrbek, Janků podle Holberga: Komedie o Jeppem z vršku, r: D. Hrbek j.h., 1998) se střetlo s tradičnějšími představami vedení i diváků a skupina herců (Sokol, Limr, Elsnerová, Křiváček) 1999 odešla. S divadlem, které nemá vlastního scénografa, spolupracují výtvarníci M. Čech, L. Hrůza, O. Nekvasil, M. Palec, J. Štěpánek, J. Zbořilová ad. Autorem scénických hudeb je většinou V. Franz.
Literatura
V. Zima: Středočeské divadlo, DivZáp 1, 1945/46, s. 439; Divadelní ročenka. Přehled činnosti za rok 1954, Ml. Boleslav 1954; Divadelní ročenka, Ml. Boleslav 1956; J. Císař: V hledišti divadla v Ml. Boleslavi, DN 1, 1957/58, č. 11, s. 8; A. Stránská: V hledišti divadla v Ml. Boleslavi, DN 2, 1958/59, č. 24, s. 6; I. Křovák: Jedna sezona nestačí, DN 5, 1961/62, č. 3, s. 6; Krajské divadlo Mladá Boleslav 1945–1965, Mladá Boleslav 1965; Městské divadlo Ml. Boleslav začíná, Mladá Boleslav 1994; K. Štěpánová: Do Boleslavi se vrací vlastní divadlo, LN 13. 9. 1994, s. 11; F. Černý: Dochtorská komedie dobře naordinovaná, DN 6, 1997, č. 5, s. 5; alm. Městské divadlo Mladá Boleslav 1909–1999, Ml. Boleslav 1999.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 275—277