V konjunktuře na sklonku 20. let divadelní podnikatelé shledali, že i představení pro děti mohou být výnosná, a začali je pravidelně zařazovat do programu svých podniků. Pražský komik V. Merten využil oblíbenou postavu loutkového Kašpárka, kterou převedl do činoherních představení v podání živého herce. V jeho hereckém ztvárnění doznala tradiční figura značné změny a kolísala mezi dvěma polohami. Na jedné straně to byl mazaný filuta se smyslem pro legraci (odkazující ke Kašpárkovu historickému předchůdci, německému Kasperlovi), na druhé straně moralizující vzor všech ctností, který glosoval děj. V roli Kašpárka začal Merten vystupovat 1926 v bulvárním divadle Komedia ve Vodičkově ulici.
Po úspěchu prvých kašpárkiád se spojil s podnikatelem A. Meissnerem a seskupil asi 10členný ansámbl do komerčního podniku, s nímž od 1929 vystupoval na různých pražských scénách, nejčastěji v Osvobozeném divadle. Mertenův soubor hrál v pravidelných termínech: ve středu a v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne. Herci nebyli angažováni, dostávali honorář za jednotlivá představení. Příležitostně si tu přivydělávali někteří členové OD, např. V. Trégl (nejčastěji hrál Kašpárkova partnera Šmidru), F. Černý, J. Gruss, F. Filipovský a herci z jiných pražských divadel (F. Futurista, J. Kohout, J. Láznička ad.). Během roku Merten uvedl 64 různých her (každou středu a neděli premiéra nové hry, v sobotu se středeční novinka opakovala). Záhy získal i okruh autorů (dramaturg souboru A. Santner, K. Balák, J. Červený, J. Gruss, J. Hloušek, Q. M. Vyskočil, Z. Václavíková ad.), kteří ho zásobovali texty dalších kašpárkiád. Všechny vycházely z jedné základní situace (Kašpárek někoho zachraňuje z nebezpečí), kterou rozličně rozvíjely. Hry, zejm. Santnerovy, měly chatrnou či vůbec žádnou dramatickou stavbu, vesměs šlo jen o dialogizované texty (Jak Kašpárek na cestách chytil hastrmana, Jak Kašpárek v jedné vesnici se sousedy honil opici, Jak Kašpárek zvítězil nad králem podzemní říše ad.). Autoři počítali s hereckou improvizací, kterou Merten i ostatní účinkující hojně užívali. Časté byly Mertenovy-Kašpárkovy rozhovory s dětmi, které se těšily velké oblibě malého publika. Merten uplatňoval i další formy kontaktu s dětským obecenstvem, např. rozdával dárky, které mu z reklamních důvodů dodávaly různé obchodní firmy. Atrakcí byla Kašpárkova kapela tvořená šedesáti dětmi z žižkovského zpěváckého spolku Vítkov. Kašpárek vynesl Mertenovi velkou popularitu a záhy se objevila řada epigonů na jiných, zejm. operetních scénách (R. Nížkovský, K. Smažík), a to i mimopražských (v Brně O. Lukeš, v Ostravě A. Minský). Mertenovy divácky i komerčně úspěšné pořady byly umělecky notně pokleslé. Ve snaze získat zájem malých diváků se podbízely, útočily na jejich city trivialitami a primitivními efekty. Kritika se pozastavovala nad jejich nechutností a vulgárností. Výhrady vůči živému Kašpárkovi, který znehodnocuje loutkového, vznášeli loutkáři.
V polovině 30. let, kdy se rozšířila nabídka dětských představení na jiných scénách a vzniklo specializované Pražské dětské divadlo (Míla Mellanová a skupina), popularita Mertenových představení slábla. Stereotypní a již notně obehrané kašpárkiády, jejichž někdejší novum – oživený Kašpárek – se vyčerpalo, se v konkurenci pestřejšího repertoáru pro děti stále obtížněji prosazovaly. V důsledku klesající prosperity Merten činnost podniku ukončil.
Literatura
V. Merten: Radosti a strasti živého Kašpárka, Úhor 20, 1932, s. 48; M. Šimáček: Divadlo pro děti, jaké nemá být, Čs. divadlo 15, 1932, s. 1; F. V. Suk: Dětská duše v divadle, Čs. divadlo 16, 1933, s. 252; J. Mikota: Malé Osvobozené, Zlatý máj 8, 1964, č. 2, s. 70; D. Čeporanová: Cesty českého divadla pro děti a mládež, rkp. 1971, DÚk.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 261
