Experimentální zájezdová scéna Maringotka vznikla na podzim 1964 z iniciativy Z. Kočové. Organizačně byla součástí SDS (1964–65), pak přidružena k Čs. státnímu souboru písní a tanců (1966–71), v závěru své existence opět začleněna do SDS (1972–73). V Praze hrála většinou v nezavedených prostorách mimo centrum (např. Branické divadlo, agitační středisko ve Vyšehradské ul. 27), často na zájezdech.
Z. Kočová, zakladatelka a vůdčí osobnost souboru (režisérka, autorka, herečka), koncipovala M v duchu divadelního programu svého zesnulého manžela E. F. Buriana. Zdůrazňovala zejm. význam lidové tvorby pro obrodu současného divadla, poetiku syntetického divadla a ideu divadla jako širšího kulturního centra. Burianův vliv se silně projevil v dramaturgii uváděním her a dramatizací z repertoáru jeho Déčka (Nezval: Loretka; Burian: Lidová suita – 1965; Žebravý Bakus, 1966; Hašek: Pan Kobkán vdává dceru, 1967; Goethe: Utrpení mladého Werthera, 1968; Musset: Rozmary Marianniny, 1973) i volbou pozapomenutých děl českých klasiků (Mácha: Cikáni, 1972; Klicpera: Duchové na statcích Blahoslavových [Tajný nevěrec], 1973). Také úsilí o syntetický inscenační tvar a jeho lyrickoemotivní účin, akcentování kultury jazykového projevu, tanečně stylizovaný pohyb a uplatnění hudby vycházelo z Burianovy poetiky. Rovněž snaha soustředit kolem M mladou generaci divadelníků a diváků, zaangažovat ji do tvorby na vzájemných setkáních, diskusích a vytvořit z divadla umělecký klub měla předobraz v Burianově Déčku. Kočová např. zvala k vystoupením mladé písničkáře, poskytla prostor představením skupiny Radar apod.
Program básnického divadla zdařile reprezentovala Kočové Bosorka (1965, obnoveno 1968), původní baladická hra těžící z lidového folkloru. Stylizovaný herecký projev a obrazný scénický tvar svědčily o formotvorném úsilí, jež však nezřídka vyznívalo samoúčelně. Souboru se lépe dařily veseloherní hříčky a komedie (Taller: Komedie o chytrosti, 1968; Cervantes: Zázračné divadlo, 1970; Duchové na statcích Blahoslavových), umožňující rozvinout herecký temperament v přímočarých charakterech a prostinkých zápletkách stylem rozpoutaného jarmarečního divadla. V inscenacích svých dalších her usilovala Kočová prohloubit kontakt mezi jevištěm a hledištěm a vtáhnout publikum do divadelní akce (Příběh o málo slovech, 1967). Pokusem o ověření možností divadla jako skupinové psychoterapie byla inscenace hry Niobé a její děti (1972).
V převážně mladém souboru se vystřídalo mnoho herců: J. Andresíková, B. Blahníková, H. Frejková, E. Glücková, A. Hesounová, M. Kantorková, J. Poslušná, J. Synková, D. Šrajerová, Z. Braunschäger, J. Cmíral, F. Derfler, K. Hábl, J. Hajdučík, Z. Kopal, I. Kubečka, V. Martinec, K. Meister. V inscenaci Niobé hrál pohostinsky G. Opočenský. Kromě Kočové režírovali R. Fleischer, J. Hajdučík a J. Vágner.
Burianovské principy a postupy, určující koncepci a tvorbu M, tu byly aplikovány sice důsledně, ale bez rezonance s divadelním a pocitovým kontextem 60. a počátku 70. let. Scéna, která od počátku aspirovala na pozici experimentálního střediska, si navzdory svému úsilí v českém divadelnictví výraznější místo nevydobyla.
Literatura
A. Scherl: Moderní divadlo a lidová tvorba, Divadlo 18, 1967, únor, s. 33 + Nedožité dílo E. F. Buriana jako inspirace a výzva, Divadlo 20, 1969, prosinec, s. 24; Z. Kočová: Experiment Maringotka, rkp. b. d., DÚk.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 259—260
