Prehistorie sokolského loutkového divadla v Libni (LDL) sahá do 1921, kdy se v libeňské sokolovně začaly příležitostně hrát pohádkové hry na rodinném divadélku. Na podzim 1922 libeňskému Sokolu věnovala Národní jednota severočeská větší loutkovou scénu, na které se hrálo častěji. 1923 se kolem studenta filozofie J. Malíka seskupili mladí nadšenci, kteří hodlali vytvořit vzornou amatérskou loutkovou scénu. Postupně získali k trvalému užívání přístavek sokolovny, kde vybudovali sál pro 200 diváků a podle vlastních návrhů zhotovili marionetovou konstrukci. Na podzim 1924 začali pravidelně hrát. Zahájili Pocciho orientální pohádkou Kalasiris – lotosový květ. Repertoár sestával z loutkových her českých autorů B. Schweigstilla, L. Tesařové, E. Stoklase, K. Drimla, L. Mašínové ad. K zvláště pečlivě nastudovaným inscenacím patřily Habersbergerové Dračí nevěsta a Jiráskův Pan Johanes. Vůdčí osobností souboru se stal mnohostranný J. Malík, uplatňující se jako loutkoherec, režisér, scénograf a autor her. Ambiciózní soubor se nespokojil s hraním pro děti; již 1927 uvedl pro generačně spřízněné publikum Malíkovu Sandwich revue, po níž do 1931 následovaly Radio revue a Journal revue. V revuálních pořadech ovlivněných Osvobozeným divadlem byly hlavním zdrojem komiky improvizace klaunské dvojice trampů, „vytáhlého Juc Alfy a otylejšího Muc Omegy“, glosující kulturní a společenské poměry. K náročnému repertoáru patřila Malíkova fantastická hra se silným sociálním podtextem Konec rakety a Kvapilova Princezna Pampeliška (obě 1931). Vedle dramaturgických snah LDL výrazně upoutalo konstrukčními a scénografickými inovacemi. Již 1927 bylo jeviště přestavěno. Odstraněním posledního zbytku tradičních sufit vznikl větší prostor pro hru loutek. Instalovaný látkový horizont nahradil malované dekorace a moderní osvětlovací technika umožňovala nebývalou škálu světelných nálad a vizuálních efektů. Další přestavba (1930) nahradila loutkovodičské ochozy za scénou mosty nad scénou, které dovolily více využít prostor jeviště. Pod ochozy vznikla prostorná scéna s kruhovým horizontem, vybavená promítacími projektory, pohyblivými pásy v podlaze a za přispění A. Srnce moderními světelnými a zvukovými aparaturami. V souladu s novým inscenačním názorem byly dovršeny dlouhodobé snahy o reformu scénického prostoru loutkového divadla, převzatého od kočovných marionetářů. Současně byla posílena režie, amatérskými loutkáři dosud opomíjená. Malík, původce těchto změn, objasňoval jejich funkci a význam v odborném tisku a instruktážními přednáškami na loutkářských kurzech, jež se v rámci vzdělávacích aktivit sokolských loutkových divadel od 1931 uskutečňovaly právě na libeňské scéně. Významným pokusem o prověření Malíkových představ se stala jeho inscenace Sofoklova Krále Oidipa (1933). Na architektonicky řešené a vertikálně členěné scéně (schodiště, zvýšená pódia ad.), sugestivně určující hierarchii a vztahy postav, bylo jevištní dění jedinečnou kompozicí pohybových, hlasových a světelných prostředků, umožňujících sdělit nadčasovou platnost antické tragédie poetikou vlastní loutkám. V krátkém mezidobí Malíkova působení v Loutkovém divadle Umělecké výchovy (1934–36) vedl LDL J. Beránek. Vedle běžných představení pro děti byla uvedena Jiráskova Lucerna a také Ptáčkova Princezna Nafta, opět v režii a scénografii J. Malíka, který schematismus sociální hry překlenul výtvarně fantazijním symbolicko-pohádkovým rámcem. V druhé polovině 30. let se Malík soustředil na ověřování nových principů konstrukce a ovládání loutek a na použití netradičních materiálů k rozšíření specificky loutkářských výrazových možností (např. Sojka: MOM, 1936). Vedle tradičních marionet LDL zkoušelo jiné druhy loutek, zejm. opomíjené maňásky. Počátkem okupace uvedlo komponované pásmo poezie, písní a krátkých dramatizací z pokladnice národní kultury Pomněnky (r+v: J. Malík, 1939), pro dětské diváky pořad lidové poezie a říkanek Kašpárkova koleda. V době tvrdé cenzury LDL, obdobně jako J. Skupa, těžilo z přezíravého postoje okupantů k loutkovému divadlu a úryvky z děl zakázaných autorů, především K. Čapka, posilovalo vlastenecké cítění diváků. Malík v Pomněnkách uplatnil vedle svého scénografického modelu i mnohé jevištní postupy české avantgardy; inscenace se stala ideovým a uměleckým vyvrcholením tvorby souboru. Útoky v časopise Vlajka a všeobecně očekávaný zákaz Sokola přiměly soubor koncem 1939 ukončit činnost. Pod Malíkovým vedením přešla většina členů do nově ustavené loutkářské skupiny PULS.
Literatura
J. Libeňský: Kus nezbytné historie a suché statistiky, Loutkář 19, 1932/33, s. 103; J. Malík: Kruhový horizont v konstruktivním vývoji naší scény, tamtéž, s. 104; A. Srnec: Osvětlování loutkového divadla T. J. Sokol v Praze VIII–Libni, tamtéž, s. 107; J. Veselý: Jak moderní dědičky antických herců prováděly antické hry, in: 39. výroční zpráva Státního čs. gymnazia v Praze XII. za šk. rok 1932–33, 1933; J. Träger: Poesie v loutkovém divadle, A-Zet 15. 3. 1940; A. Dubská: Zrod loutkářského režiséra, Čs. loutkář 29, 1979, s. 36; Památník stého výročí, Almanach TJ Meteor, 1984, s. 16.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 249—251
