První spolková loutková scéna v Praze. Byla ustavena na sklonku 1902 z popudu členů Klubu vlasteneckých přátel dr. Paříka a Třebenicka, založeného téhož roku s cílem pokračovat v dobročinné činnosti vlasteneckého lékaře V. Paříka (1839–1901), který dlouhá léta podporoval českou menšinu na Litoměřicku, zejm. v Třebenicích. Loutková scéna měla pomoci získat finanční prostředky pro tyto charitativní účely. Výbor Klubu svěřil vedení scény profesionálnímu lidovému loutkáři J. Čadskému, který zapůjčil jevištní konstrukci a sadu řezbovaných marionet. Scéna zahájila činnost v pronajatém sále na Ferdinandově (nyní Národní) tř. 25. Navzdory rychle narůstající popularitě mezi dětskými diváky nebyli členové Klubu spokojeni s výkony Čadského, zejm. s nepočetným repertoárem, jenž odpovídal jeho dřívější kočovné činnosti, ne však potřebám stálé městské scény. V březnu 1903 spolupráce s Čadským skončila. Novým vedoucím se stal libeňský obchodník a loutkářský nadšenec A. Rada, který se věnoval LDK až do jeho zániku 1909. Pod jeho vedením divadlo zahájilo 21. 3. 1903 v nových prostorách v zadním traktu pivovaru U Fleků hrou F. Hurta Břetislav a Jitka. Představení pro děti se konala ve středu, v sobotu a neděli, později se hrálo denně. Večerní představení pro dospělé byla zahájena lidovým Faustem. V květnu 1903 divadlo zorganizovalo I. sjezd přátel loutkového divadla a k této příležitosti si pořídilo novou scénu, dekorace a sadu velkých marionet. Zpočátku Rada sám loutky vodil a mluvil za ně, členové Klubu zajišťovali hudební doprovod a technickou výpomoc. Divadlo v podstatě kopírovalo styl lidových kočovných loutkářů, avšak Radova usilovná snaha o tematické a žánrové obohacení repertoáru přinesla i nové inscenační impulzy a proměnila ráz produkce LDK. Již během prvního roku Rada uvedl vedle her lidových loutkářů a starších loutkářských dramatiků (F. Hrnčíře, A. B. Štastného, L. Tesařové) své adaptace činoherní klasiky (např. Tylova Strakonického dudáka). Dramaturgicky významné bylo uvedení Smetanovy Prodané nevěsty za spolupráce amatérských hudebníků a profesionálních pěvců a nastudování Johana doktora Fausta (ú+přebásnění: A. Kraus a J. Vrchlický). Náročnější, zejm. operní díla (Weber: Čarostřelec; Blodek: V studni) přivedla do okruhu spolupracovníků další ochotnické loutkoherce i zájemce o režii a do hlediště diváky z řad umělců, kteří se zajímali o možnosti loutkového divadla. Základem repertoáru však zůstávaly loutkové hry pro děti. Nutnost neustále jej obměňovat podnítila Radu k vlastní tvorbě: pro LDK napsal více než sto her, většinou na známé pohádkové náměty (Sedm havranů, Tři zlatá jablka, Čertův švagříček), které kumuloval a kombinoval tak, aby děti byly upoutány překvapivým dějem a atraktivní pohádkovou scenérií (např. Lidojed a čarodějka Megera na téma Popelky). Často také čerpal z bájí a pověstí (např. Královka o Elišce Přemyslovně, ochránkyni české koruny) a v dobovém duchu zdůrazňoval vlastenecké ideje. Sentimentální vlastenecké tendence prostupovaly i alegorické hry Cesta k osudu, Pohádka o české vlasti, Blaničtí rytíři ad. Několik her vzniklo úpravou operních libret (Rusalka, Vilém Tell). Pohotovost v tomto směru Rada prokázal např. uvedením loutkové hry Z pohádky do pohádky dva týdny po premiéře Nedbalovy baletní pantomimy v ND. Do většiny her vkomponoval postavu Kašpárka, který po představení bavil děti vtipy a hádankami. I Radovou zásluhou se Kašpárek stal neodmyslitelným fenoménem tehdejšího loutkového divadla. Rada napsal a uvedl i několik her pro dospělé (Loterie v Americe, Principál a Kašpárek, Skvostná výhra), v nichž uplatnil prvky parodie. Nekladl si vysoké literární cíle, usiloval o pestrý a přitažlivý repertoár a vycházel z dobových technických možností loutkového divadla. Po téměř ročním působení U Fleků si LDK muselo hledat nové působiště. Hrálo v různých částech Prahy (na Letné, na Vyšehradě, v Libni, na Smíchově) včetně centra (v ul. Jilské a Palackého, na Karlově nám. aj.), delší dobu v zahradním pavilonu pivovaru na Král. Vinohradech. Od května do října 1908 hrálo ve vlastní aréně na Jubilejní výstavě, kde jako speciální atrakce vystupoval živý Kašpárek. Podnikalo rovněž zájezdy na venkov; v létě 1903 hostovalo na Národopisné výstavě v Hořicích, kde jeho představení shlédlo na 30.000 diváků. Mnohá představení končila Kašpárkovou výzvou k zakládání spolkových loutkových divadel, která řadu ochotníků podnítila k zřízení místních scén, pro něž se LDK stalo přímým vzorem. V dubnu 1909 se Rada vzdal aktivní loutkářské činnosti. Vedení Klubu nenašlo vhodného nástupce a divadlo zaniklo. Pokus o jeho vzkříšení 1912 neuspěl.
LDK tvořilo spojovací článek mezi divadlem lidových kočovných loutkářů a moderním loutkovým divadlem. Inscenačním stylem ani Radovou autorskou tvorbou nepřesáhlo úroveň dobové produkce, významně však přispělo k rozmachu amatérského loutkářství.
Literatura
L. Novák: Loutkové divadlo, 1906, s. 75; J. Veselý: Historie loutkového divadla Klubu vlasteneckých přátel dr. Paříka a Třebenicka za řízení Aloise Rady v l. 1903–1909, Loutkář 18, 1931/32, s. 179; –Mík– [J. Malík]: Aloisu Radovi k osmdesátce, Loutk. scéna 2, 1945/46, s. 145.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 243—244
