Impulz k jejímu založení dala neutěšená sociální situace, v níž se po mnichovských událostech z konce září 1938 ocitli členové divadel v zabraném pohraničí a na Slovensku. Ustavení Lidové scény inicioval A. Kurš, nucený opustit místo šéfrežiséra košického Východoslovenského ND. Využil kontaktů s představiteli Svazu DDOČ F. Kubrem a F. Spitzerem, kteří se po zákazu Svazu uchýlili pod návštěvnickou organizaci Lidové divadlo. S jejich pomocí Kurš vytvořil v prosinci 1938 v koncertním sále Unitarie (Karlova ul. 186) novou, plně profesionální scénu. Koncesi mu propůjčil divadelní ředitel A. Vladyka. Kurš udržoval tradici svazových představení; prostřednictvím Lidového divadla bylo na tomto divadelním podniku formou předplatného zainteresováno pražské dělnictvo. V souboru nalezli útočiště V. Šmeral z Osvobozeného divadla, ředitel F. Marek, který přišel o možnost působení v Sudetech, a herci vypuzení z Bratislavy a Košic (E. Deylová, L. Dvorský, E. Havlová, Z. Hofbauer, K. Hradilák, K. Postránecký ad.). Ve větších hrách vypomáhali ochotníci z okruhu bývalých členů DDOČ. Kurš zapojil do činnosti i své někdejší spolupracovníky (výtvarnice Z. Schwarzerová a M. Marešová, skladatelé V. Nejedlý a J. Stanislav).
Kurš budoval LS jako řádné profesionální divadlo, aspirující zaujmout v pražském divadelnictví významnější pozici. Jako činohra lidového typu mělo vytvářet protipól jak oběma velkým činohrám, tak bulvárně orientovaným divadlům. Zároveň chtělo vyjít vstříc potřebě publika přimknout se ve chvíli krize české státnosti a ohrožení existence národa k domácí kulturní tradici. K zahájení Kurš zvolil Jiráskova Jana Roháče (1. 2. 1939), který nebyl v Praze uváděn od Kvapilova nastudování v ND 1918. Kurš hru inscenoval jako politické drama s aktuálně působícím jinotajem. I díky hereckým výkonům K. Hradiláka (tit. role) a V. Šmerala (císař Zikmund) vzniklo silné představení s velkou odezvou (hráno seriálově 50x), jež zaujímá čestné místo v historii bojů české kulturní obce proti fašismu.
Po obsazení Čech a Moravy nacisty uvedla LS ještě Macháčkovy Ženichy, Šamberkova Podskaláka (r: A. Kurš) a Tylovu Tvrdohlavou ženu (r: F. Spitzer). I tyto inscenace reálným viděním života a jeho problémů, jadrným podáním a demokratickým vyzněním ztělesňovaly Kuršův ideál lidového divadla. Významu ani ohlasu Jana Roháče však nedosáhly.
Navzdory podpoře organizace Lidové divadlo se LS dostala do ekonomických obtíží. Nadto jí od počátku okupace věnovaly pozornost fašistické bojůvky. Soubor se proto přesunul na venkov, avšak v nezavedených štacích a bez organizovaných návštěv se mu nedařilo. Kurš byl nucen podnik rozpustit. S několika členy ansámblu se uchytil u Východočeského národního divadla v Pardubicích.
Literatura
-aš-: Rodí se divadlo, Večerník Nár. práce 26. 1. 1939; F. Frič: Nové pražské divadlo, NP 2. 2. 1939; AMP [A. M. Píša]: Lidová scéna zahájila, Nár. práce 3. 2. 1939; jv [J. Vodák]: Jiráskův Jan Roháč v Unitarii, ČS 3. 2. 1939; J. Fučík: Národní svépomoc, Nová svoboda 9. 2. 1939; kd [E. Konrád]: Co trvá, LN 19. 3. 1939 + Podskalák na zájezdy, LN 3. 5. 1939; od: Lidová scéna plní své poslání, LN 12. 5. 1939; A. Kurš: Jiráskův Jan Roháč v r. 1939, Divadlo 2, 1951, s. 599; V. Šmeral: Bez studu jíti pražskou ulicí…, in sb. Theater-Divadlo, 1965, s. 38; B. Srba: Antonín Kurš a dělnické divadelní hnutí, Divadlo 11, 1961, s. 348.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 237—238
