Pier Maria
Cecchini
14. 5. 1563
Ferrara (Itálie)
kolem 1641
herec, ředitel divadelní společnosti, dramatik, divadelní teoretik

Působil od 1584 ve službách mantovského rodu Gonzagů. Jako herec, principál, dramatik a teoretik patřil k nejvýznamnějším představitelům komedie dell’arte. Vedl společnost Comici Accesi, jež působila většinou rovněž pod záštitou mantovského vévody. S touto společností úspěšně hostoval na francouzském dvoře 1600/01 a 1608/09. Vystoupení na dvoře habsburském bylo plánováno už 1611 při příležitosti svatby krále Matyáše a jeho sestřenice Anny Tyrolské, kvůli rivalitě mezi C. a G. B. Andreinim se však neuskutečnilo. Koncem 1612 byl C. pověřen vévodou Francescem IV. sestavením společnosti pro cestu na dvůr Matyášův, jenž byl mezitím korunován císařem. C. byl zaneprázdněn v Benátkách, a tak navrhl společnost „Magnifica“ M. A. Romagnesiho, ale ani k jejímu vystoupení nedošlo. C. hrál ještě v červenci 1614 v Brescii a ve druhém srpnovém týdnu se vydal se svou společností lodí z Hall am Inn do Lince, kam císař Matyáš svolal rakouský říšský sněm a kde Comici Accesi téhož měsíce poprvé hráli před habsburským dvorem. Hypotézu, že při této cestě C. společnost zavítala do Českých Budějovic a vystoupila tam během českého zemského sněmu v únoru 1614, vylučuje termín jeho konání. (Za přítomnosti císaře Matyáše se tehdy v Českých Budějovicích a v Českém Krumlově konaly jezuitské divadelní produkce.)

Představení C. společnosti v Linci zhlédl také Adam mladší z Valdštejna a zapsal si jejich návštěvu do svého deníku (13. 8. „komedie při dvoře“, 14. a 23. 8. „komedie u pana maršálka Loznštejna“, 17. 8. „komedie na zámku“). V říjnu C. herecká společnost doprovázela dvůr do Vídně, kde císař povýšil 12. 11. principála do šlechtického stavu. Nobilitace C. významně zvýšila společenskou prestiž hereckého stavu a byla výrazem uznání, kterého se na habsburských dvorech dostávalo novému divadelnímu umění komedie dell’arte a jejím interpretům. Napětí narůstající v následujících letech mezi C. a Andreinim vyvrcholilo 1620 zrušením C. dalšího francouzského turné. Ač byl C. po určitou dobu Andreiniho sokem a konkurentem, často s ním spolupracoval; hráli spolu např. i před příjezdem do Prahy v Cremoně 1626.

Proslulé hostování Andreiniho společnosti Comici Fedeli v Praze se uskutečnilo 1627, v době dvojnásobné korunovace (Eleonory I. Gonzaga, druhé manželky císaře Ferdinan­da II., a jeho syna z prvního manželství, následníka trůnu Ferdinanda III., královnou a králem českým). Tehdejší složení společnosti je známo z dopisu arcivévodkyně Marie Anny z 5. 1. 1628. Přítomnost dalších herců zmiňoval 20. 5. 1628 toskánský korespondent referující do Florencie, že před třemi dny byla hrána komedie, v níž vystupovali „Finocchio, Frittelino a další herci“, pozvaní do Prahy císařem. ­Představení se hrálo před císařským párem, vel­kovévodou Ferdinandem II. Medici a jeho ­bratrem Giovannim Carlem. Postavu Finocchia (varianta Brighelly) představoval tehdy P. Zanotti a Frittellina (primo Zanni) nepochybně C., tvůrce a první interpret této postavy.

Po svatodušních svátcích 1628 dvůr odcestoval přes Znojmo, kde se konal moravský zemský sněm, zpět do Vídně. Andreini zůstal ve Vídni s většinou svých herců až do masopustu nebo Velikonoc. C. byl ale už začátkem září 1628 zpět v Padově, kde vydal svůj programový spis Frutti delle moderne comedie et avisi a chi le recita [Plody moderních her a rady těm, kteří je provádějí]. Když Andreini po návratu do Mantovy 1629/30 zahajoval provoz divadla Stagione, měl se ho podle smlouvy účastnit i C., avšak do města ohrožovaného válkou (a za několik málo měsíců zničeného císařskými oddíly) se nedostavil. Na svém neapolském turné 1631 přišel při výbuchu Vesuvu o všechen majetek. 1633 se znovu objevil v Andreiniho společnosti, poté jeho stopa mizí.

Edice

Le Commedie. Un commediante e il suo mestiere, ed. C. Molinari, Ferrara 1983.

Prameny a literatura

ÖStA, Hofkammer­archiv, Hofzahlamtsbücher 63/1613–14, fol. 705r; 76/1625–29, fol. 595r; Hoffinanzprotokolle 657/1614, fol. 404v; Allgemeines Verwaltungsarchiv, Adelsarchiv, Adelsakten der Reichskanzlei: Adelsstand P. M. C. ⇒ P. M. Cecchini: Brevi Discorsi intorno alle comedie, comedianti & spettatori, Napoli 1616, s. 33–38 ⇒ Schindler 1997; Geri Bocchineri z Prahy do Florencie (20. 5. 1628) ⇒ Seifert 1985. • F. Bartoli: Notizie istoriche decomici italiani I, Padova 1781, reprint Sala Bolognese 1978, s. 167n.; A. Gindely: Der erste österreichische Reichstag in Linz 1614, Sitzungsberichte der phil.-hist. Klasse der kaiserl. Akademie der Wissenschaften (Wien) 40, 1862, s. 242; Menčík 1895, s. 72; L. Rasi: I comici italiani I, Firenze 1897, s. 626–643; A. v. Weilen: Das Theater 1529–1740, Geschichte der Stadt Wien VI, Wien 1917, s. 371n.; K. M. Lea: Italian Popular Comedy I, Oxford 1934, s. 280n.; E. C. Salzer: La commedia italiana dell’arte alla corte viennese, Rivista italiana del dramma (Roma) 2, 1938, č. 4, s. 181–204; J. Schmidt: Linzer Kunstchronik III, Linz 1951, s.94, 97n.; I. Sanesi: La Commedia I, Milano [1954], s. 535–537; W. Senn: Musik und Thea­ter am Hof zu Innsbruck, Innsbruck 1954, s. 197, 224n.; F. Taviani–M. Schino: Il segreto della Commedia dell’Arte, Firenze 1982, s. 391–433; H. Seifert: Die Oper am Wiener Kaiserhof im 17.Jahrhundert, Tutzing 1985, s. 166, 603; C. Burattelli: Borghese e gentiluomo: La vita e il mestiere di P. M. C., tra i comici detto „Frittellino“, Il castello di Elsinore (Torino) 1–2, 1988, s. 33–63; La Commedia dell’Arte e la societa barocca II: La professio­ne del teatro, ed. F. Marotti–G. Romei, Roma 1991, s. 63–92; P. M. C., ed. C. Burattelli, Comici dell’Arte. Corrispondenze, ed. S. Ferrone a kol., Firenze 1993, I, s. 189–305; II, s. 39–64; A. Scherl: Vliv italských herců 16.–18. století na vývoj divadla v českých zemích, DR 6, 1995, č. 4, s. 32–36; Deník rudolfinského dvořana. Adam mladší z Valdštejna 1602–33, ed. M. Koldinská–P. Maťa, Praha 1997, s. 215n.; O. G. Schindler: „Mio compadre Imperatore“. Comici dell’arte an den Höfen der Habsburger, Maske und Kothurn (Wien) 38, 1997, č. 2–4, s. 42–45, 60, 100–102 + „Die wä­lischen Comedianten sein ja guet…“. Die Anfänge des ita­lienischen Theaters am Habsburgerhof, Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku, ed. V. Bůžek–P. Král, České Budějovice 2000, s. 107–136 + „Sonst ist es lustig alhie“. Italienisches Theater am Habsburgerhof zwischen Weißem Berg und Sacco di Mantova, Wien im Dreißigjährigen ­Krieg, ed. A. Weigl, Wien 2001, s. 574–578, 637–645. • DBI, ES


Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 112–113

Autor: Schindler, Otto G.