Narodil se v rodině houslisty Giuseppa C. (rok narození vypočten podle údaje v úmrtním zápisu). V mládí působil jako altista u sv. Marka v Benátkách a získal tu důkladné hudební vzdělání ve hře na violu, violoncello a varhany; jeho učiteli mohli být G. Legrenzi nebo M. A. Ziani. Hru na violoncello pravděpodobně studoval u významného benátského cellisty D. Gabrielliho. V osmdesátých a devadesátých letech 17. stol. zůstával členem sboru benátské baziliky a uplatňoval se i jako violoncellista a houslista. 1699–1707 působil jako kapelník a skladatel chrámové a divadelní hudby v kapele posledního mantovského vévody Ferdinanda Carla Gonzagy, většina skladeb z tohoto období se však nedochovala. 1708 pobýval v Římě u dvora kardinála P. Ottoboniho, kde se stýkal s významnými mecenáši umění a skladateli (G. F. Händel, A. a D. Scarlatti, C. F. Cesarini, B. Pasquini, A. Corelli ad.). V témže roce navázal kontakt se dvorem španělského krále Karla III. (pozdějšího císaře Karla VI.), sídlícího tehdy v Barceloně. Není však jisté, kdy se ve Španělsku zdržoval a kterým dílem přispěl ke svatebním slavnostem Karla a Alžběty Kristiny von Braunschweig-Wolfenbüttel v létě 1708. C. jednoaktová komorní opera Il più bel nome [Nejkrásnější jméno, l: P. Pariati, 1708?], považovaná původně za operu svatební (měla být v Barceloně uvedena 2. 8. 1708 jako vůbec první italská opera ve Španělsku), byla určena nejspíše pro pozdější oslavu jmenin Karlovy choti (⇒ Sommer-Mathis 2001). Od 1709 byl zaměstnán jako kapelník u knížete F. M. Ruspoliho v Římě (1711 se tu oženil se zpěvačkou C. Petrolli). Toto období bylo skladatelsky velmi plodné (více než 200 děl) a C. s početnou kapelou a s prvotřídními zpěváky zajišťovali v Ruspoliho rezidenci vysokou úroveň hudebních produkcí, o níž se současníci vyjadřovali s nadšením. Přesto se C. snažil získat dlouhodobé uplatnění u vídeňského dvora. Bezúspěšně pobýval ve Vídni na počátku 1712, kdy se po smrti císaře Josefa I. (1711) nově obsazovala dvorní kapela. V témže roce se vrátil do Itálie, kde do 1716 pokračoval ve službě u Ruspoliho. Teprve po smrti dvorního kapelníka M. A. Zianiho (1715), kdy se jeho nástupcem stal J. J. Fux, byl C. 1717 jmenován místokapelníkem (placen už od 1. 4. 1716) a místo zastával až do své smrti.
C. byl jedním z nejvýznamnějších hudebních tvůrců vrcholného baroka. Jeho skladatelská výkonnost byla zcela mimořádná, celkem je evidováno více než 3400 skladeb. Prioritou C. byla vokální tvorba, i když komponoval také instrumentální díla (sám byl vynikajícím interpretem a doprovodné nástrojové hlasy jeho oper a oratorií se vyznačují nápaditostí a důrazem na maximální využití zvukových možností nástrojů). První jevištní kompozici L’Argene (l: P. E. Badi) složil v Benátkách pro společnost Accademia a i Saloni, jejíž členové dílo veřejně provedli na podzim 1689. Operní tvorbě se dále věnoval za svého působení v Mantově, kde byly uvedeny např. opery L’oracolo di sogno [Proroctví ve snu, l: F. Silvani, Teatro di Mantova 1699, C. zkomponoval první dějství, další dvě A. Quintalle a C. F. Pollarolo] a Opera pastorale [Pastýřská opera, tamtéž 1701]. C. psal také pro divadla v Benátkách (Farnace, l: L. Morani, S. Angelo 1703; Il selvaggio eroe [Divoch hrdinou], l: G. Frigimelica Roberti, S. Giovanni Grisostomo 1707; Sofonisba, l: Silvani, tamtéž 1708), v Janově (L’Arminio, l: A. Salvi, S. Agostino 1705) a v Bologni (L’inimico generoso [Ušlechtilý nepřítel], Malvezzi 1709).
Také během působení v Římě převažovaly v C. tvorbě vokálně instrumentální druhy. Oratoria, kantáty a opery skládal nejen pro svého zaměstnavatele Ruspoliho, ale také pro vážené a vlivné osobnosti z rodin Ottoboni, Colonna a též pro císaře Josefa I. (1711 komponoval spolu s C. F. Cesarinim a A. Scarlattim pro Vídeň operu Giunio Bruto, l: G. Sinibaldi, která se však vzhledem k úmrtí císaře nehrála). V Římě byly provedeny opery L’Anagilda (l: G. Gigli, Palazzo Ruspoli 1711) a Tito e Berenice (l: C. S. Capece a P. Ottoboni, Teatro Capranica 1714). Většina C. operního díla vznikla v posledních dvaceti letech jeho života, po převzetí funkce dvorního místokapelníka. Byl pověřen komponovat opery pro oslavy narozenin a jmenin členů císařské rodiny a od 1726 také každoročně jednu operu pro karneval, jedno až dvě oratoria a liturgické skladby. Pro většinu C. vídeňských oper, hraných ve dvorním divadle, popř. v letohrádku Favorita, napsali libreta dvorní básníci A. Zeno (např. Ifigenia in Aulide, 1718; Lucio Papirio dittatore, 1719; Ormisda, 1721; Nitocri, 1722; Scipione nelle Spagne, 1722; Andromaca, 1724; Semiramide in Ascalona, 1725; Ornospade, 1727; Mitridate, 1728; Caio Fabbrizio, 1729) a P. Metastasio (např. Il Demetrio, 1731; Adriano in Siria, 1732; L’Olimpiade, 1733; Demofoonte, 1733; La clemenza di Tito [Velkomyslnost Titova], 1734; Achille in Sciro, 1736; Il Temistocle, 1736). 1716–27 skládal ročně jednu operu ještě pro salcburského arcibiskupa Franze Antona Harracha (např. Dafne, l: G. Biavi, 1719) a k tomu též oratoria a mše. Jeho kompoziční mistrovství obdivoval také hrabě Jan Adam Questenberk, který se s C. osobně stýkal a ve své rezidenci v Jaroměřicích nad Rokytnou dával pravidelně uvádět jeho opery. Některé z nich byly převzaty z Vídně (Euristeo, 1724; Gianguir, 1724; Mitridate, 1729; Il gran Mogol [Velký mogul], 1729, 1732; Atalo, ossia La verità nell’inganno [Atalus aneb Pravda vyjevená lstí], 1730; Adriano in Siria, 1736), jiná díla Questenberk objednal přímo pro premiéru v Jaroměřicích (Amalasunta, l: N. Blinoni, 1726; Amor non ha legge [Láska bez nařízení], l: týž, 1728).
Při pražské korunovaci císaře Karla VI. českým králem C. řídil 28. 8. a 2. 9. 1723 provedení Fuxovy opery Costanza e Fortezza [Stálost a síla] v divadle postaveném pro tuto příležitost na Pražském hradě. V rámci korunovačních oslav, které se konaly od konce srpna do konce října, byly uskutečněny i četné další hudební akce a na Hradě zazněla také C. komorní opera La contesa de’Numi [Spor bohů, l: G. Prescimonio, 1. 10. 1723, novodobé uvedení v refektáři kláštera dominikánů v Praze, soubor Collegium Marianum, 27. 7. 2002]. Na zpáteční cestě císařského dvora do Vídně se ve Znojmě na počest jmenin císařovy manželky Alžběty Kristiny 19. 11. uskutečnilo představení C. gratulační opery La concordia de’pianeti [Svornost planet, l: P. Pariati], provedené v podvečer před sídlem císařského páru na dvou vysokých, slavnostně vyzdobených triumfálních vozech tažených osmi páry koní a obklopených světlonoši v antických kostýmech, jemuž přihlíželo množství hostů a obyvatel města, kteří obsadili i nejvyšší střechy v okolí.
C. pobyt v českých zemích při korunovačních slavnostech jistě prospěl také kontaktům s hudebním prostředím, o nichž svědčí jak hojné soudobé provádění jeho skladeb, tak unikátní množství rukopisů dochovaných ve zdejších hudebních sbírkách (prameny dokládají, že některé skladby byly komponovány přímo pro místní provedení ⇒ A. Romagnoli in MGG). Patřil zde k nejoblíbenějším a nejvíce ceněným dvorním hudebníkům. Spolu s J. J. Fuxem ztělesňoval dobový polyfonní styl a jeho duchovní skladby byly ve střední Evropě prováděny až do počátku 19. stol. Dle Dlabače byla v Praze provedena oratoria Giuseppe (l: Zeno, 1722) a Il re del dolore in Giesu Christo Signor (l: P. Pariati, 1722, 1723 u sv. Salvátora); S. Elena al Calvario (l: Metastasio, 1736 u křižovníků v Praze a 1736 u sv. Jakuba v Brně z popudu hraběte Questenberka). Podporovatelem provádění C. oratorních děl na Moravě byl ve dvacátých letech 18. stol. olomoucký biskup, kardinál Wolfgang Hannibal Schrattenbach, s jehož finanční pomocí studoval u C. ve Vídni skladbu V. M. Gurecký (pravděpodobně 1729/30). C. hudba pravděpodobně zazněla v Praze též v postním období 1730 při provedení opery o Donu Juanovi La pravità castigata [Potrestaná zkaženost], ohlášené jako „rappresentazione morale per musica“ (hudební moralita). Impresário A. Denzio v předmluvě k libretu sdělil, že hudba byla získána „dobrodružnou cestou“ a že její (nejmenovaný) autor je skladatel, požívající úcty u „prvního ze světových vládců”. C. jméno uvedl v žádosti o povolení výše zmíněné inscenace (⇒ Volek 1987).
Edice
Dafne (1719), ed. C. Schneider, Wien 1955 (Denkmäler der Tonkunst in Österreich, sv. 91); L’Olimpiade (1733), faksimile ed. H. M. Brown, New York–London 1979 (Italian Opera 1640–1770, sv. 32); La verità nell’inganno, II/12–13, in A. Romagnoli: „Fra catene, fra stili, e fra veleni…“, ossia Della scena di prigione nell’opera italiana (1690–1724), Lucca 1995, s. 287–297.
Prameny a literatura
ÖNB, Musiksammlung, sign. 17138 a 17139: La Concordia de’Pianeti, rkp. partitura a hlasy (libreto v Gesellschaft der Musikfreunde, Wien, sign. 22/19 ⇒ Veselá 2003); sign. 18 236 a 18237: La contesa de’Numi, rkp. partitura a hlasy; Gesellschaft der Musikfreunde, Wien: sbírka hudebních rukopisů kardinála a olomouckého arcibiskupa arcivévody Rudolfa (1788–1831), obsahující C. opery (Inventarium…, ÖNB, Suppl. Mus. No 2491); další sbírky – Münster, Bischöfliches Priesterseminar, Santini-Sammlung; MZMh; ČMH. • V. Helfert: Hudební barok na českých zámcích, Praha 1916, s. 170–187, 199, 229, 274, 301n., 312, 322, 335–341, 361 + Hudba na jaroměřickém zámku, Praha 1925, s. 147–172, 174–199, 203–208, 214–216, 223–229; A. Gmeyner: Die Opern A. Caldaras, dis., Universität Wien 1927; P. Nettl: Opernaufführung zu Znaim anno 1723, Beiträge zur böhmischen und mährischen Musikgeschichte, Brünn 1927, s. 14–17 + Das Prager Quartierbuch des Personals der Krönungsoper 1723, Anzeiger der phil-hist. Klasse der Österreichischen Akademie der Wissenschaften (Wien) 94,1957, s. 1–7; R. Brockpähler: Handbuch zur Geschichte der Barockoper in Deutschland, Emsdetten 1964, s. 313–323; U. Kirkendale: A. C. Sein Leben und seine venezianisch-römische Oratorien, Graz–Köln 1966; B. L. Greenwood: A. C. A Checklist of his Manuscripts in Europe, Great Britain and the United States of America, Studies in Music (Nedlands) 7, 1973, s. 28–33; J. Sehnal: Počátky opery na Moravě, O divadle na Moravě, ed. E. Petrů–J. Stýskal, Praha 1974, s. 61n., 68–71 + Das mährische Musikleben in der Zeit A. C., A. C.: Essays on His Life and Times, ed. B. W. Pritchard, Aldershot 1987, s. 247–276; Mozartův Don Giovanni (katalog výstavy), ed. T. Volek–J. Pešková, Praha 1987, s. 30–33; T. Volek: Význam pražské operní tradice pro vznik Mozartovy opery Don Giovanni, Mozartův Don Giovanni v Praze, ed. V. Ptáčková, Praha 1987, s. 24–26 + L’opera veneziana a Praga nel settecento, L’opera italiana a Vienna prima di Metastasio, ed. M. T. Muraro, Firenze 1990, s. 204; D. E. Freeman: Newly-Found Roots of the Don Juan Tradition in Opera: Antonio Denzio and Antonio Caldara’s „La pravità castigata“, Studi musicali (Firenze) 21, 1992, s. 115–157; A. Sommer-Mathis: Tu felix Austria nube. Hochzeitsfeste der Habsburger im 18. Jahrhundert, Wien 1994, s. 24–34, 69–73 + Von Barcelona nach Wien. Die Einrichtung des Musik- und Theaterbetriebes am Wiener Hof durch Kaiser Karl VI., Festschrift G. Brosche, ed. J. Gmeiner–Z. Kokits–T. Leibnitz, Tutzing 1999, s. 355–380 + Da Barcelona a Vienna. Il personale teatrale e musicale alla corte dell’imperatore Carlo VI, I percorsi della scena. Cultura e communicazione del teatro nell’Europa del Settecento, ed. F. Carmelo Greco, Napoli 2001,s. 343n.; T. Straková: Die Questenbergische Musikkapelle und ihr Repertoire, SPFFBU 1996, H 31, s. 17n.; O. G. Schindler: Smrt na lovu v Brandýse a zmařená divadelní slavnost v Krumlově, DR 7, 1996, č. 1, s. 14–35; I. Veselá: Gratulační opera La Concordia de’Pianeti a její provedení ve Znojmě roku 1723, Opus musicum (Brno) 35, 2003, č. 6, s. 11–15; viz Edice. • DBI, DEUM, Dlabač, Eitner, ES, Fétis, Gerber 1–2, Grove, Grove O, Meyer, MGG, Piper, Sartori, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 101–103
