Oprávnění k provozování společnosti získal J. E. Kramuele (vl. jm. Kramule), původně ochotnický, pak profesionální český a německý herec Nového divadla v Růžové ulici, Stavovského divadla, společností Sternfeldovy, Stránského a Zöllnerovy, 1863 po smrti F. Zöllnera. Koncese mu nejprve povolovala hrát v krajích plzeňském, táborském, čáslavském a chrudimském, 1865 byla rozšířena na celé Čechy. Kramuelova činoherní společnost zahájila v dubnu 1863 v Č. Budějovicích a v prvních letech navštěvovala jen větší česká města (Písek, Strakonice, Klatovy, Příbram, Rokycany, Domažlice, Jindřichův Hradec, Tábor, Benešov, Pelhřimov, Německý Brod, Čáslav, Pardubice, Hradec Králové, Kutná Hora, Mladá Boleslav aj.). Dvakrát zajišťovala i provoz divadla v Plzni. Poprvé na podzim 1864, kdy tamní městské zastupitelstvo rozhodlo, že zimní sezona bude z poloviny česká a z poloviny německá, podruhé v sez. 1875/76.
KS se řídila buditelským posláním tylovského divadla, ale do její dramaturgie a herectví pronikaly i moderní impulzy divadelního programu 60. a 70. let. Kramuele, výborný pedagog a znalec talentů, hned zpočátku shromáždil znamenitý herecký soubor. Patetickým deklamátorem romantického typu byl po léta F. Paclt, později tento obor nakrátko posílil tragéd F. Krumlovský, standardní milovníky předváděl krasavec F. Syřínek, tzv. charaktery sám Kramuele. Modernější složku souboru zastupovali herci s možnostmi mnohostranného vývoje: J. Frankovský, A. Kubíčková (provd. Frankovská), později K. Lier, K. Rennerová (provd. Syřínková), J. Bittner, u kterého ředitel rozpoznal vlohy pro salonní obor, J. Vilhelm, J. V. Slukov, M. Křepelová, V. Budil aj. Asi od 1870 se v tragických a sentimentálních rolích uplatňovala ředitelova dcera Emilie (provd. Suková).
Početný stabilní repertoár byl jen částečně doplňován. Ze starších autorů byl zastoupen téměř celý J. K. Tyl, někdejší ředitelův kolega a přítel, J. N. Štěpánek (Čech a Němec, Korytané v Čechách), z Klicpery především historické hry (Eliška, poslední Přemyslovna, Blaník, Oldřich a Božena, Loupež, Soběslav) a jediná veselohra (Divotvorný klobouk), J. J. Kolára reprezentovala Žižkova smrt, Monika, Spanilá Magelona a veselohra Mravenci. Nechyběli Macháčkovi Ženichové a Erbenovi Sládci, z cizích kusů osvědčený Nestroyův Zlý duch Lumpacivagabundus a Rozervanec, Ebertův Břetislav a Jitka, Cunovi Loupežníci na Chlumu a Holbeinův Frydolín. Přechod mezi dramaturgií tradiční a moderní tvořily hry a dramatizace Ch. Birch-Pfeifferové: Diblík, šotek z hor, Ďáblova bažina (podle G. Sand), Zvoník u Matky Boží (podle V. Huga), Sirotek lowoodský (podle Ch. Brontëové) a dramatizace románů K. Světlé od E. Peškové (Kříž u potoka, Vesnický román). Romantické drama zastupoval především V. Hugo (Angelo, tyran padovánský, Lukrecia Borgia, Hernani, Stankovského dramatizace Bídníků), Gutzkowův Uriel Acosta a Pravzor Tartuffa, dramatizace Dumasových Tří mušketýrů a Sueových Tajností pařížských. České soudobé drama reprezentoval V. Hálek (Záviš z Falkenštejna, Carevič Alexej) a Jeřábkův Služebník svého pána, veselohru Šamberk (Jen žádný sněm, Boucharon, Pešť v Praze), Neruda (Prodaná láska), Štolba (Krejčí a švec, Zapovězené ovoce) a Jeřábek (Cesty veřejného mínění). KS měla už v 60. letech na repertoáru moderní francouzskou konverzační hru a komedii mravů, především V. Sardoua (Mnoho přátel naše škoda, Paragrafy na střeše, Bodří venkované, Vlast, Fernanda), A. Dumase ml. (Dáma s kaméliemi, Pan Alfons), hráli se i Augierovi Svatouškové a Feuilletův Montjoye. Pevné místo tu měly klasické hry (Schiller: Loupežníci, Valdštejnův tábor, Valdštejnova smrt, Vilém Tell, Úklady a láska; Kleist: Katinka Heilbronnská; Moličre: Pacient a lékař [Zdravý nemocný]; Goethe: Egmont; Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Kupec benátský, Král Lear, Othello, Hamlet), v nichž hlavní role tradičně vytvářel F. Paclt. Až do konce
70. let byla KS dramaturgicky na úrovni doby a disponovala na mimopražské poměry výbornými interprety.
Po pěti letech putování pomýšlel ředitel Kramuele na stálé letní útočiště v blízkosti Prahy. U dvora a výletního hostince Kravína na Král. Vinohradech (na rohu dnešních ulic Slezské a Budečské) postavil 1868 dřevěnou otevřenou Arénu v Kravíně pro 800–1000 diváků. Podlahu jeviště tvořil písek, řady lavic v parteru i na balkoně nebyly stupňovitě zdviženy. Zadní stěna jeviště se dala otevřít do volné krajiny. První letní sezona byla nevídaně úspěšná. KS tu hrála veškerý svůj repertoár, Tylův Jan Hus se opakoval 7×. Přibyla však záplava vídeňských, německých a francouzských frašek a veseloher, mnohé přeložil sám ředitel. Od 1869 začaly Aréně v Kravíně konkurovat další letní scény, Aréna Na Hradbách a Švandova Aréna ve Pštrosce. Kramuelova společnost se proto 1874 pokusila i o operetu (Offenbach, Suppé), ale bez úspěchu. 1876 přibyly další dvě scény PD: Nové české divadlo a Národní aréna (přemístěná Aréna Na Hradbách) s ředitelem P. Švandou, který ve snaze zbavit se konkurence nabídl Kramuelově společnosti nájem své smíchovské Arény v Eggenberku. Kramuele přijal, ale společnost tu finančně ztroskotala a od té doby se datoval její úpadek. 1877 v Aréně v Kravíně nehrála vůbec, 1878 Kramuele arénu prodal J. Pištěkovi.
KS opět putovala po Čechách, často se musela spokojit s menšími štacemi. 1875 sice soubor posílil J. Zelenka a krátce tenorista J. Pištěk, o rok později M. Procházková, nedoceněný E. Vojan a V. Suk, budoucí Kramuelův zeť, který během ředitelovy nemoci společnost vedl a po jeho smrti 1884 převzal koncesi.
Literatura
Nesign.: Kramuelova aréna v Kravíně, Čes. Thalia 2, 1868, s. 267; J. Bittner: Z mých pamětí, 1894, s. 89; G. Toužil: Paměti F. F. Šamberka, 1905, s. 69; A. Volfová: Svému rodišti, 1913; s. 143; V. Š. Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 78; J. Zelenka: Vzpomínám…., 1929, s. 42; B. Jahn: Divadla za Koňskou a Žitnou branou, b.d., s. 24; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 90; J. Knap: Umělcové na pouti, 1962; 100 let českého divadla v Plzni, 1865–1965, Praha – Plzeň 1965; A. Buchner: Cedule kočovných divadelních společností v Čechách a na Moravě, 1968; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978; O. Roubínek: František Ferdinand Šamberk, 1985; R. Kautský: Zmizelá pražská divadla, rkp. b. d., KČD.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 218—219
