Studijní scéna hudební fakulty JAMU. Předcházela jí školní představení, pořádaná v rámci Divadelního studia JAMU (zřízeno 1949 v sále Nového domova na Gorkého ul. 43, téhož roku přemístěno do divadelní budovy na Výstavišti, 1952 do sálu Marta v Bayerově ul. 25) a ve spolupráci s brněnskou konzervatoří na různých místech (Mahenova činohra, Reduta, Besední dům, Marta, Dělnický dům). Vedli je režiséři a dirigenti J. Munclinger, A. Balatka, O. Zítek, F. Jílek a B. Bakala. V tomto období byl nastudován Škroupův Dráteník (1950), Smetanova Hubička (1951), Janáčkův Počátek románu (1954) a Humperdinckova Perníková chaloupka (d: R. Eliška, r: F. Kunc, malý orchestr Čs. rozhlasu, 1955), jejíž premiéra je považována za vlastní počátek operního studia. Operní studio JAMU pod vedením M. Wasserbauera bylo institucionalizováno 1957. 1961 získalo sál v Husově sboru v ul. Svatopluka Čecha č. 35. Po požáru na podzim 1972 byl objekt do 1974 rekonstruován včetně přestavby technického zázemí a znovuotevřen 7. 12. 1975 Čajkovského Jolantou. Od července 1994 působí Komorní opera JAMU v Divadle Barka, jehož majitelem je Liga za práva vozíčkářů.
Režisér a pedagog M. Wasserbauer (vedoucí studia 1957–70) dal školní scéně jasná pravidla, vycházející z pedagogických zásad uplatňovaných v zásadě dodnes. Studio bylo v jeho pojetí nezbytnou součástí komplexní výuky operních pěvců, sbormistrů, dirigentů a režisérů. Studenty vedlo k pravidelné praktické činnosti a k tvůrčí disciplíně. Nebylo proto pouze scénou pro absolventská představení, ale studovalo ročně zhruba čtyři premiéry a vykazovalo víceméně pravidelný provoz, který výrazně obohatil brněnské operní dění (počátkem 60. let hrálo zpravidla 50–60 představení v sezoně a zajíždělo též na venkov v okolí Brna; doposud uvedlo na 200 premiér). Posluchači podle Wasserbauerových zásad postupovali od nejjednodušších úkolů k absolventským představením, přičemž se prakticky seznámili se všemi divadelními profesemi, včetně obslužných a technických. Studenti nižších ročníků pracovali jako statisté a tanečníci, vykonávali pomocné technické práce a jen výjimečně hráli epizodní role, teprve postupně byli pověřováni závažnějšími uměleckými úkoly. Posluchači režie, dirigování a sborového zpěvu postupovali od asistencí přes dílčí úkoly a drobné scénky až k přípravě celovečerních inscenací. Umělecký ansámbl podle potřeby doplňovali absolventi školy a mladí brněnští pěvci, někdy vypomáhala brněnská opera (sbor, orchestr). Pro zvýšení úrovně a pro tvůrčí příklad byli zváni významní hosté, především režiséři (např. J. Glogar, V. Věžník) a dirigenti. Na provozu a vedení scény se organizačně i pedagogicky podílely všechny katedry, do jejichž působnosti spadala výuka operních profesí (tj. pěvectví, režie, dirigování, pohybové vý- chovy ad.). Provoz studia řídil rektorát JAMU prostřednictvím uměleckého vedoucího, provozního tajemníka, dramaturga a uměleckého poradního sboru (ustaven 1960), složeného ze zástupců všech zúčastněných kateder a zhruba od poloviny 60. let také ze zástupců studentů. Po Wasserbauerově smrti se ve vedení vystřídali V. Střelcová, R. Kefer, I. Hylas, F. Preisler a J. Novák, po 1989 J. Pinkas, E. Holiš a 1995-2000 V. Nosek. Dramaturgie byla podřízena pedagogickým ohledům: pravidelně se hrály opery různých období pro cizelování smyslu pro čistotu interpretačního stylu, často díla málo hraná nebo neznámá, ale také repertoárové opery, na nichž si měli posluchači poprvé vyzkoušet velké role českého i světového repertoáru. Studijní scéna, často ve spolupráci s Českým hudebním fondem, uvedla řadu neobvyklých titulů (např. Purcell: Dido a Aeneas, 1960; Chlubna: Kolébka, 1963; Fibich: Helga, 1965; Zámečník: Fraška o kádi, 1968; Mozart: Zahradnicí z lásky; Rimskij-Korsakov: Věra Šelogová; Monteverdi: Korunovace Poppaey – 1972; Martinů: Hlas lesa, 1976; Jirko: Milionářka, 1977; Míča: O původu Jaroměřic, 1980) včetně českých premiér (Martinů: Ariadna, v rámci stejnojmenného trojprogramu, jehož součástí byl Monteverdiho Nářek Ariadnin a Bendův melodram Ariadna na Naxu, 1962; Martin: Píseň o lásce a smrti Tristana a Isoldy, 1967; Berg:…svíjet se pod podvozkem dějin… spolu s: Eufrides před branami Tymén, Odysseův návrat, Evropská turistika, 1967; Odstrčil: Tkáň, 1978; Jedlička: Drama paní Muraškinové, 1988; Hurník: Oldřich a Boženka, 1997 aj.).
V druhé polovině 90. let vedoucí studia V. Nosek inicioval vznik několika krátkých operních děl a etud současných českých skladatelů (Berkovec: Klíč; Fischer: Tys mě tak rozčílil, Varta; Hurník: Stažená hrdla – 1997; Kaňák: Agadir, 1999). Značný díl repertoáru nadále tvořily nápadité objevy předklasické opery (Telemann: Pimpinone; Gluck: Paris a Helena – 1996; Pergolesi: Livietta a Tracolo, 1997 aj.). Mimořádná pozornost je věnována dílu B. Martinů (Slzy nože, 1996; Kuchyňská revue, Dvakrát Alexandr – 1997), s nímž studio pravidelně zajíždí na festival B. Martinů do Poličky.
Operní studio JAMU je po celou dobu existence nejen tvůrčí líhní, jíž prošla řada renomovaných operních umělců, ale také význačným centrem operní dramaturgie, zejm. autorů 20. století.
Literatura
Operní studio JAMU, rozšířený program při příležitosti 20. výročí trvání ČSSR 1965; sb. Vivat Academia, Padesát let JAMU v Brně 1947–1997, Brno 1997 (zde soupis rep.).
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 214—215