Původně amatérský soubor založil v Broumově P. Fiala. Mezi prvními pořady – většinou pásmy poezie – byla také Fialova úprava Máchova Máje (1958), s níž se soubor zúčastnil celostátní recitační přehlídky Wolkerův Prostějov. V amatérské divadelní činnosti pokračoval Fiala i během vojenské služby, kde se zrodil název souboru. Kolektiv, vedený zakladatelem, autorem textů, režisérem a hercem většiny uváděných kabaretů (hudbu k nim psal B. Vaňous), působil v Broumově do 1963. Do broumovské etapy spadá uvedení pásma Kabaret o myšilidech (1961), jímž K vstoupilo do širšího povědomí jako autorské nonkonformní divadélko. Od počátku mělo pro své kontroverzní pořady problémy s místními i centrálními úřady.
1963 se soubor přesunul do Kadaně, kde působil stále na amatérské bázi do konce sez. 1964/65. Odtud již pravidelně zajížděl k pohostinským vystoupením do pražského Divadla Na zábradlí.
Od počátku sez. 1965/66 se přestěhoval do Ústí n. L. a zprofesionalizoval se. 1965–67 byl přičleněn k ústeckému Státnímu divadlu Z. Nejedlého, v následujících dvou letech působil jako samostatné Kladivadlo Klub pod severočeským KNV, od sez. 1969/70 ho provozovalo jako svůj jediný mimopražský soubor SDS. Administrativním rozhodnutím byla jeho činnost k 31. 12. 1971 ukončena. Uměleckým šéfem souboru byl do listopadu 1970 P. Fiala, v posledním půlroce existence K zastával tuto funkci herecký protagonista většiny inscenací J. Dvořák.
Prvotní groteskní vidění světa a pokřivených společenských a mezilidských vztahů se v tvorbě K promítlo do svérázných verbálních deformací, zkomolenin a novotvarů (název divadla, tituly pořadů – např. Jarčumák, Kabaret o myšilidech, Hudryáda a skorokodýl, 1963 ad.), jimž odpovídal i stylizovaný groteskní jevištní projev většiny účinkujících (I. Dědeček, J. Juklová, U. Kluková, později J. Dvořák, J. Jukl, S. Kalioglou, B. Valenta aj.). K vytvoření zcela vyhraněného interpretačního stylu nicméně nedošlo. Žánrově zůstávalo K mezi myšlenkově průrazným autorským kabaretem a divadlem poetické stylizace. V nesourodém souboru (od civilně text-appealového projevu P. Fialy přes psychologizující kreace J. Kasanové či později M. Junáška až po figurkaření A. Pokorného) byla jevištní poetice i satiricko-parodickým významům nejblíže klaunská groteskní nadsázka U. Klukové a J. Dvořáka. Zejména Dvořákovy dravé a provokativní improvizace, připomínající komiku raného V. Buriana, rozbíjely – zhruba od poloviny 60. let – stylizovaný rámec většiny Fialových autorských inscenací (Máslo, 1965; Podmáslí; Legrační variace na téma pohádkové hry A. Jiráska Lucerna – 1966; Na českym dvorku, 1967; Máslo a Podmáslí; Rackové – 1968; Tři, 1970) a odsouvaly jevištní partnery místy do role přihrávačů. Dvořák však svými výkony představení mnohdy i umělecky zachraňoval. Původní groteskní optika se v průběhu 60. let měnila jak autorsky, tak inscenačně (koncem 60. let vedle P. Fialy začal režírovat J. Císler) směrem k obecnějším modelovým polohám a postupům (Fiala: Rackové, 1968; Manévry, 1969; Dejte mrtvé na zelenou, 1970; Saganová: Zámek ve Švédsku + Někdy i housle, 1969), které v kontextu českého divadla konce 60. let již nepůsobily tak originálně. Zatímco amatérské K první poloviny 60. let představovalo jedinečný organismus, v druhé půli dekády jeho ambiciózním pokusům poněkud chyběla pečeť autentičnosti. Pokus prosadit se trvaleji v Praze ztroskotal mj. na menším zájmu diváků. Inscenace z posledního roku (Fiala: Dejchánek; kompozice z dramatické trilogie Suchovo-Kobylina Paprsek – 1971) signalizovaly také pokles autorské invence, která pod cenzurním tlakem stále častěji hledala oporu ve starších dramatických předlohách (Císlerova verze Klicperova Hadriána z Římsů; přepis Tylovy hříčky Oba šelmy od D. Jakubowské – 1971).
Zrušení souboru koncem 1971, jemuž předcházel vynucený odchod P. Fialy z místa uměleckého šéfa, souvisel se snahou mocenských orgánů zlikvidovat nepohodlný soubor. Po jeho zrušení byla většina členů přijata do divadla v Ústí n. L., kde vystupovala pod názvem Groteska, brzy změněným na neutrálnější Činoherní studio mladých. S příchodem režiséra J. Chundely (1. 3. 1971) se na troskách zaniknuvšího K formovaly základy Činoherního studia. Několik členů (J. Císler, J. Dvořák, U. Kluková a P. Fiala) se později sešlo v divadle Semafor, kde v druhé polovině 70. let vytvořili relativně samostatnou skupinu, autorsky, režijně i interpretačně navazující na poetiku Kladivadla.
Literatura
M. Obst: Letos víc než loni, DN 6, 1961/62, č. 1, s. 7; Z. Heřman: Náhlé příhody jevištní, Divadlo 19, 1968, prosinec, s. 75; H. Suchařípová: Herectví dosud nelegitimní?, Divadlo 21, 1970, č. 3, s. 20; V. Just: Proměny malých scén, 1984; alm. Činoherní studio. Dvacet let, b. d.; M. Dvořák: Kladivadlo, Trutnov 1998.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 204—205
