U zrodu českého profesionálního divadla v Č. Budějovicích stálo Družstvo Jihočeského národního divadla, ustavené z podnětu MUDr. B. Růžičky v lednu 1919. JČD bylo utvořeno podle vžitého modelu sdruženého provozu se souborem pro činohru, pro operu a operetu a s malou baletní skupinou. Uměleckým ředitelem se na doporučení sekčního šéfa MŠANO J. Kvapila stal herec a režisér K. Dostal. V červnu 1919 byla sehrána prvá představení v pivovarské zahradě (Smetana: Prodaná nevěsta, Nedbal: Polská krev). Regulérní provoz v Městském divadle zahájilo JČD 6. 9. 1919 Smetanovým Daliborem a o den později Vrchlického Soudem lásky. Německý soubor, který tu dosud působil, odešel do rakouského Lince. Budova, jejíž podobu určila přestavba z 1819 (při ní bylo původní divadlo, vzniklé 1763 adaptací pivovarské kůlny, podstatně zvětšeno a modernizováno), již neodpovídala soudobým potřebám. V prvním desetiletí JČD dostávalo příspěvky od města, okresu, státu i od místních firem, nicméně zápolilo s finančními potížemi, působenými nízkou návštěvností, jež neumožňovala ani celosezonní provoz. Po K. Dostalovi přišel obchodně zdatnější R. Kautský (1920–22), pak operní režisér K. Veverka (1923–25), kapelník Vinohradské zpěvohry R. Piskáček (1925/26) a tajemník plzeňského divadla J. Hubáček (1926–28), žádný z nich však neuspěl. Po předčasném odchodu ředitelů členstvo v první dekádě několikrát dokončilo sezony svépomocnými akcemi. Východisko z krize se hledalo ve spojení s jihočeskými městy, kam soubory opakovaně zajížděly, avšak k dohodě nedošlo. Zato byly zajištěny pravidelné stagiony v Jihlavě, Znojmě, posléze v Mostě a dalších severočeských městech. V sez. 1928/29 byla z úsporných důvodů zrušena zpěvohra a poté činohra. Družstvo se 1929 rozpadlo a JČD prakticky zaniklo.
V březnu 1931 obnovené Družstvo uzavřelo smlouvu se zkušeným ředitelem B. Jeřábkem a divadlo opět ožilo. Po Jeřábkově smrti je vedla jeho vdova M. Jeřábková (1933–41). Město se od sez. 1933/34 podstatně podílelo na financování provozu, avšak z krize JČD vybředlo až v druhé polovině 30. let. Záborem pohraničí 1938 ztratilo podzimní a jarní severočeské stagiony. 1939 se podařilo uzavřít dohody s městy Pískem a Táborem. 1940 budovu divadla zabrali okupanti pro německé divadlo. JČD se uchýlilo do sálu spolkového domu Na rychtě a do České besedy. Ustavená Divadelní komise jihočeských měst zajistila hostování v řadě měst, hrálo se plných 10 měsíců, stoupl počet repríz. 1941 zakázali okupanti hrát v České besedě, zatkli ředitelku Jeřábkovou a deportovali ji do koncentračního tábora Ravensbrück (1944 zahynula), v dubnu 1942 zakázali Čechům hrát v Č. Budějovicích vůbec. Při represích po atentátu na říšského protektora R. Heydricha byl zatčen J. Stejskal a 16. 6. 1942 popraven. Členstvo, které muselo opustit město, se přesunulo do Tábora a hrálo na koncesi B. Kristejna-Kosteleckého (dosavadní administrativní tajemník JČD) v řadě jihočeských měst, občas zajíždělo i do Č. Budějovic. Po skončení sez. 1943/44 povolily německé úřady ustavit v Č. Budějovicích malou činohru, jejíž činnost však vzápětí přerušil zákaz veškerých divadel. Po osvobození se vrátil soubor z Tábora. Hrálo se v omezeném rozsahu v bývalém Německém domě, protože divadelní budova byla poškozena leteckým bombardováním. Velká část souboru proto odešla do nově zřízeného divadla v Teplicích a v Č. Budějovicích zůstala jen malá činoherní skupina.
Do sez. 1945/46 vstupovalo JČD, jehož ředitelem byl ustanoven J. Hurt, s velkorysými perspektivami. Mělo obhospodařovat celé jižní Čechy a zajíždět i mimo region, počítalo se s pobočkou v Klatovech, kde však vzniklo samostatné divadlo. Připravovala se také výstavba nové divadelní budovy, ONV však rozhodl o opravě starého divadla a ze stavby sešlo. Rekonstruované divadlo bylo uvedeno do provozu v říjnu 1946. V prvých poválečných letech bylo provozovatelem JČD Družstvo jihočeských měst, po únoru 1948 českobudějovický MNV, od 1949 KNV. Statutární transformace JČD v krajskou oblastní scénu s pobočkou v Táboře (1949–50) kodifikovala a rozšířila zájezdovou praxi. Po J. Hurtovi funkci ředitele postupně zastávali K. Konstantin (1947–49), R. Kulhánek (1950–51), J. Josek (1951–53), I. Glanc (1953–56), O. Haas (1956–60), Z. Míka (1960–70), M. Fridrich (1970–76) a J. Dušek (1976–91).
1955 získalo JČD druhé působiště, Novou scénu (arch. J. Brehms) pro cca 300 diváků v Domě odborů (bývalá Beseda českobudějovická). Pro Jihočeský divadelní festival, obnovený 1958 (první se konal 1947 a 1948), jímž pak každoročně vrcholila sezona JČD, se využívaly prostory v Č. Krumlově: přírodní scéna v zámeckém parku s otáčivým hledištěm (1966–67 zásadně přebudováno), barokní divadlo a tzv. Maškarní sál v zámku. 1972 byla kvůli stavebním úpravám uzavřena historická budova. Jako náhradní působiště sloužil Dům kultury ROH (po požáru 1983 rok mimo provoz) a v období 1977–83 experimentální scéna, vestavěná podle Brehmsova projektu na jeviště divadla. Teprve komplexní rekonstrukce (1987–90, arch. Z. Vávra a J. Štefková) vytvořila JČD důstojné, moderním potřebám odpovídající působiště, jež je prostorovými parametry (malé jeviště a hlediště pro 255 diváků) vhodné pro činohru a komorní operu. JČD hraje také v Domě kultury Metropol a pro festival využívá prostory v Č. Krumlově. Od 1994 provozuje scénu v zámeckém parku, jejíž otočné hlediště bylo 1989–93 přebudováno podle návrhu V. Landy.
Zřizovatelem JČD je od 1992 město. 1991–95 se ve vedení vystřídali jako intendanti A. Bašta, S. Jedlička a J. Šesták, jako ředitelé J. Dušek (1996) a J. Mrzena (od 1997).
Činohra Pod vedením K. Dostala zahájila Vrchlického Soudem lásky. Soubor tvořili herci B. Blažejová, I. Čeledová, M. Hurtová (působící i v opeře), S. Jančáková, A. Pospíšilová-Jánská, J. Schubertová, S. Valdenová, L. Brom, V. Kotalík, F. Paul, J. Skála, V. Vydra ml. Režírovali K. Dostal, J. Hurt a J. V. Pulda. Dostalův program, akcentující moderní českou a světovou tvorbu, byl pro zdejší poměry příliš náročný. Dostal po první sezoně rezignoval a činohře pak chyběla silná umělecká osobnost. Za ředitele Kautského, který dal prostor výdělečně přínosnější operetě, i za K. Veverky, který preferoval operu, určovaly repertoár komerční zřetele. Hodnotné hry se objevovaly zřídka a režírující herci (K. Roden, O. Svoboda, J. Fošen, K. Novák ad.) se přidržovali iluzivní realisticko-psychologické konvence. Do souboru přibyli V. Kleinová, A. Rodenová, K. Novák, K. Roden, dlouholetými hereckými oporami se stali manželé O. a M. Svobodovi s dcerami R. Novákovou a později Annou, provd. Letenskou.
Umělecký šéf S. Langer (1925–28) s dramaturgem J. Stejskalem, profesorem místního gymnázia, usilovali zkvalitnit repertoár (mj. Čechov: Strýček Váňa; Moličre: Směšné preciozy, Měšťák šlechticem; Rostand: Orlík, Cyrano z Bergeraku; Shakespeare: Sen noci svatojanské, Hamlet; z českých her Lomova Kající Venuše; Šrámkův Ostrov veliké lásky; Langerovo Obrácení Ferdyše Pištory; Medkův Plukovník Švec) a vychovávat obecenstvo (Stejskalovy úvodní proslovy k představením). Torzo činohry, kterého se po rozpadu JČD 1929 ujal režisér J. Škoda, nastudovalo několik inscenací (Ibsen: Opory společnosti, r: O. Svoboda; Klabund: Křídový kruh; Kopta: Jejich lidská tvář – r: J. Škoda; Moličre: George Dandin + Sganarel, r: J. Stejskal ad.).
Po obnovení JČD 1931 byli angažováni herci N. Bártů, I. Čeledová, H. Klokotská, G. Nezval, A. Solmar, P. Pražský, vrátili se Z. Masopust, J. Fošen a K. Novák. Činohra zahájila Pagnolovým Malajským šípem (r: K. Šott), opět začal režijně spolupracovat J. Stejskal (Moličre: Tartuffe, v: J. Bous, 1931; Čapek: Loupežník, v: R. Lander, 1932). Do neiluzivních výprav J. Bouse, R. Landera a E. Pittera pronikaly ozvuky moderní scénografie. Navzdory celkové stagnaci (bulvarizace repertoáru, konvenční interpretace) prokazovaly jednotlivé inscenace schopnost souboru zvládnout náročnější úkoly (např. Dostojevskij, Bor: Zločin a trest, r: J. Fošen, v: J. Bous; Katajev: Kvadratura kruhu, r: J. Fošen; Hauptmann: Před slunce západem, r: K. Šott – vše 1934). Na Stejskalem zavedených matiné se objevovaly komorní a básnické hry (Večer francouzského humoru, složený z Moličrových komedií Lékařem proti své vůli, Příležitost dělá lékaře a z jednoaktovky A. de Vigny Strach má velké oči; Lancelot a Alexandrina; Čapkové: Lásky hra osudná; Šrámek: Červen). V náročnějších kusech, které měly slabší odezvu u publika, se herecky uplatňovali J. Fošen, Z. Masopust, B. Vilský, E. Hrubá, B. Rendl, K. Šott i H. Klokotská (např. Maryša), jejíž doménou byly úlohy v bulvárních hrách a konverzačkách, a také A. Šmíd a K. Šmíd z operety. Soubor se obměňoval: odešli K. Šott, J. Fošen, E. Hrubá, H. Klokotská, přibyli K. Novák, J. Srch, J. Skála (šéfem činohry 1935–36), H. Heidrichová, provd. Marková, nakrátko M. Vášová, vrátila se R. Nováková, později byli angažováni Z. Hodr, V. Očásek, K. Pfeiffer, J. Seník a J. Novotný. Vedle režií J. Skály, K. Nováka a A. Solmara se do popředí dostávala režijní práce Stejskalova. Jako intendant a zejm. jako šéf činohry a dramaturg (1936–42) se snažil pozvednout repertoárovou i inscenační úroveň. Již sez. 1935/36 signalizovala obrat k hodnotnějším hrám (Langer: Jízdní hlídka; Pirandello: Člověk ani neví jak; Tolstoj: Živá mrtvola; Aristofanes: Ženský sněm; Moličre: Don Juan; Shaw: Milionářka ad.). Stejskal prosadil přijetí E. Pittera do neplacené funkce stálého scénického poradce, dbal o pečlivější přípravu inscenací, vnesl do práce systém a řád. Na ohrožení demokracie a nebezpečí války reagoval eticky naléhavými hrami (Čapek: Bílá nemoc, 1937; Matka, 1938). V rámci matiné a komorních her bylo uvedeno např. Gorkého Na dně, O’Neillovy jednoaktovky Císař Jones a V ponorkovém pásmu, Theerův symbolistický Faëthon (r: J. Stejskal, 1938), který vyzněl jako hymnus o svobodě. Zřetelně se rýsovala Stejskalova linie básnického divadla (Faëthon; Jamada: Hra o Asagao; Sarment: Rybář stínů; Rostand: Romantikové). Z prací dalších režisérů měla velký ohlas Langerova Dvaasedmdesátka (tit. role H. Heidrichová, r: A. Solmar, 1937). Pitter navrhoval oproštěné náznakové výpravy, využíval autentických materiálů, někdy i projekce (např. Faëthon).
Stejskal se v lednu 1939 vzdal všech funkcí, ale na podzim se do JČD vrátil. Až do svého zatčení 1942 sestavoval repertoár ze světové klasiky (Shakespeare: Zkrocení zlé ženy; Moličre: Tartuffe; Ibsen: Hedda Gablerová; Gogol: Revizor) a z českých her (Tyl: Bankrotář; Mahen: Mrtvé moře; Jirásek: Lucerna; Kvapil: Oblaka; Hilbert: Pěst aj.). Za okupace přibyli herci G. Benešová-Skálová, S. Hereinová, A. Růžičková, L. Želenská, Š. Bulejko, V. Huber, J. Kotapiš, S. Lužický, vrátili se E. Hrubá a K. Roden. Režírovali herci Z. Hodr, K. Kalista a J. Vávra, nově angažovaný T. Šeřínský a K. Bešťák. Činohra udržovala Stejskalovu linii české dramaturgie (např. Preissová: Gazdina roba, r: K. Kalista; Stroupežnický: Naši furianti; Mahen: Ulička odvahy; Bor: Zuzana Vojířová – r: T. Šeřínský; Faltis: Veronika, r: K. Bešťák), hojně přejímajíc z pražského repertoáru české i německé tituly (např. Tetauer: Život není sen; Rutte: Zamilovaní přátelé; Ortner: Isabella Španělská; Halbe: Proud aj.)
1944 sestavil prof. A. Jirák v Č. Budějovicích malý soubor z několika členů Bittlovy společnosti a z navrátivších se herců z Tábora (R. Nováková, N. Sommerová, H. Spálená, M. Záhorová, J. Elsner, Z. Masopust a K. Roden ad.). Po zastavení činnosti divadel v září 1944 byli herci nasazeni do výroby v místní smaltovně a hráli pod heslem Dělníci dělníkům v továrně a o nedělích v hostinci Na rychtě.
Po osvobození 1945 velká část souboru přešla do Teplic. Miniaturní kolektiv vedený A. Jirákem připravil několik inscenací (např. Gorkij: Vassa Železnovová). Před začátkem sez. 1945/46 angažoval nový ředitel J. Hurt velký soubor. Dramaturgicky a režijně nevyhraněné poválečné tvorbě činohry dával specifický ráz scénograf a architekt J. Brehms (1945–77) komplexním pojetím divadelního prostoru. Své experimenty, inspirované W. Gropiem (u něhož hospitoval v Bauhausu), realizoval v divadle i mimo ně, např. na schodišti sokolovny (Aristofanes: Lysistrata, 1947), v parku českokrumlovského zámku (Shakespeare: Večer tříkrálový, 1947; Sen noci svatojanské, 1948) aj. S ředitelem Konstantinem inicioval Jihočeský divadelní festival (1947), který však po druhém ročníku zanikl.
Činohru od konce 40. let ovládl oktrojovaný program propagandistického divadla. Dramaturgie (V. Čejchan, 1949–57) sestavovala repertoár podle dobových směrnic a v inscenačním stylu převládala realistická konvence, ojediněle obohacovaná psychologicky prohloubeným výrazem (Jirásek: Samota, r: J. Bělka, 1952). V E. M. Bergerové a M. Macháčkovi (oba 1952–56) získala činohra výrazné režijní osobnosti, které postupně vymaňovaly inscenační tvorbu z dobových pseudorealistických konvencí. Bergerová návratem k velkému romantickému stylu (Hugo: Ruy Blas, 1953), Macháček tehdy nevšední jevištní metaforičností (Shakespeare: Hamlet, v: J. Brehms, tit. role Z. Kutil/M. Macháček, 1954), ale i komediální hravostí (Goldoni: Poprask na laguně, 1955). Po jeho odchodu do Městských divadel pražských vedl činohru ředitel O. Haas. Obnovený Jihočeský divadelní festival (1958) a jeho netradiční prostory do značné míry ovlivňovaly skladbu repertoáru (dramaturgem J. Vavroš 1958–60). J. Brehms pro festival vytvořil v českokrumlovském zámeckém parku malé otáčivé hlediště, které 1959 nahradil velkou tribunou pro 450 diváků, postavenou na elektrické točně.
Do souboru, jehož jádro tvořil dlouhá léta stabilní kádr herců (J. Bulík, K. Hlušička, O. Hradecký, V. Janura, M. Jedlička, J. Kaňkovský, F. Kokejl, Z. Kutil, F. Novotný, K. Roden, V. Stach, F. Veselý, H. Bauerová, M. E. Kaňkovská, D. Neumannová, R. Nováková, M. Svobodová, Z. Šebestová, V. Vilská, M. Záhorová) přibyli Z. Jarolímek a V. Krpálková, později V. Papírková, B. Šimonová a P. Šporcl, kteří tu natrvalo zakotvili. V 50. letech byli kratší dobu platnými členy ansámblu V. Besser a J. Lír. Režijně se vedle O. Haase (Višněvskij: Optimistická tragédie; Zvon: Tanec nad pláčem – 1956; Weisenborn: Ztracená tvář aneb Lofter, 1957) uplatňoval M. Fridrich (1955–95; Zapolska: Žabička, 1956; Feuchtwanger: Ďábel v Bostonu – 1957).
Od počátku 60. let profil činohry formoval režisér M. Fridrich (uměl. šéf 1963–70, 1980–86) ve spolupráci s J. Brehmsem a dramaturgyní A. Kožíkovou (1961–68) eticky naléhavými a vzrušujícími inscenacemi (Čechov: Platonov; Dürrenmatt: Fyzikové – 1964; Gruault: Jeptiška, 1987; Miller: Čarodějky ze Salemu, 1988; Rolland: Vlci, 1989). Režijně působil F. Bršlica (1970–75). Repertoár činohry po dramaturgu K. Vondráškovi (1968–72) a J. Voráčkovi (1972–81) po léta utváří F. Řihout s ohledem na diferencované divácké spektrum.
Prostorové experimenty pokračovaly v Č. Krumlově na přírodní scéně (Tyl: Strakonický dudák, 1962; Kožík: Krumlovská romance, 1963; Němcová: Babička, 1969; Hrubín: Kráska a zvíře, 1971 ad.) i v barokním divadle (Moličre: Tartuffe, 1961) a v Maškarním sále zámku. V Č. Budějovicích využíval J. Brehms pro své scénografické a architektonické projekty netradiční prostory (Rajská zahrada dominikánského kláštera, Alfieri: Filip Španělský, 1965) i budovu divadla.
Kmenovým režisérem se stal S. Kopecký (1974–91; Moličre: Tartuffe, 1976; Vančura, Sokolovský: Rozmarné léto, 1982; Hacks: Jarmark ve Voloprtech, 1983; Hálek: Záviš z Falkenštejna, 1987). Od konce 70. let režijně působili V. Dokučajev (1978–90; Gogol: Hráči, 1984; Čechov: Tři sestry, 1984; Shakespeare: Dva šlechtici veronští, 1986; Bulgakov: Svatá kabala, 1988) a K. Taberyová (1979–88; Machiavelli: Mandragora, 1978; Thompson: Zlaté jezero, 1986; Tolstoj, Piscator, Prüfer: Vojna a mír, 1987; Goldoni: Náměstíčko, 1988). Po J. Brehmsovi se stal šéfem výpravy V. Landa (1978–90), kostýmní výtvarnicí byla v 80. letech H. Anýžová. Souborem prošli herci E. Havránková (pozd. Balzerová), S. Stašová, F. Husák, R. Přibil ad. K výměně generací došlo až koncem 80. let s nástupem šéfa činohry J. Šestáka (1989–95).
V polistopadové euforii hledalo JČD nové tvůrčí i organizační možnosti. 1991 vznikl Klub přátel činohry, 1994 zahájila studiová scéna v D 111 (Ayckbourn: Kdes to byl/a/ dnes v noci). Další plány se nerealizovaly (Poezie v kavárně Savoy, Studio pro amatérské zájemce o divadlo). Návštěvnost v prvních polistopadových letech silně kolísala, mírně klesal zájem o předplatné. Repertoár se zprvu otevřel západoevropské a americké moderní dramatice (Wasserman: Kde kukačka hnízdo má, 1990; Williams: Výstřednosti slavíka, 1994), dosud zakázaným autorům (Mrożek: Policajti, 1990; Kohout: August August, august, 1991) a bulvárním hrám (Kesserling: Jezinky bezinky; Patrick: Manžel pro Opalu – 1991). Posléze se ustálila žánrově a tematicky pestrá skladba, obsahující vedle osvědčených titulů (Shakespearovy hry, Drdovy Hrátky s čertem) i méně frekventovaná díla starší světové dramatiky (Bahr: Koncert, hl. role J. Štěpnička j.h.; Pirandello: Sicilská komedie – 1992; Cocteau: Dvojhlavý orel; Claudel: Zvěstování Panně – 1993) a novinky (Serreau: Králík Králíček, r: M. Hruška, 1996). Tato dramaturgie platí i pro hry na českokrumlovské přírodní scéně, obnovené 1994. K oporám výrazně omlazeného souboru patří P. Hobzová, V. Krpálková, B. Šimonová, M. Hruška, R. Nevěčný, J. Šesták a P. Šporcl. Po odchodu režiséra S. Kopeckého (1991) nakrátko přibyl R. Meluzín (1992/93). 1995 ukončil dlouhodobé režijní působení M. Fridrich. Režírovali J. Šesták, J. Hruška a řada hostů, opakovaně hostoval J. Menzel (např. Shakespeare: Sen noci svatojanské, 1994). 1997 byl angažován J. Novák, v dalším roce M. Glaser. Od 1998 je šéfem činohry J. Hruška.
Opera Ve zpěvoherním souboru působili M. Pochmanová, B. Vaněčková, K. Babuška, J. Celerin, A. Fiala, J. Heřman, J. Láznička, J. Pražský, G. Svojsík, V. Škvrňanský ad. Do 1929 ho postupně vedli J. Charvát, F. Ledvina, B. Tvrdý, J. J. Fiala, O. Jeremiáš (externě) a J. Žid. Jako režisér se uplatňoval nejprve G. Svojsík, pak ředitel K. Veverka, který operu preferoval a zasloužil se o uvedení Smetanova cyklu (1924). V prvním desetiletí bylo nastudováno 70 oper, z nichž 24 patřilo české tvorbě. Vedle početně zastoupeného díla Smetanova a Dvořákova se objevily opery Foersterovy, Škroupův Dráteník, Kovařovicovi Psohlavci, Novákova Lucerna i Janáčkova Její pastorkyňa. Úroveň interpretace byla však svazována nepočetným orchestrem (24–28 stálých členů), malým sborem a přetěžováním sólistů.
Za Jeřábka, který na první místo postavil operetu, se opera téměř nehrála. Po celá 30. léta byla uváděna nesoustavně, v operetně orientovaném souboru pro ni nebylo dostatek interpretů. Teprve počátkem okupace a za návštěvnické konjunktury opera ožila pod vedením J. Bartla (1939–45) a s vydatnou pomocí hostujících sólistů. (Např. divadlo v Písku slavnostně otevřela Smetanovou Prodanou nevěstou, d: V. Talich j.h., 1940). Z nových členů se stala posilou zejm. Z. Hrnčířová. Převažující český repertoár (Dvořák: Rusalka, Jakobín, Čert a Káča; Smetana: Prodaná nevěsta, Dvě vdovy, Hubička) doplňovala Verdiho Traviata, D’Albertova Nížina, Weberův Čarostřelec aj. Režíroval většinou A. Šmíd. Když bezmála celý orchestr a sbor přijal angažmá u nově zřízeného německého divadla v Č. Budějovicích, vypomohly táborské spolky Hlahol a Foerster. Po válce silně potlačená zpěvohra (v sez. 1946/47 byla vůbec zrušena) uváděla převážně operety, opery jen ojediněle a zpravidla s hostujícími umělci (Smetana: Prodaná nevěsta, 1950). Soubor postupně konstituovali režisér A. Šmíd a dirigenti M. Brož, J. Kosina a J. Dostál (Auber: Fra Diavolo, 1954; Smetana: Hubička, r: M. Macháček, 1954), později též Z. Chochola a režisér A. Nosek (1955–58).
Úroveň obnovené opery, jejíž provoz byl fakticky zpravidelněn od 1954 (obvykle byla studována dvě díla v sezoně), zvyšoval především hostující dirigent J. H. Tichý (čs. prem. Rossiniho Signora Kartáče, 1958). Od 1. 1. 1959 ředitel Haas nominálně obnovil operní soubor, vedený do 1962 dirigentem E. Křepelkou ke klasickému (Smetana, Dvořák, Mozart) i modernímu repertoáru (Spadavekkia: Střeček, 1959; Janáček: Její pastorkyňa, 1960; Krejčí: Pozdvižení v Efesu; Martinů: Divadlo za bránou – 1961 aj.). Křepelka eliminoval operetu, jež byla trvale obnovena 1966. Angažoval režisérku I. Švandovou a dirigenty D. Brázdu a V. Hovjackého, který ho v sez. 1962/63 po konfliktu v souboru vystřídal ve funkci šéfa. Za jeho správy však opera rychle spěla do krize, z níž ji pomohl vyvést externí spoluprací dirigent I. Krejčí (1964–66) a především dirigent K. Nosek. Jako dlouholetý šéf (1965–90) vtiskl souboru dodnes platný program syntetického jevištního tvaru operní inscenace, jemuž dominoval zpívající herec. V ctižádostivé dramaturgii uváděl díla interpretačně náročná (např. Verdi: Aida, 1966; Smetana: Libuše, 1969, 1981; Beethoven: Fidelio, 1970) a především nová nebo málo známá (svět. prem. původní verze Janáčkova Osudu, 1971; Martinů: Hry o Marii, 1968; Řecké pašije, 1989), z českých novinek např. Hlobilovu Annu Kareninu (1972), Zámečníkovu Frašku v kádi a Boháčova Goyu (1980), Vojnarku J. F. Nováka (1983), ze světové opery 20. stol. Sutermeisterova Černého pavouka (1967), Porgy a Bess G. Gershwina (r: I. Švandová, 1971), Cholminovovu Optimistickou tragédii (1973) a Annu Sněginu (1975), opery D. Kabalevského Sestry (1977) a Dobrý člověk ještě žije (1980) ad. Na různorodých a náročných úkolech vyrostl stylově vyrovnaný soubor, z něhož vyšli Z. Kareninová, J. Smítková, J. Souček, R. Tuček, později L. Hrubá-Macháčková a J. Hajna. Dlouhodobě se uplatňovali N. Honzíková, S. Součková, E. Valentová, O. Dubský, O. Jakubík, J. Odehnal, J. Průdek, S. Stolbenko, R. Wolek, z mladších V. Bobáková, Š. Hraničková, H. Tvrdá, D. Volfová, K. Fuk, z nejmladších M. Vojta, I. Hošpesová, M. Veselá, K. Chromčáková, po 1990 též pěvci z bývalého Sovětského svazu J. Šokalo a A. Beň. Vedle A. Noska, hostujících K. Jerneka a O. Linharta režijně působil J. Ryšavý. Až činoherní herecký styl inscenacím vtiskli I. Švandová-Koutecká (do 1971, pak pohostinsky), režisér činohry M. Fridrich a posléze J. Průdek. Jako šéf souboru (1990–95) převzal a spolu s šéfdirigentem V. Noskem, dirigentem P. Chromčákem a dramaturgem J. Panenkou zúročil program K. Noska. Přivedl k operní režii J. Kališovou, jejíž inscenace patřily k vrcholům českého operního divadla poloviny 90. let (Mozart: Cosě fan tutte; Gassmann: Kritická noc – 1994; Čajkovskij: Evžen Oněgin, 1995). Šéf M. Kaňák (od 1995) obnovil operní inscenace na otáčivém hledišti v Č. Krumlově, které bylo od svého vzniku několikrát technicky modernizováno a rozšířeno. V druhé polovině 90. let tu byla nastudována řada oper (např. Verdi: Rigoletto, r: J. Kačer, 1995; Dvořák: Rusalka, 1997; Mozart: Kouzelná flétna, 1998). Kaňák vřazoval do repertoáru dramaturgické novinky (Feld: Pošťácká pohádka, první jevištní uvedení; Hurník: Dáma a lupiči – 1997).
Prostory českokrumlovského barokního divadla a Maškarního sálu od konce 50. let trvale předurčovaly vynalézavá a vtipná nastudování předromantických oper (Rossini: Signor Kartáč, 1958; Mozart: Figarova svatba, 1959; Jírovec: Oční lékař, 1971; Pergolesi: Služka paní, 1973; Cimarosa: Tajné manželství, 1974; Paisiello: Astrologové, 1983; Vranický: Oberon, král elfů, 1984; Fioravanti: Venkovské zpěvačky, 1989, Gluck: Poutníci do Mekky, 1996 aj.). V 80. letech byl využíván také přírodní areál v Trocnově (Smetanova Libuše, 1983–84; Dalibor, 1985). 1972–90 neměla opera v Č. Budějovicích odpovídající scénu. V 90. letech ji dramaturgicky i inscenačně determinoval komorní prostor zrekonstruované historické budovy. Paralelně využívala i scénu v Domě kultury Metropol (např. Massenet: Manon, 1993).
Balet Ve 20. a 30. letech se samostatné baletní inscenace objevovaly sporadicky. Nevelká skupina (8 párů tanečníků) účinkovala především v operních a operetních představeních. Díla ohlašovaná v předplatném nebyla vždy nastudována. Význačnější choreografové tu působili až od konce 30. let: V. Pirnikov (1937–39; Moor: Bílý kníže; Golem – ch: V. Pirnikov, 1938), krátce S. Machov (1939) a F. Knopp (1940/41). Ansámbl se konstituoval teprve po osvobození 1945. První premiérou byla Nedbalova taneční pantomima Z pohádky do pohádky (1945), následovaly Dvořákovy Slovanské tance (1946). Nedostatek školených profesionálů, který poznamenával úroveň baletní produkce, se nepodařilo překlenout prvnímu šéfovi a choreografovi S. Jindřichovi, ani jeho nástupci F. Knoppovi (1947–48). Jindřich zůstal baletním mistrem a choreografem (1951–57; Bayer: Královna loutek, 1947; Delibes: Coppélia, 1950), hostoval zde E. Gabaj (Weber: Vyzvání k tanci, 1953). Dvouleté působení talentované V. Untermüllerové (1956–57) s jedinou inscenací (Vasilenko: Mirandolina, 1956) na proměnu souboru nestačilo. Za vedení Z. Weidenthalera (1957–59; Asafjev: Bachčisarajská fontána, 1958) a J. Hoščálka (1959–62) uváděná díla přesahovala možnosti inscenátorů i interpretů (Čajkovskij: Louskáček, 1959; Prokofjev: Kamenný kvítek, 1960). 1962–86 zastával šéfovskou funkci brněnský interpret charakterních a komediálních rolí M. Hojdys. S divadelním citem a v uměřené choreografii uvedl 35 titulů klasické i soudobé baletní literatury (Bukový: Hirošima, 1970; Bartók: Podivuhodný mandarín, 1973; Janáček: Taras Bulba, 1975; Asafjev: Bachčisarajská fontána, 1981; Prokofjev: Popelka, 1980; Novák: Nikotina a Signorina Gioventù, 1983), včetně českých novinek, na jejichž vzniku se autorsky podílel (Kosina: Maják, 1971; Šťastný návrat, 1985; Hlobil: Kráska a zvíře, 1976). Po jeho odchodu do důchodu vedla soubor R. Hájková (1986–90). Choreografie připravovala H. Čáslavská (Gluck: Don Juan, 1986), hostující J. Blažek (Stravinskij: Petruška, 1987), A. Landa (Křížek: Balada o námořníkovi, 1988), L. Ogoun (Suk: Radúz a Mahulena, 1988) a L. Králová (provd. Tichá). 1992 byla angažována jako choreografka a vedoucí baletu (ve funkci se střídala se svým manželem F. Tichým). Souboru, který výrazně omladila, ale nerozšířila, se lépe dařilo v jednoduchých dílech (Martinů: Špalíček, ch: L. Hynková, 1992; Shakespearovské siluety na hudbu P. I. Čajkovského a V. Trojana, ch: L. Králová, 1993; Prokofjev: Péťa a vlk, ch: I. Hurych, 1995) než ve velkých opusech, pro které nebyl dostatečně vybaven (Strauss: Vídeňská revue, 1996; Adam: Giselle, 1997; Čajkovskij: Labutí jezero, 1998 Č. Krumlov).
Literatura
F. Knez: Jihočeské divadlo zahajuje, Jihočeská jednota 28. 7. 1944; A. Jirák: K dějinám Jihočeského divadla za okupace, Divadlo 33, 1947, s. 92; M. Mühlstein: Perspektivy uměleckého vývoje JND, DivZáp 1, 1945/46, s. 178; A. Skoumal: Hamlet v KOD České Budějovice, Divadlo 6, 1955, s. 215; A. Kožíková: Boj o Jihočeské divadlo 1916–1946, Č. Budějovice 1970; Paměti Marie Svobodové (zprac. M. Kalný), 1973; M. Fridrich: 20 kapitol JDF, Zápisník, měsíčník JČD, 1975, zvl. číslo; S. Civiš: Emil Pitter, Č. Budějovice 1978; E. Kacetlová: Otevřený prostor studiové scény JČD, in sb. O současné české režii 2, 1983, s. 159; S. Cífka a kol.: Literatura – Divadlo, Č. Budějovice 1984, s. 129, 146, 174; V. Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, 1984, s. 44; L. Lajcha: Priestorové opusy J. Brehmse, Slov. divadlo 34, 1986, č. 1, s. 17; J. Dvořák: Joan Brehms, 1987; Divadlo a jižní Čechy, Jihočeská revue 1990, č. 1; Z. Kazilová a kol.: Jihočeské divadlo, Č. Budějovice 1990; J. Černý: Opony a horizonty JČD, Č. Budějovice 1998.
ČHS, MEČO
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 192—198
