V českém kočovném divadelnictví existovaly tři soubory toho jména; vedli je tři bratři. Zatímco Společnost Jana Jelínka (1866–84) a Společnost Josefa Jelínka (1865-?) byly malými, nevýznamnými podniky, které přechodně zanikaly nebo se spojovaly s jinými družinami, soubor nejmladšího z bratří, Společnost V. K. Jelínka, dala českému profesionálnímu divadlu vynikající herecké osobnosti a úspěšně se podílela na českém divadelním životě po několik desetiletí.
V. K. Jelínek, herec Kullasovy, Zöllnerovy, Szeningovy, Kramuelovy a Krämerovy společnosti, se 1860 oženil s dcerou posledního principála A. Krämerovou a od 1871 zastupoval churavějícího ředitele. 1877 po Krämerově smrti zdědil koncesi a bývalý tchánův podnik pozvedl na středně velkou společnost se solidním repertoárem i herci. Uměleckým zenitem procházela společnost v 80. letech. Hrála nejen činohry (režisér A. Šlégl), frašky a operety (režisér J. Pešek, děd L. Peška), ale i menší opery za doprovodu klavíru (Blodek: V studni). Na činoherním repertoáru byl Shakespeare (Hamlet, Othello, Zkrocení zlé ženy, Večer tříkrálový), Schiller (Marie Stuartka, Loupežníci), Sardou (Vlast, Cyprienna, Fernanda), Grillparzerova Pramáti, Beaumarchaisova Figarova svatba, Hugův Hernani, Dumasova Dáma s kaméliemi, Bjřrnsonovi Novomanželé, Schönthanova Válka v míru, Sudermannova Čest, Palmův Náš přítel Něklužev aj. Český repertoár, za jehož propagaci byla Jelínkova společnost často chválena, zahrnoval obrozenskou klasiku (Klicpera, Kolár, Tyl), práce Šamberkovy (též hru Josef Kajetán Tyl, provedenou spolu s Muškovou společností 1882 v Táboře) i současné drama (Vrchlický, Šubert a Stroupežnický). Herecký soubor v té době tvořili rodinní příslušníci: ředitelova manželka Anna, na rozdíl od šaržisty V. K. Jelínka zkušená herečka (hrála Heineckovou v Sudermannově Cti, Kostelničku v Preissové Její pastorkyni, Dubskou ve Stroupežnického Našich furiantech). Jejich nejstarší dcera Marie se 1881 provdala za mužskou oporu ansámblu V. Spurného, představitele hrdinských postav, v jehož projevu se spojoval romantický individualismus a patos s realistickým studiem charakterů (tit. role v Janu Výravovi). M. Spurná ztělesnila např. Shakespearovu Ofélii, Desdemonu, Kateřinu, Violu, Schillerovu Marii Stuartovnu, Sardouovu Cypriennu, Fedoru, Theodoru, Vrchlického Drahomíru, tit. roli ve Stroupežnického Paní mincmistrové aj. I její tři neméně slavné sestry – Hana (provd. Vojtová), Terezie (provd. Brzková) a Otýlie (provd. Beníšková) – obdivovaly velkorysost jejího projevu a schopnost proměny, s jakou vytvářela složité ženské charaktery i postavy realistických veseloher. Od 1884 se připomíná jako řádný člen společnosti též 14letá H. Jelínková, která hrála zprvu komorné, učedníky a pážata, v 18 letech již salonní dámy. Jelínkova společnost ale nebyla jen rodinný podnik. V 80. letech tu působili např. A. a K. Betkovi, J. Brzek, S. a A. Burgetovi, J. O. Hlava, A. Juppa, B. Karlíková, F. Kudláček, F. Lacina, J. Lapil, F. Lesčinský, K. a E. Novákovi, Josef Seifert (psán též Seifrt, bratr Jakuba Seiferta), A. Strnad, V. Sýbert, A. Šourek, J. a V. Štekrovi, J. Verner.
Jelínkova společnost navštěvovala středně velká města (Kutná Hora, Tábor, Slaný, Litomyšl). 1890 odešel Spurný k V. Budilovi do Plzně (Marie zůstala u Jelínkovy společnosti) a 1892–94 působili oba manželé u společnosti Hübnerovy. Koncem 1894 se vrátili k Jelínkovi. Spurný, který pak řídil téměř pět let podnik nemocného tchána, omezil ansámbl.
Herec J. Brzek se 1893 oženil s Terezií, třetí Jelínkovou dcerou; 1895 manželé Brzkovi i H. Jelínková odešli k větším společnostem. Spurný se podílel na herecké výchově nejmladší Jelínkovy dcery Otýlie, která v 15 letech hrála Maryšu, Mínu v Hilbertově Vině, Jenůfku v Její pastorkyni. 1893 a 1897 se u JS dvakrát mihl V. Vydra.
Za Spurného éry byla na repertoáru Zeyerova Doňa Sanča, Bozděchův Světa pán v županu, Sardouova Madame Sans-Gęne, Dawisovy Katakomby, Mrštíkových Maryša, Hilbertova Vina, Preissové Její pastorkyňa aj. V té době se už JS omezovala na menší města. Na jaře 1898 odešli manželé Spurní ke společnosti Choděrově a Jelínkův soubor řídil komik E. Doležel, pak A. Šlégl. Po smrti V. K. Jelínka v březnu 1902 převzal společnost jeho syn František. Soubor oslabil odchod Otýlie k Pištěkovu Lidovému divadlu na Král. Vinohradech. Z členů rodiny zůstala jen matka Anna a syn Max, který se od divadelní dráhy také brzy odloučil. Působili tu V. Balzar, A. Čepela, J. Kleinová, A. Merhaut, R. Merhautová, O. Nádherná, L. Nováková, V. Smíchovský aj. JS zápasila o přežití a navštěvovala stále menší štace. Poslední představení je doloženo v březnu 1907.
Literatura
V. Š. Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1954; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961 + Čtyři herečky (zde další literatura), 1967.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 190—191
