Ustavením spolku Intimní volné jeviště v březnu 1896 přešly teoretické úvahy o komorní scéně jako ohnisku moderních snah dramaturgických i interpretačních do stadia praxe. Vznik IVJ podnítily zahraniční impulzy (Strindbergova koncepce Intimního divadla, formulovaná v předmluvě ke Slečně Julii, a mnichovské Intimní divadlo, založené 1895 M. Halbem). Svou roli sehrál i nesouhlas s opomíjením nové psychologické a lyrické dramatické tvorby vedením ND. Iniciátory IVJ byli J. Karásek ze Lvovic, S. K. Neumann a A. Procházka, literáti z okruhu Moderní revue. V sále Besedy Dobrovský Na Slovanech uskutečnili 6. 3. 1896 amatérské představení aktovky německého básníka R. Lothara Rytíř, ďábel a smrt. Poté byl spolek IVJ úředně registrován, prvním předsedou se stal literát a divadelní kritik K. Kamínek, později divadelní referent a historik K. Engelmüller.
Činnost IVJ sestávala z divadelních, recitačních a přednáškových akcí prosazujících moderní dramatiku. Program nebyl rigorózně stylově vyhraněn, orientoval se na díla psychologická, symbolistní a dekadentní. Sjednocoval ho zájem o dramata se subjektivní problematikou jedince. Vše tu mělo směřovat k subtilnímu a tajemnému nitru přirozeným, neefektním hereckým podáním, vzdáleným rutině. Za významný předpoklad niterného, intenzivního poetického účinu považovalo IVJ intimní vztah hlediště a jeviště, utvářející se v komorním prostoru, kde blízkost herce a diváka umožňuje uplatnit zvnitřněný, jemně výrazově nuancovaný herecký projev. Své představy IVJ realizovalo výběrem her pro provedení divadelní (Dyk: Pomsta + Finne: Sova, 1896; Strindberg: Věřitelé, 1897; Wied: Svatební noc, 1898; Karásek ze Lvovic: Hořící duše, 1899) a čtené nebo recitované (Przybyszewski: Velké štěstí, 1898; Heiberg: Balkon; Przybyszewska: Hřích ad.). Ukázalo se však problematickým spoléhat při reformě divadelní interpretace pouze na inteligenci a citlivost nezkušených diletantů: praktickým divadlem nedotčení amatéři nebyli s to naplnit vytyčené postuláty prostého a přirozeného herectví. Divadelní pokusy IVJ ztroskotávaly na závažných hereckých nedostatcích.
Představení se konala na různých místech (Národní dům na Král. Vinohradech, prostory žižkovského spolku Pokrok, sál Konviktu Na Perštýně, smíchovské Švandovo divadlo) pouze pro členy spolku a jimi zvané hosty, neboť k veřejným produkcím neměl spolek oprávnění. Pořady nebyly reprízovány. Vedle divadelních pokusů uvedlo IVJ tři recitační večery z tvorby českých básníků (O. Březina, V. Dyk, J. Karásek ze Lvovic, K. Kamínek, J. S. Machar, S. K. Neumann, A. Procházka, A. Sova). Významná byla paralelní činnost přednášková (zejm. 1897), na níž se podíleli téměř všichni kritičtí a teoretičtí reprezentanti moderny (S. Bouška, J. Kamper, J. Karásek ze Lvovic, F. V. Krejčí, F. X. Šalda). Jako poslední pořad IVJ uvedlo Karáskovo drama Hořící duše (1. 2. 1899). Neúspěch divadelních pokusů vedl v únoru 1899 k rozhodnutí ukončit činnost a spolek rozpustit.
Tříleté působení IVJ bylo první soustavnou snahou o moderní komorní scénu, která klestila cestu nové dramatice a otevřela otázku nového stylu jevištní interpretace. Pro další vývoj českého divadla mělo IVJ význam provokativního podnětu.
Literatura
J. Karásek ze Lvovic, A. Procházka: Intimní volné jeviště, Lit. listy 17, 1896, s. 162; Reformní pokusy moderního jeviště. V Intimním volném jevišti dne 9. června 1897 přednesl K. Kamínek, Rozhledy 6, 1896/97, s. 873 a 965; J. Matějíček: Intimní volné jeviště v Praze 1896–1899, dipl. práce, FF UK 1971; L. Kuchař: Glosa k historii Intimního volného jeviště v Praze, in sb. Otázky divadla a filmu II, Brno 1971, s. 127 + Intimní volné jeviště, Program SD Brno 58, 1986/87, s. 56.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 189—190
