Založil je v červenci 1942 Jaromír Dohnal za přispění návštěvnické obce Lidové divadlo, jejímž byl tajemníkem. Působištěm ID se stala Umělecká beseda na Malé Straně. Na řízení divadla se podílel jako umělecký rádce Dohnalův bratr Jiří, herec ND. Zprvu tu působil jako dramaturg, ale již od podzimu 1942 tuto funkci vykonával spisovatel a dramatik M. Kolář. Kmenovými režiséry byli v sez. 1942/43 Jaromír Dohnal a F. Paul, 1943/44 K. Máj, J. Jahn a A. Dvořák, 1944/45 J. Škoda. Pohostinsky režírovali K. Kalista (1943) a V. Krška (1944). Šéfovskou funkci zastávali postupně F. Paul, A. Dvořák a J. Škoda. V souboru se shromáždili divadelní a filmoví herci N. Cífková, J. Dítětová, M. Fričová, A. Hegerlíková, J. Májová, F. Hurych, K. Máj, V. Pfeiffer, B. Rendl, V. Salač, S. Sejk, V. Trégl. Se Škodou přišli S. Neumannová, M. Raus, J. Smejkalová, B. Záhorský ad.
Během tříletého trvání prodělalo ID složitý vývoj. Začínalo jako bulvární scéna, orientující se k lehkému veselohernímu repertoáru. Vedle konverzaček převážně německé provenience typu Lenzova Pána se šedivými skráněmi (zahajovací představení, 1942), jež tu pěstoval hlavně F. Paul (kritika mluvila o tzv. mluvených operetách), se pod vlivem dramaturga Koláře začaly uvádět klasické a moderní komedie (Giacosa: Manžel milencem své ženy, 1942; Pirandello: Rozmysli si, Jakoubku; Calderón: Chudák ať má za ušima – 1943) i původní české komedie lyrického typu (Kolář: Básník a tanečnice, 1943; Dvě Marie, 1944). ID několikrát nastudovalo i vážná dramata (Ibsen: Paní z námoří; Dumas ml.: Dáma s kaméliemi – 1943; Šalda: Dítě, 1944 aj.). Za Škodova vedení cele obrátilo pozornost k realistickým hrám (Freytag: Lidé od novin; Bjřrnson: Rukavička – 1944), leč sotva začatá sezona byla v září 1944 ukončena zákazem činnosti všech divadel.
Ambice stát se umělecky seriózním podnikem prokazovalo ID hned v první sezoně ve vedlejších liniích, představujících kontrast k bulvární části programu. Jednak v experimentálních představeních Studia ID, jednak v pořadech určených pro děti a mládež. Dramaturgicky ani inscenačně se ID nevyznačovalo obzvláštní originalitou. Pojem intimní byl chápán vnějškově; víc než k tematickým kvalitám se vztahoval k rozměru inscenace. V pečlivě připravených konverzačních veselohrách se prosazovalo určité úsilí stylotvorné: civilistický herecký projev se v nich brousil do virtuozity. S nástupem závažnějšího repertoáru sílily v herectví, zejm. ve Škodových inscenacích, realistické prvky. Škoda se svou skupinou tu soustřeďoval síly k uskutečnění programu realistického lidového divadla, který sledoval od 30. let v Ostravě a v Brně a v období okupace v pražské Uranii a Nezávislém divadle. Tuto koncepci po válce cele prosadil v Realistickém divadle, které bylo přímým pokračovatelem ID.
Studio Intimního divadla bylo ustaveno 1942 z podnětu Jaromíra Dohnala jako protiváha bulvárnímu ID. Jako první sem nastoupila herecká družina spisovatele a režiséra V. Kršky, jejíž jádro tvořili posluchači pražské konzervatoře (B. Bezouška, V. Čech, V. Lohniský, J. Maršálek, Z. Martínek, K. Šašek, B. Vikusová, V. Vlasáková). Krška spatřoval v sálku Umělecké besedy příhodné prostředí pro uvádění básnických her. Dohnalova nabídka mu poskytovala příležitost vytvořit lyricky zaměřenou scénu, která v Praze po zániku D 41 a po ztroskotání snah M. Jareše v Nezávislém divadle chyběla. Krška nečerpal inspiraci z poetismu jako E. F. Burian nebo M. Jareš, nýbrž z impresionismu, a hodlal pěstovat formy jevištní poezie, vyznačující se vnější lyrizací životní reality, vytvářením lyrické atmosféry a evokováním cituplných dojmových účinů. Zahájil vlastní adaptací Šrámkových povídek Lavina a Klavír, nazvanou Odcházíme, vracíme se (1942). Druhý pořad, jevištní přepis Tkadlecovy rozhlasové hry na motivy starojaponské hry Asagao (s hostující filmovou hvězdou H. Vítovou, 1943), však tíhl k divadlu vypjatě romantickému. Dramaturgicky rozkolísaný program přinesl nakonec málo hranou Aischylovu tragédii Sedm proti Thébám, k níž byla připojena Sofoklova satyrská komedie Slídiči (1943). Lépe než jako dramaturg se Krška osvědčoval jako režisér, schopný vtisknout představením jednotný rukopis. Inscenace zabarvené tesklivou melancholičností a chmurnou tragičností odhalovaly nezkušenost mladých herců s psychologickou charakteristikou postav. Hry působily na scéně mdle a akademicky neživé představení Sedmi proti Thébám až směšně. Studio pod Krškovým vedením nevybočovalo ze soudobé inscenační konvence a v soutěži s mladistvě dravými pokusy Větrníku či Divadélka ve Smetanově muzeu nemohlo uspět.
Po nezdaru Krškova úsilí poskytl Dohnal od září 1943 Studio k dispozici agilnější skupině A. Dvořáka, která zde plynule pokračovala v linii své tvorby z Divadélka ve Smetanově muzeu.
Intimní divadlo dětem vzniklo 1942 z popudu M. Dismana ve spolupráci s Jaromírem Dohnalem a dramaturgem M. Kolářem. Bylo ojedinělým pokusem o divadlo pro děti hrané dětmi, maximálně uplatňujícím výchovnou funkci divadla. Disman na základě zkušeností pedagogických, redakčních, režisérských (v Čs. rozhlase) a především z vedení Dismanova rozhlasového dětského souboru dospěl k přesvědčení, že výchovu dítěte příznivě ovlivňuje aktivní účast na představení. Proto zapojoval do přípravy co nejvíce dětí, každou roli obsazoval několika interprety.
IDD zahájilo Karafiátovými Broučky (dram. M. Kolář, 1943), poté uvedlo dvě Kolářovy hry (O rozmazlené Pamele, 1943; Bzunďa a Brunďa, 1944). V Bzunďovi a Brunďovi hráli na rozdíl od ostatních inscenací většinu rolí členové ID, nikoli děti. Autorem hry Hrdina zlatého kapradí (1944) byl 13letý V. Ryšánek. Inscenace hry J. Panenkové Letíme do nebe se již neuskutečnila v důsledku zákazu veškeré divadelní činnosti. Největší pozornost vzbudili Broučci, kteří byli hráni denně (332 repríz). Finanční výtěžek byl věnován na letní tábor ve Vráži na Otavě, pojmenovaný Broučkov.
Všechny inscenace Disman důsledně podřizoval pedagogickému zřeteli. V dramatické předloze bylo potlačeno vše, co by mohlo nežádoucím způsobem na děti působit. Tvrdá životní realita byla buď zcela vyloučena, nebo alespoň ztlumena, charakter a činy postav leckdy až násilně přizpůsobeny výchovným cílům (např. nesnesitelně důsledná, spravedlivá a přímá vychovatelka ve hře O rozmazlené Pamele). Hry se zhuštěným dějem a deklarativními etickými ponaučeními měly formu dialogu, nikoli dramatického tvaru v tradičním slova smyslu. Příprava inscenací byla dlouhá, role byly obsazovány pokusně, teprve po zvládnutí mluvního projevu, v němž Disman požadoval správnou a procítěnou výslovnost, si děti osvojovaly mimický a gestický výraz. Režisér ponechával dětem volnost projevu, avšak vylučoval z něho vše násilné a nepřirozené. Všechny divadelní prostředky se musely podřídit pedagogickým hlediskům a možnostem dětí. Scénickou hudbu komponovali V. Musil, J. Seehák a V. Trojan, choreograficky spolupracovala V. Škramlíková, výpravy navrhovali B. Mestek, J. Raban a V. Triml. Ač Disman sledoval především pedagogickovýzkumné zřetele (možnosti divadelní tvorby v procesu výchovy dětí), inscenační výsledky dosáhly značného ohlasu u veřejnosti i kritiky.
Literatura
n-é [N. Honcová]: Intimní divadlo zahajuje, Venkov 22. 7. 1942; ej.: Nové hry básníka F. Šrámka, NP 29. 12. 1942; J. K. [Kopecký]: Láska zabíjející, LN 9. 1. 1943 + Vykopávky, LN 7. 4. 1943; nesign.: Nové pražské studio mladých, Zteč 2, 1943, č. 1, s. 4; –a.: Studio Intimního divadla, Nár. střed 9. 4. 1943; Dr. V. A. [A. Veselý]: Divadelní generace hledající a formující, Praha v týdnu 4, 1943, č. 41, s. 3 + Rámec pražského divadelnictví, VI. Přehled divadelní práce v sezoně 1942–43, tamtéž, č. 43, s. 2; mk [M. Kolář]: Intimní divadlo do nové sezony, LN 24. 11. 1943; nesign.: Ředitel Intimního divadla, Praha v týdnu 5, 1944, č. 8, s. 5; da.: Intimní divadlo se připravuje na sezonu, Venkov 25. 7. 1944; F. K. Zeman: 15 let Dismanova dětského rozhlasového orchestru, Náš rozhlas 13, 1944, č. 22, s. 5; –jm. [J. Mecer]: Toulky divadelní Prahou, Český dělník 5, 1944, č. 24, s. 5; M. Disman: Pojďte, děti, na divadla…, Naše zprávy 3, 1941, č. 1, s. 11 + Inscenace Kolářovy dramatizace Broučků, in: J. Karafiát, M. Kolář: Broučci, 1944, s. 61 + Malé kapitolky o velké otázce divadla pro malé obecenstvo, in: Ve službách Thalie, 1944, s. 165 + O nové umění a nové divadlo pro mládež, Divadlo 31, 1945, č. 4–5, s. 72 + DRDS–PDD–IDD–DMD–DB. Jak to několikrát začínalo – a vlastně nezačalo, in sb. Velké divadlo pro malé diváky, 1961, s. 51; J. Träger: Štafeta divadelního mládí v soumračné době, in sb. Theater-Divadlo, 1965, s. 103; D. Čeporanová: Cesty českého divadla pro děti a mládež, rkp. 1971, DÚk; B. Srba: O nové divadlo, 1988, s. 260 + Divadlo mladé generace 1939–1945, Program SD Brno 59, 1987/88, s. 302.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 188—189
