Profesionální loutková scéna, kterou na základě licence založil 1936 v Praze výtvarník J. Trnka. Působila v Rokoku na Václavském nám., kde v předešlé sezoně hrálo Spoutané divadlo V+W. Po neuskutečněných plánech Umělecké loutkové scény a několika skromných pokusech z 20. a 30. let (V. Sucharda, J. Čejka ad.) se DD stalo prvním vážným pokusem vytvořit profesionální loutkové divadlo v Praze. Trnka, čerstvý absolvent Uměleckoprůmyslové školy, se k tomu rozhodl po téměř desetileté spolupráci s J. Skupou. Podnítil ho i příznivý ohlas zájezdových představení revue Mořský pán plzeňského Loutkového divadla Feriálních osad (1931 a 1932), v níž se Trnka pražskému obecenstvu představil nejen jako výtvarník, ale i jako režisér a autor. Svou představu divadla realizoval odvážně a velkoryse. V technické konstrukci jeviště využil zkušenosti J. Skupy a pražských amatérských scén (lávky pro vodiče marionet, umožňující maximální využití hrací plochy), obzvláštní péči věnoval světelnému parku a osvětlovací technice vůbec. Angažoval početný, 24členný kolektiv (u Skupy bývalo 12–15 osob), jehož jádrem bylo několik bývalých členů plzeňských Feriálek (např. manželé Kuncmanovi), kterým svěřil vedení marionet. Režisérem se stal M. Jareš, organizátor dětského divadla v Legii malých a rozhlasový režisér. Pro hlasovou interpretaci získal profesionální herce (M. Halová, J. Nohel, R. Hrušínský st., A. Zíb ad.).
DD zahájilo 12. 9. 1936 hrou J. Kuncmana a J. Trnky Mezi broučky (r: M. Jareš, v+loutky: J. Trnka, h: M. Ponc). Ve volné adaptaci Karafiátových Broučků připomínala dvojice protagonistů – Brouček a jeho dědeček – svými dialogy Skupova Spejbla a Hurvínka. Do února 1937 uvedlo DD tři další inscenace: hru J. Menzela Vasil a medvěd na motivy ruských pohádek, hmyzí féerii J. Kuncmana a J. Trnky Vánoce u broučků a Menzelovu moderní pohádku s orientálním námětem Pan Eustach, pes a sultán. Trnka dával přednost hrám, v nichž mohl maximálně uplatňovat své výtvarné představy. V přírodních scenériích broučkiád i v miniaturizovaném světě lidských typů dal cele průchod lyričnosti, citové vroucnosti a fantazijní obrazivosti. Do českého loutkářství vnášela dramaturgie DD nové rysy: zcela opomíjela pohádkové hry dobového repertoáru s obligátním Kašpárkem a dalšími, už anachronickými typy, a hledala náměty v próze pro děti, předjímajíc tak budoucí trend českého loutkářství. Rovněž zvířátka a oživlé věci, jež se do soudobých her prosazovaly jen pozvolna, zcela ovládly jeviště Trnkova divadla.
Začátkem 1937 se DD dostalo do vážných ekonomických problémů. Příjmy z poměrně levných vstupenek na dětská představení nestačily k pokrytí gáží početného souboru. Jak ukazovala praxe Skupova, hospodářsky se loutkové divadlo mohlo udržet jen představeními pro dospělé a zájezdovou působností. Přirozený úbytek dětských diváků v jarních měsících finanční krizi ještě vyhrotil. V květnu 1937 divadlo zaniklo.
Navzdory krátkému trvání má DD, které brzy upadlo do zapomenutí, ve vývoji českého loutkářství pevné místo. Zajistily mu je především Trnkovy loutky, které výtvarnou hodnotou, stylovou čistotou a divadelní působivostí patřily k nejlepším výtvorům tohoto období. DD zanechalo výraznou stopu i mimo divadlo. Pozdější Trnkovy ilustrace ke knížce J. Menzela Míša Kulička v rodném lese, která je přepisem hry Vasil a medvěd, i ke Karafiátovým Broučkům přímo souvisejí s tvorbou DD. Výtvarné a režijní postupy z DD Trnka později rozvinul v animovaném filmu.
Literatura
Kuzma: Otvírá se barevný svět, ČS 12. 9. 1936; if. [I. Fischerová]: Nové směry loutkoherecké, NO 19. 9. 1936 + Vasil a medvěd, NO 31. 10. 1936; .o.: Trnkovo dřevěné divadlo, Večerník PL 16. 9. 1936; Trnkovo dřevěné divadlo, ČS 30. 10. 1936; J. Malík: Konfrontace, Loutkář 23, 1936/37, s. 37; J. Mík [J. Malík]: Trnkovo dřevěné divadlo, tamtéž, s. 48 a 95; M. Benešová: Jiří Trnka a jeho loutky, Čs. loutkář 12, 1962, s. 28; J. Boček: Jiří Trnka, 1963; R. Trnková: Můj syn, 1972; A. Dubská: Krátký příběh Dřevěného divadla, DR 9, 1998, č. 3, s. 29.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 161—162
