Pro finanční obtíže musel B. v roce 1900 soubor rozpustit a po marném pokusu o angažmá v ND (1901) strávil rok jako řadový člen u Pištěka. 1902 se stal ředitelem, režisérem a dramaturgem nového Městského divadla v Plzni (později Velké divadlo, dnes Divadlo J. K. Tyla), jež bylo vedle ND druhým českým divadlem s celoročním provozem. Od 1907 provázely plzeňskou scénu finanční problémy, B. utrpěl úraz a 1912 byl penzionován. Se subvencí Divadelního družstva pracoval na dějinách českého, zvl. plzeňského divadla a uspořádal jeho archiv. Později ještě hostoval v Plzni a v Praze. Od 1910 byl předsedou Svazu divadelních ředitelů, 1918 členem výboru pro jubilejní oslavy ND. 1947, k nedožitým stým narozeninám, byl jmenován čestným členem ND in memoriam. Je pochován na Olšanech.
Hlavním B. zájmem byla činohra. V jeho širokém dramaturgickém záběru nechyběly hry klasické ani současné, páteř tvořil Shakespeare, jemuž B. vděčil i za své nejlepších role (Macbeth, Král Lear, Othello, Jago, Richard III.). Některými svými českými činoherními premiérami B. předstihoval i ND. Významně pracoval s herci a se zpěváky po herecké stránce. Ač vyžadoval kázeň, stylově je neovlivňoval a vychoval řadu rozdílných osobností. Při neexistenci herecké školy se plzeňská scéna od 90. let stala přípravkou pro pražská divadla. Svého výtvarného nadání využil B. k návrhům masek a kostýmů, v začátcích maloval též kulisy. Ani v novém plzeňském divadle neupustil od kulisového systému a výpravu k prestižním inscenacím objednával u vídeňské firmy Kautský–Rottonara. Moderní scénografické postupy nepřijímal.
Pro první sezónu v Plzni (1889/90) musel vybudovat též operu a operetu. Repertoár a interprety mu pomáhala vybírat manželka, která zabezpečovala běžný hudebně divadelní provoz. Po venkově jezdil B. se 4–6 hudebníky a půjčoval si harmonium, případně hudbu místní posádky. Ve starém plzeňském městském divadle měl orchestr 15 členů, od 1895 již 18, v nové budově bylo 32 hudebníků a 30 sboristů. Kapelníkem byl M. Phillip, na podzim 1895 krátce L. V. Čelanský, kterého v lednu 1896 vystřídal A. Kott. Po jeho náhlé smrti (1905) dirigoval operu koncertní mistr E. Bašti (Kottův druhý kapelník od 1895) a operetu J. Strnad. V brněnském Národním divadle a v aréně Na Obcizně dirigoval F. Jílek. Vedle B. režírovali operu M. Nový, K. Stárka, A. Ránek, v Brně a poté i v Plzni J. Malý. Operetu připravovali F. Lier, J. Zelenka a F. Hlavatý.
B. zpěvoherní soubor tvořili tenoristé J. Urbánek a B. Pták, buffo tenor A. Charvát, basisté K. Javůrek a J. Zelenka, v mladodramatickém oboru B. Kadeřábková. Pro operetu měl B. tenoristu a komika J. Zdrůbeckého a subrety K. Fürstovou (Mařenka ve Smetanově Prodané nevěstě), svou ženu Cenzi a A. Svobodovou. Po předčasně ukončené brněnské zimní sezóně angažoval B. pro léto 1893 v Plzni z brněnského souboru sopranistku M. Klavíkovou, basisty A. Pivoňku a V. Kareše a dirigenta F. Jílka. V dalších letech se vraceli tenoristé V. Beneš a F. Mach, barytonisté A. Hlaváček a K. Komarov, altistka V. Pivoňková, sopranistka F. Sukdolská, pro operní mladodramatický obor J. Rudolfová-Kurzová, basista J. Peršl (1897/98) a tenorista A. Doubravský (vl. jm. Staněk, 1897/98, později ředitel divadelní společnosti). 50 let vytrval v Plzni činoherec a zpěvák A. Kreuzmann (Principál i Vašek ze Smetanovy Prodané nevěsty). Soubor posilovali hosté z pražského ND nebo z pražského německého divadla. 1898/99 byli angažováni mj. basista A. Kunz, barytonisté V. Vodička a E. Burian a výrazná sopranistka M. Chlostíková. Po otevření nového divadla 1902 se vrátil E. Burian, který nastudoval několik oper jako režisér, nastoupili tenoristé A. Harfner-Karas a Th. Schütz, barytonista J. Ouředník, basista J. Huml, sopranistky M. Angrová a M. Gärtnerová. Stálicemi souboru byli sopranistka E. Noemi-Koppová (první čes. Madame Butterfly, 1907), buffo tenor R. Langhans, lyrický tenor Č. Melichárek a barytonista K. Beníško. V operetě se uplatňoval L. Geitler a subrety F. Horníková, krátce M. Zieglerová (první plzeňská Mamzelle Nitouche) a H. Monczáková. V B. hudebně dramatickém repertoáru převažovala zpočátku opereta (v Plzni velmi úspěšný Sullivanův Mikado), později omezovaná ve prospěch opery. V 90. letech uvedl několik českých operetních premiér, jinak následoval svou operetní dramaturgií praxi jiných kamenných divadel (Fall, Suppé, Kálmán, Lehár, Moor).
V operním repertoáru začínal B. nenáročně (Blodek: V studni). V Brně se odvážil inscenovat i Smetanu (Prodaná nevěsta, 1892), Mascagniho (Selská čest [Cavalleria rusticana], 1892) a Adama (Sládek prestonský, 1892). V druhém (1895–1900) a třetím (1902–12) plzeňském období projevil už i v opeře dramaturgickou pohotovost; upozornil na méně hraná díla Smetanova (Braniboři v Čechách, 1900, Čertova stěna, 1908, Libuší otvíral nové plzeňské městské divadlo 27. 9. 1902). A. Dvořák byl 1903 přítomen plzeňské premiéře své opery Čert a Káča, 1904 byl uveden jeho Dimitrij a Rusalka, dále Jakobín (1907), Tvrdé palice (1909), Král a uhlíř (1912). V. Hřímalý byl zastoupen Švandou dudákem (1896), Rozkošný Popelkou (1902), Fibich Šárkou (1902), Foerster Jessikou (1906), Kovařovic operami Psohlavci (1899) a Na starém bělidle (1911), Nápravník Dubrovským (1898). Z původní tvorby zařadil B. do repertoáru malou operu V. Červinky Dal si hádat na text M. Červinkové-Riegrové (1892 v Chrudimi, prem.), v Plzni zazněly poprvé i opery místního autora S. Sudy (U božích muk, 1897, Lešetínský kovář, 1903, Bar Kochba, 1905) a česká verze mezinárodně úspěšné Weisovy opery Polský žid (1903), kterou odmítlo ND. Ze soudobého zahraničního repertoáru nechal B. nastudovat poprvé česky Humperdinckovu pohádku Perníková chaloupka ([Hänsel und Gretel], 1895), Kienzlova Evangelistu (1896) a Pucciniho Madame Butterfly (1907). 1906 byl uveden Wagnerův Bludný Holanďan. Kmenový repertoár reprezentovaly Mozartovy opery (Kouzelná flétna, 1896, Figarova svatba, 1906), Glinkův Život za cara (1900), Verdiho Othello (1901) a Falstaff (1910), Pucciniho Bohéma (1905) a Tosca (1908), Massenetův Werther (1907) a Moniuszkova Halka (1910).
V nové budově se osamostatnil i balet. První plzeňskou baletní mistryní se stala J. Freisingerová (1902–12), která pracovala s dvěma sólistkami a devatenáctičlenným dámským sborem. Mimované role vytvářeli činoherci, režii přebíral B. sám a dával např. Bayerovu Královnu loutek (1904), Nedbalovu Pohádku o Honzovi (1905) a Z pohádky do pohádky (1911) a Marencův Excelsior (1905).
Jako ředitel se B. snažil o funkční syntézu starších a nových uměleckých proudů, což vyhovovalo především jeho plzeňskému prostředí, v němž vedle měšťanského tradicionalismu, živeného hospodářským rozmachem města, bylo i silné dělnické hnutí, provokující realistický kriticismus. Autoritu ředitele opíral B. o dvacetiletou zkušenost u různých společností, široké vzdělání, pracovitost, svědomitost a pedagogický talent. V dějinách českého mimopražského hudebního divadla své doby patřil ke vzácným výrazným osobnostem.
Repertoár
České operetní premiéry: V Plzni: 1889: Sullivan: Mikado; 1890: Dellinger: Kapitán Fracass, Millöcker: Ubohý Jonathan a Gasparone; 1896: Millöcker: Zakletý zámek; 1902: Audran: Loutka; 1903: Lehár: Dráteníček; 1908: Lehár: Muž tří žen, Eysler: My od divadla [Umělecká krev]. V aréně Na Obcizně: 1892: Zeller: Ptáčník; 1895: Joh. Strauss: Noc v Benátkách. • V Brně: 1893: Sullivan: Králův gardista [Kapitán Wilson].
Režie
Opery, operety, balety v Plzni: 1890: Sullivan: Mikado, Blodek: V studni, Millöcker: Gasparone; 1892: Zeller: Ptáčník; 1895: Humperdinck: Perníková chaloupka; 1899: Nešvera: Lesní vzduch, Heuberger: Ples v opeře, Audran: Loutka; 1902: Offenbach: Hoffmannovy povídky, Suppé: Galathea; 1904: Suppé: Žádný muž a tolik děvčat; 1905: Marenco: Excelsior, Nedbal: Pohádka o Honzovi; 1906: Foerster: Jessika; 1911: Nedbal: Z pohádky do pohádky. • V Brně: 1892: Mascagni: Selská čest [Cavalleria rusticana], Smetana: Prodaná nevěsta, Hervé: Mamzelle Nitouche, Suppé: Žádný muž a tolik děvčat.
Překlady libret
M. West–L. Held: Ptáčník, opereta (h: K. Zeller, 21. 5. 1892 Plzeň, čes. prem.); F. Zell–R. Genée: Noc v Benátkách, opereta (h: Joh. Strauss, 12. 5. 1895 Plzeň, čes. prem.).
Texty o divadle
Ochotnické divadlo a jeho režie, Plzeň 1919; Z mých hereckých vzpomínek, Český deník 1919–1923 (na pokrač.); Z mých ředitelských vzpomínek, Plzeň 1920; Vzpomínky z plzeňského musea, Besedy Českého deníku 1926–1928 (na pokrač.); Nové městské divadlo v prvním pětadvacetiletí, Divadlo města Plzně v letech 1902–1927, sb., Plzeň 1927.
Prameny a literatura
Lit. pozůstalost v Archivu města Plzně. • F. Vondruška: Ředitel V. B. pětasedmdesátníkem, Český deník 19. 10. 1922; Divadelní list Městského divadla v Plzni, 1922/23, č. 6 (věnováno V. B.); A. Charvát: Ze staré Prahy, 1926 s. 155–166; J. Zelenka: Vzpomínám …, [1929]; F. Hlavatý: Herecké vzpomínky. 1890–1930, 1930; V. Š. Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930; R. Deyl st.: Milován a nenáviděn, 1941; B. Karen: Episody, 1946; V. Vydra st.: Má pouť životem a uměním, 1948; Katalog výstavy V. B. a jeho doba (1847–1928), 1953; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle, 1868–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; Sto let českého divadla v Plzni, 1865–1965, Praha–Plzeň 1965; Buchner: Cedule, s. 4–5; R. Deyl st.: Vavříny s trny, 1973, s. 64–73, 104–105; České divadlo v Brně, 1974; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978 [lit.]; E. Kohout: Divadlo aneb snář, 1975; L. Klosová: Král Lear a Forman Henčl, Program Státního divadla v Brně, 1978/79, č. 1; L. Klosová: Kolárovská kletba?, Scéna 79, 1979, č. 2; Šulc: Opereta; Trávníčková: PD; Dvořák: Korespondence, VIII [Dvořákovy opery v Plzni]. • ODS; Teichmann; ČHS; Postavy I; NDp; Česká divadla.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 84–88
