Psán též Loccatelli, Johann Baptist. – O původu, vzdělání a počátcích umělecké dráhy L. není zatím nic známo. Na území českých zemí byl poprvé zaznamenán v karnevalové sezoně 1744, kdy italská operní společnost → P. Mingottiho uvedla vůbec poprvé v pražském Divadle v Kotcích dvoudílné intermezzo Il matrimonio sconcertato dalla forza di Bacco [Mocí Bakchovou pokažené manželství], komponované na L. text pěvcem-kastrátem téže společnosti → F. Finazzim (táž společnost intermezzo s úspěchem provedla i v Hamburku v červenci 1744). Nejpozději v témže roce se L. oženil s proslulou altistkou Giovannou della Stella, která byla od konce třicátých let členkou Mingottiho společnosti. Na konci března 1744 se v Praze manželům narodila dcera. 1745–49 Giovanna působila jako dvorní pěvkyně v Kolíně nad Rýnem, kam ji L. zřejmě doprovázel. K oslavě svátku kurfiřta a kolínského arcibiskupa Clementa Augusta byla 23. 11. 1745 v jeho rezidenci v Bonnu prováděna L. tříaktová opera Diana nelle selve [Diana v lesích], znovu byla uvedena 1747 na zámku Poppelsdorf (zván též Clemensruhe), který byl součástí bonnské rezidence.
Od podzimu 1748 do jara 1757 byl L. nájemcem Divadla v Kotcích, kde jeho společnost zajišťovala operní provoz. V letních měsících vystupovala ve dvorní opeře v Drážďanech, během jarních a podzimních veletrhů v Lipsku (1753–56) a od listopadu 1754 do poloviny dubna 1755 hostovala v Hamburku. Po vypuknutí tzv. sedmileté války (1756–63), kdy pruská vojska obsadila L. saská působiště a směřovala do Čech, odešel L. s částí souboru do Petrohradu, zajištěn smlouvou s ruským vyslancem hrabětem K. H. Keyserlingem uzavřenou ve Vídni 1757. V Petrohradu mu bylo svěřeno vedení carské opery, a to počínaje zářím 1757 nejprve na jeden rok, 1758 mu byla smlouva prodloužena na další tři roky. Do čela orchestru postavil → F. Zoppise. 1758 byl pozván do Moskvy, aby tam pomohl založit operní divadlo. Bylo otevřeno 29. ledna 1759 operou B. Galuppiho La calamita de’cuori [Přitažlivost srdcí]. 1761 byla představení pro nezájem publika ukončena.
Je možné, že se L. v tomto roce pokusil o návrat do střední Evropy a pobýval ve Vídni, kde mu 21. 7. 1761 zemřela manželka. 1763 je opět doložen v Rusku. Carevna Kateřina II. mu jako odměnu za uvedení serenáty k jejím narozeninám (Il consiglio delle muse [Rada Múz], Moskva 1763) povolila otevřít v Petrohradu kabaret „Krasnyj kabak“. V pozdějších letech psal L. příležitostně také texty kantát (G. Paisiello: La sorpresa delli dei [Překvapení bohů], 1777; Jahvé, 1783). Po své slavnostní benefici v Petrohradě 3. 1. 1783 odešel sedmdesátiletý L. z veřejného života. V lednu 1790 údajně opustil Rusko. Jeho další osudy nejsou známy.
Dramaturgie L. společnosti přinesla do italského operního repertoáru hraného v zaalpské Evropě celou řadu novinek, a to především opery komponované na libreta C. Goldoniho, které L. od 1754 jako první impresário uváděl v Praze i ve svých dalších působištích. Největší ohlas získávaly buffy B. Galuppiho, v Praze nejhranějšího italského operního autora 18. stol., např. La calamita de’cuori, 1754, Il mondo alla roverscia [Svět naruby, 1754], Il mondo della Luna [Svět na Měsíci, 1755], Il filosofo di campagna [Venkovský filozof, 1755] a Li vaghi accidenti fra amore e gelosia [Půvabné náhody mezi láskou a žárlivostí, 1756]. Ke skladatelům dalších L. goldoniovských inscenací patřil např. pozdější pražský operní kapelník → D. Fischietti (Lo speziale [Lékárník], spolu s V. Pallavicinim, 1755; La ritornata di Londra [Návrat z Londýna], 1757), F. Bertoni (Le pescatrici [Rybářky], 1756), G. Scolari (La Cascina [Statek], 1756) a G. Cocchi (Il pazzo glorioso [Ctižádostivý hlupák], 1756).
Z oper seria uváděl L. především díla skladatelů, kteří v jeho společnosti působili jako kapelníci, např. → Ch. W. Gluck (1749/50, 1751/52) řídil v této funkci v Praze vůbec první uvedení svých oper Ezio (karneval 1750) a Issipile(leden 1752), jakož i první pražské provedení opery Ipermestra (podzim 1750). Obdobně v L. společnosti působili → F. Zoppis (Il Vologeso, karneval 1753, Siroe, re di Persia, 1754), → G. M. Rutini (Alessandro nell’Indie, karneval 1750, La Semiramide riconosciuta [Znovupoznaná Semiramis], 1752) a A. Duni (Demetrio, 1754), jenž se po návratu z Ruska usadil s rodinou v Praze na Novém Městě a vedle operních aktivit tu pořádal v hostinci J. Ratzenbecka koncerty (⇒ Volek1958). Kopistou společnosti byl houslista divadelního orchestru → F. Fojta, který nejpozději od počátku sedmdesátých let 18. stol. v Divadle v Kotcích působil jako ředitel orchestru.
Pro úroveň pražské opery bylo důležité, že L. angažoval kvalitní zpěváky (R. Costa, C. Fumagalli, kastrát G. Ricciarelli ad.), v hlavních rolích se objevovala také jeho manželka Giovanna della Stella, např. jako Cesare, Catone in Utica(pasticcio, l: Metastasio, karneval 1749), Tamiri, Il re pastore [Král pastýř, pasticcio, l: Metastasio, 1752], Vologeso, Il Vologeso (h: F. Zoppis, l: A. Zeno, 1753), Berenice, Il pazzo glorioso (h: G. Cocchi, l: Goldoni, 1756). Operní orchestr rozšířil L. 1749 na 16 hráčů. Společnost byla známa také vysokou úrovní baletní skupiny, kterou vedli G. Bartolotti (1750–52) a G. Ciuti (1752–57). Jako divadelní malíř a architekt působil za L. éry v Kotcích A. Carboni z Bologně, jehož dílem byly údajně i výpravy o 22 proměnách, použité poprvé 1750 v představeních oper Alessandro nell’Indie a Ezio. L. péče o kvalitu představení zvyšovala provozní náklady, které přesahovaly jeho finanční možnosti. Upadal do dluhů, což ho 1753 přinutilo angažovat podnájemce pro německou činohru → J. Kurtze, v létě 1754 zastoupeného → Ch. Schulzem.
1750 uspořádal L. pro hraběte Karla Josefa Batthyányho na jeho zámku v Nových Dvorech u Kutné Hory operní představení na počest návštěvy císařského páru (La Zenobia, pasticcio, l: Metastasio, 16. 8. 1750). V srpnu a září 1754 zajišťoval při pobytu císařského dvora v Praze provoz upraveného hradního divadla s dekoracemi → J. Hagera. Podle záznamů v deníku hraběte J. J. Khevenhüllera-Metsche tu uváděl téměř denně komické opery. Z textace dochovaných plakátů k některým představením (např. Galuppiho La calamita de’cuori a Il mondo alla roverscia) vyplývá, že i tato představení byla přístupná platícímu publiku. V době L. ředitelství se hrála také řada pantomimických produkcí a burlesek (1750, 1752, 1753/54), na jejichž realizaci se podíleli místní i hostující herci (A. Ferro, A. Phillebois), skladatelé (J. Friedrich, → J. A. Sehling), L. baletní soubor a společnosti hrající u L. v podnájmu. To vše dokládá, že L. jako „hlavní divadelní podnikatel královského hlavního města“ (Impresarius aller Theatralischen Schau-Spiele in dieser Königl. Haupt-Stadt) dbal o druhovou pestrost svého repertoáru.
Prameny a literatura
AMP, matrika narozených fary u sv. Havla, sign. HV N 3, s. 237, 29. 3. 1744 (narození dcery); Kniha dekretů vrchního hospodářského ředitelství 1746–52, Sbírka listin papírových, Protokoly staroměstské hospodářské administrace 1751–59 ⇒ Hlochová 1983; APH, sbírka hudebnin Metropolitní kapituly: divadelní cedule 1753–56 (původně součást sbírky hudebnin → J. A. Sehlinga); ČMH, sign. B 57/B 4127: Il Matrimonio sconcertato, Dalla forza di Bacco. Intermezzo nuovo in Musica, da rapresentarsi Per la prima volta, Nel Nuovo Teatro di Praga, nel Carnovale 1744. La Poesia è del Sig. Gio. Battist. Locatelli. La Musica del… Filippo Finazzi…, Praga [1744]; Nelahozeves – zámek, Lobkowiczká hudební sbírka (v majetku rodiny), sign. II Lb 30: Locatelli Gio Batt.: Diana nelle Selve. Componimento Dramatico da reppresentarsi [!] in Musica nelle Elettorale Corte il di 23 Novembre 1745…, rkp. partitura (⇒ Nettl 1927; libreto ve Wiener Stadt- und Landesbibliothek, sign. A 15 026, a Nelahozeves – zámek, Roudnická lobkowiczká knihovna, sign. II Kb 19 No. 15 ⇒ Meyer 2/XIII, s. 31n.); další libreta L. repertoáru ⇒ Kneidl, ⇒ Sartori, ⇒ Meyer. • J. v. Stählin: Zur Geschichte des Theater in Rußland, Johann Joseph Haigold’s Beylagen zum Neuveränderten Rußland I, Riga–Mietau 1769, s. 414–417 + Nachrichten von der Musik in Rußland, tamtéž II, Riga–Leipzig 1770, s. 16–18, 111–114, obě části reprint Leipzig 1982; J. F. Schütze: Hamburgische Theater-Geschichte, Hamburg 1794, reprint Lipsko 1975, s. 283–285; Ludwig Wollrabe’s Chronologie sämmtlicher Hamburger Bühnen nebst Angabe der meisten Schauspieler, Sänger, Tänzer und Musiker, welche seit 1230 bis 1846 an denselben engagirt gewesen und gastirt haben, Hamburg 1847, s. 54; M. Fürstenau: Zur Geschichte der Musik und des Theaters am Hofe zu Dresden II (Dresden 1861), reprint 1971, s. 280n., 285, 287, 354; R. Prölss: Geschichte des Hoftheaters zu Dresden, Dresden 1878, s. 164–166; Teuber I 1883, s.194–219, 223–241, 283n.; R. Haas: Beitrag zur Geschichte der Oper in Prag und Dresden, Neues Archiv für sächsische Geschichte und Altertumskunde (Dresden) 37, 1916, s. 71n., 80–82; E. H. Müller: Angelo und Pietro Mingotti, Dresden 1917, s. 30, 33, CXXn.; C. Straka: Pražské hudební poměry v letech 1725–1758, Hudební revue 13, 1919/20, s. 224, 251n.; P. Nettl: Musicalia der Fürstlich Lobkowitzschen Bibliothek in Raudnitz, Beiträge zur böhmischen und mährischen Musikgeschichte, Brünn 1927, s. 69n.; O. Kamper: Hudební Praha v XVIII. věku, Praha 1936, s. 138, 143–145; V. Mentberger: Z deníku Jana Josefa hraběte z Vrtby, XXI. Ročenka Národopisného musea Plzeňska za rok 1939, Plzeň 1940, s. 5–37; R.-A. Mooser: Annales de la musique et des musiciens en Russie au XVIIIe siècle I, Genève 1948, s. 265–276; A. Novotný: Staropražská theatralia, Praha 1955, s. 20; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 131; H. Kindermann: Theatergeschichte Europas V, Salzburg 1962, s. 569–573, 615–617; R. Brockpähler: Handbuch zur Geschichte der Barockoper in Deutschland, Emsdetten 1964, s. 78, 81n.; T. Volek: Čtyři studie k dějinám české hudby 18. století, I. Koncertní život Prahy v druhé polovině 18. století, Miscellanea musicologica 6, 1958, s. 42n.; M. Hlochová–J. Hloch: První stálá veřejná divadla pražská, Dokumenta Pragensia 3, Praha 1983, s. 16–22, 34n., 55–59; E. Grossegger: Theater, Feste und Feiern zur Zeit Maria Theresias 1742–1776, Wien 1987, s. 140–143; M. Vilímková: Kotce, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 25n.; P. Preiss: Jevištní výtvarníci kotecké scény, tamtéž, s. 35; T. Volek: Italská opera a další druhy zpívaného divadla, tamtéž, s. 47–51; A. Scherl: Pantomimické produkce v Divadle v Kotcích, tamtéž, s. 99–102; J. Hyvnar: Johann Josef Felix von Kurtz zvaný Bernardon, tamtéž, s. 117; J. Pömerl: Divadlo v Kotcích a zámecká divadla, tamtéž, s. 290–292; H. J. Marx–D. Schröder: Die Hamburger Gänsemarkt-Oper. Katalog der Textbücher (1678–1748), Laaber 1995, s. 283; H. Flechsig: Unterwegs zwischen Prag und Leipzig, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 122n., 172n. • ČHS, DČD I, DEUM, Grove, Grove O, Verti, Vondráček I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 350–354
