Blahník, Vojtěch Kristián

Narodil se jako čtvrté dítě Aloisie a Jana Blahníkových. Otec pocházel ze staré pokatoličtěné evangelické rodiny, která udržovala tradice a asketický způsob výchovy. Coby výběrčí cukerní daně se často stěhoval a rodina s ním, B. proto musel měnit školy: obecnou nastoupil v Domažlicích a dokončil v Jičíně, reálnou studoval v Jičíně (1899–1902), Mladé Boleslavi a Pardubicích (1903–1906), kde jej silně ovlivnil učitel dějepisu, pozdější přední historik R. Urbánek. Přivedl jej k četbě V. G. Bělinského, H. Taina a F. X. Šaldy; B. tehdy toužil po dráze literárního historika. Aktivně se věnoval též studentskému divadlu; jako organizátor a tvůrce programu školních akademií, režisér a zprvu i herec. Maturoval 1906 a v témže roce se stal členem Spolku akademiků pardubických a dopisovatelem kulturního časopisu Osvěta lidu, řízeného stoupencem Masarykovy realistické strany A. Hajnem. Dobové intelektuální prostředí, ovlivněné filozofií pragmatismu a kritické k radikálnímu nacionalismu, formovalo B. ideové a politické postoje a vedlo k utilitárnosti jeho dalšího profesního působení, spojeného vždy s programovou užitečností české společnosti a kultuře.

Na otcovo přání ovšem nejprve začal studovat strojní inženýrství na České škole technické v Praze. Během pražského pobytu se však věnoval především společenskému a kulturnímu životu a školu zanedbával, 1907 se proto musel vrátit do Pardubic. Začal hospitovat jako učitelský čekatel na obecné škole, ale učitelské zkoušky neabsolvoval a 1909 odešel znovu do Prahy, kde se stal redaktorem Národních listů. V té době mu vyšly první literárněhistorické studie Emanuel šlechtic z Lešehradu (1910) a Karel Sabina (1911). V květnu 1912 se oženil s Růženou Wenigovou, neteří divadelního ředitele F. A. Šuberta, sestrou jevištního výtvarníka J. Weniga a spisovatele A. Weniga. Sňatek posílil B. vztah k divadlu; získal přístup do bohaté Šubertovy knihovny, díky níž si osvojil detailní znalost divadelní historie. F. A. Šubert považoval divadelní činnost na venkově a v menších městech za nejúčinnější nástroj vzdělávání a osvěty širokých vrstev, proto se B. rozhodl namísto literárněvědné činnosti soustavně věnovat organizaci amatérského divadla ve Sdružení studentů pardubických. 1915 narukoval na východní frontu, 1916 působil jako důstojník v Rumunsku. I během vojenské mise studoval vypůjčené spisy z Šubertovy knihovny. Válečné zážitky zaznamenal ve fejetonech pro Národní listy (knižně vyšly 1917 pod názvem Rok v etappách za východní frontou).

Po vzniku Československa se trvale usadil v Praze a zaznamenal rychlý kariérní vzestup. 1918–24 byl tajemníkem politického prezidia Ministerstva národní obrany, po absolvování knihovnické zkoušky na FF UK (1928) vedl na ministerstvu ústřední knihovnu. Pro nově vzniklé dramatické oddělení pražské konzervatoře byl J. Vodákem vybrán za lektora, 1919–21 zde přednášel dějiny divadla. Od 1920 režijně pracoval s ochotnickými spolky, v Praze založil Blahníkovu družinu, alternativní platformu k tradičním formám a repertoáru ochotnických scén. Od 1923 přešel ustálený soubor pod ochotnické sdružení Tylův kroužek, který v meziválečném období pod B. vedením proslul umělecky náročnou ochotnickou tvorbou. S podporou svého švagra A. Weniga byl 1919 přijat za člena Matice divadelní, následně zasedl i ve výboru Ústřední matice divadelní ochotnictva českého (ÚMDOČ), kde organizoval dramatické kurzy, sám vyučoval režii. 1922 vytvořil návrh s komplexně propracovanou strukturou nové instituce pojmenované Tylova společnost, se záměrem zastřešit divadelně-vědnou činnost a zároveň přednáškovou a publikační aktivitou popularizovat divadelní umění v novém státě. K náplni organizace měla patřit i dokumentace veškerých písemných teatrálií, počítalo se též s vybudováním ústřední divadelní knihovny. 1923 byla předsedou ÚMDOČ F. Hermannem Tylova společnost založena, po dvou letech však bez většího společenského dosahu ukončila činnost.

Populárními se staly B. četné přednášky, přednáškové cykly a kurzy na českém i slovenském venkově, které měly reálný dopad na další ochotnickou činnost v regionech. Přístupnou a srozumitelnou formou, vždy rámovanou vtipnými historkami, přednášel o moderních inscenačních postupech, pro větší názornost výkladu přitom využíval promítání obrazového materiálu (diapozitivů). Od 1924 byl prvním porotcem při ochotnických přehlídkách v Turčianském sv. Martině, během každoročního pobytu na Slovensku pořádal oblíbené divadelní kurzy. V červnu 1924 se zúčastnil sjezdu francouzských, belgických a švýcarských ochotníků v Ženevě, kde se projednával návrh na zřízení mezinárodního ústředí pro ochotnickou divadelní činnost. Ambice zapojit čsl. divadelní organizace do mezinárodního společenství zůstala nenaplněna pro následný B. odchod z ÚMDOČ (1925), který byl vyvrcholením vzájemných neshod o dalším směřování matice. B. se zaměřil na inscenační praxi a založil Tylovu obec ochotnickou, do níž postupně přešly dvě třetiny českých ochotnických sdružení. 1924–28 pobýval na stipendium ministerstva školství v Německu, Rakousku a Francii; archivní studium využil k přípravě plánovaných historiografických prací.

Zkušenosti s divadelními reáliemi v západní Evropě uplatnil při přípravě osnovy nového divadelního zákona, který měl být radikální změnou platných zákonných ustanovení stále vycházejících z tzv. Bachova divadelního řádu (1850). B. zvláště usiloval o modernizaci norem při udělování koncesí profesionálním divadlům a provozování ochotnického divadla, řešení sociálního opatření uměleckých zaměstnanců a jejich pracovněprávního vztahu k divadelním podnikům, nastavení systému divadelního školství nebo zřízení finančního fondu. Během 20. a 30. let návrh zákona opakovaně přepracovával, ale pro neshody mezi jednotlivými divadelními subjekty se nepodařilo jej finalizovat a odevzdat k politickému projednání. Ambiciózní cíle v umělecké i administrativní oblasti, které si B. kladl a s donkichotským entusiasmem prosazoval, a frustrace z jejich neuskutečnitelnosti se mu staly osudnými. V červnu 1934 spáchal sebevraždu zastřelením během své návštěvy ochotnického spolku v Litoměřicích.

Dcera Eva-Marie Bergerová (1923–1986) byla divadelní, rozhlasovou a televizní režisérkou. Po druhé světové válce se snažila připomenout otcův význam a kompletně vydat jeho literární dílo. V době rychlých společenských proměn však tato aktivita nevzbudila větší pozornost a po prvním svazku Umění divadelní (1946) byl ediční projekt zastaven.

První divadelní recenze B. uveřejnil jako dopisovatel Osvěty lidu v sezoně 1906/1907 během svého neúspěšného pražského studia. Díky známosti otce s bratrem J. Kvapila získal tehdy přístup do Národního divadla. Ochotnickým společnostem a loutkovému divadlu věnoval pozornost v Topičově sborníku literárním a uměleckém (1916–23), v čtrnáctideníku Jeviště (1920–22) spolu s F. Hermannem redigoval rubriku Ochotnická hlídka. Se vznikem Československa se vrhl do intenzivní tvůrčí práce; opřen o několik let teoretického samostudia moderních inscenačních postupů, zaujal inscenací Shakespearova Večera tříkrálového (autorem scény a hudby J. Wenig), kterou s pražskými ochotníky uvedl na přehlídce v Náchodě v květnu 1920. Šlo o iniciační okamžik vzniku Blahníkovy družiny, pro kterou se ujalo zkrácené označení Blahníkovci. Po úspěchu B. založil na Smíchově Divadelní odbor Občanské besedy, se svým souborem hrál v tamním Národním domě a hostoval na celé řadě dalších menších scén a prostorů v Praze. Mezi nejčastější patřily Malostranská beseda, Masarykova síň (dnešní Žižkovské divadlo Járy Cimrmanna), Divadlo Uranie, Divadlo Na Slupi, Branické divadlo, Intimní divadlo (dnešní Švandovo divadlo), Palác Radio nebo Lesní divadlo v Krči. Mezi květnem 1920 a květnem 1934 nastudoval 102 her a uvedl 365 představení, s výjimkou dvou inscenací všechny režíroval. Od poloviny 20. let spolupracoval s českým ochotnickým kroužkem v Litoměřicích. Pro velkolepé davové scény divadla v přírodě (Jan Žižka, Zborov) využíval vojáky tamní posádky a k hostování zval přední pražské herce (O. Scheinpflugová, E. Kohout, J. Vojta). 1932 otevřel slavnostním projevem Máchovo divadlo v českém Národním domě a při národní pouti k hrobu básníka pronesl proslov.

Příčilo se mu povrchní buditelství ochotnických představení, která stále vycházela z obrozenské tradice českých kočovných společností. Oproti tomu prosazoval edukativní a angažované divadlo. Soustředil se na prohlubování odborného hereckého školení, v duchu metod K. S. Stanislavského se snažil zbavit herce svého souboru šablonovitého pojímání rolí a zapojovat do inscenací jejich niternou individualitu. V ambiciózní dramaturgii uváděl méně známé hry českých i zahraničních dramatiků přelomu 19. a 20. století. Mezi nejhranější tituly nicméně patřily Čechovovy hry Nabídnutí k sňatku (Námluvy) a Medvěd, Romantikové E. Rostanda, z českých her Stroupežnického Zkažená krev a Jiráskův Otec.

Ve svých populárně-naučných spisech B. řešil elementární otázky smyslu, podstaty a definice divadla jako svébytné umělecké formy, kritizoval nedostatečnou vědeckou činnost v teatrologické oblasti, kladl si za cíl růst všeobecného povědomí o divadle v teoretických i historických souvislostech, zvláště pochopení komplexnosti divadelního umění a specifické úlohy jednotlivých tvůrčích složek. Po teoretičtějších pracích se v druhé polovině 20. let orientoval na historický výzkum, vydal monografickou studii o J. K. Tylovi (1926) a informativně přehledovou syntézu Dějiny světového divadla (1929). Téměř dokončený rukopis o počátcích českého divadla již nevyšel.

V teatrologických pracích B. vycházel z bohaté materie primárních i sekundárních zdrojů, které dokázal názorně vyložit. Absence historiografického vzdělání se projevila v nedůsledné kritice pramenů, zmatečné interpretaci a povrchním zobecnění. V tylovské monografii neudržel sevřenost tématu a zabředl v široký popis dobových reálií. Zprvu postrádal schopnost formulace koncizního a koherentního textu. Vytrvalým sebevzděláváním a zkušeností si však osvojil srozumitelný publicistický styl. Usiloval o čtivost a vtip, bez suché didaktičnosti. Kompilační ráz spisů úspěšně vyvažoval bohatým faktografickým přehledem a představením evropského teatrologického myšlení, čímž čtenáře podněcoval k dalšímu zájmu o divadelní témata. Zatímco ochotnická komunita vítala B. divadelně-historické dílo s nadšením, umělečtí kritikové J. Vodák, A. Novák či A. M. Píša měli ke koncepční, faktografické i obsahové stránce podstatné výhrady. Řadili je spíše do kategorie historické beletrie, podložené fundovanou znalostí látky, zároveň nemohli autorovi upřít schopnost oslovit čtenáře.

K charakteristickým rysům B. působení patřila pracovitost, přímočarost, cílevědomost, obhajoba tvůrčí svobody umělce vždy odpovědného národnímu kolektivu. Organizační, režisérskou i spisovatelskou činností reprezentoval étos prvorepublikového optimismu, spjatého s elánem plánování a budování, frankofilskou orientací a ambicí dohnat politickou a kulturní vyspělost západní Evropy. Nesoudně agilní iniciativa a utopické vize jej postupně odvedly od úspěšné kariéry ochotnického organizátora a invenčního režiséra.

Pseudonymy, šifry

v., b., v.b., vbk., -vkb.- Vbk., VKB

Teatralia

Marginalie J. K. Tyl, Praha 1908; Ochotnický Shakespeare, Jeviště 1, 1920, s. 251–252 a 271–272; Historický význam mistra Pathelina, Jeviště 2, 1921, s. 545–547; Padesátiny Dra Hermana, tamtéž, s. 783; Smysl a podstata divadelního umění, Praha 1923; Les théâtres d´amateurs en Tchécoslovaquie, Choses de théâtre 2, 1922, s. 102–104; Ochotnická divadla v Československu, Československé divadlo 6, 1923, č. 12, s. 185–186; úvod in F. A. Šubert: Na okraje divadelní kroniky, Praha 1924, s. 3–7; O režii a režisérech, Plzeň 1925; J. K. Tyla had z ráje, Praha 1926; Světové dějiny divadla, Praha 1929; Poznámky o režii, Divadelní ochotník 6, 1929, s. 86–89, 110–112, 130–132 a 157–159; Režie divadla v přírodě, Divadelní ochotník 9, 1932, s. 74–78; Umění divadelní, Praha 1946.

Prameny

SOA Praha: Matrika narozených, Dobrovice 29, s. 468.

NMd: pozůstalost V. K. B., fotografie, plakáty, programy, soupis inscenací Blahníkovy družiny, rukopisy, korespondence.

Literatura

ref. J. K. Tyla Had z ráje: = [J. Vodák], České slovo 6. 1. 1926; F. A. Vondruška, Český deník 17. 1. 1926; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 18. 2. 1926; A. Novák, Lidové noviny 11. 7. 1926 ● ref. Světové dějiny divadla: jv [J. Vodák], České slovo 4. 9. 1929; J. Sajíc, Lidové listy 5. 9. 1929; M. Rutte, Národní listy 22. 9. 1929; O. Fischer, Právo lidu 19. 1. 1930; A. M. Brousil, Venkov 18. 5. 1930; K. Engelmüller, Národní politika 23. 12. 1931 ● nekrology: jv [J. Vodák], České slovo 13. 6. 1934; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 13. a 14. 6. 1934; J. Rydvan, Československé divadlo 27, 1934, s. 162; A: Pražák, Naše věda 16, 1935, s. 36 ● k 10. výr. úmrtí: J. Mikota, Lidové noviny 9. 6. 1934 ● E. M. Bergerová, in V. K. Blahník, Umění divadelní, Praha 1946 [předmluva]; J. Honzl, Otázky divadla a filmu 3, 1947/1948, s. 116–118; F. Smažík, Amatérská scéna 1, 1964, s. 8–9; O. Štorch-Marien: Ohňostroj, Praha 1969, s. 299–302; F. Černý, Scéna 6, 1981, č. 7/8 [k 50. výr. vydání Světových dějin divadla]; s. 4–5; DČD IV; zp, Amatérská scéna 25, 1988, s. 8–9 [k 100. výr. nar.]; F. Knopp, Lidové noviny 12. 8. 1998 [k 110. výr. nar.]; J. Císař – V. Mohylová, Historie divadelní Pardubic a okolí, Pardubice 2002, s. 72.

BS, ČBS, DbČAD, Kunc, LČL, Malá československá encyklopedie, Masaryk, Teichmann

Vznik: 2020