Divadelní ředitel a herec, který se svou společností působil ve 2. pol. 19. a počátkem 20. století v českých zemích, Dolním Rakousku a Uhrách. Otec rakouského filmového režiséra a producenta Maxe Neufelda.
Narodil se v Gaudenzdorfu (dnes součást 12. vídeňského obvodu, Meidling) jako syn drobného židovského obchodníka ze slovenské Senice (Szenitz), tehdejší severní části Uherska. Nejstarší zmínka o N. pochází až z 1873, kdy byl ve třiceti letech majitelem cestující společnosti a hrál od ledna do března t. r. v Mikulově. Ve stejném roce nabízel své divadelní produkce v Hustopečích, v Břeclavi a v Hodoníně. V sezoně 1876/77 měl N. v pronájmu divadlo v Moravské Ostravě a lze předpokládat, že hrál i v jiných městech v regionu. V 90. letech se lze s jeho společností setkat i v Horním Litvínově v severních Čechách (1893 a 1900) nebo v Pinkafeldu v tehdejších západních Uhrách (1898). V závěru života působil jako sekretář nebo jako inspicient v divadelních společnostech jiných ředitelů, např. v sezoně 1909/10 u divadelního ředitele E. Kränzla v Kladsku. V létě 1912 svou společnost na krátkou dobu oživil, společnost odehrála několik představení v Mikulově. Zemřel 1920 ve Vídni.
Manželka Josefina, roz. Macheiner (zem. 1911 v Brně) působila ve společnosti od 1873. Už tehdy používala příjmení Neufeld, ačkoli úředně byli manželé oddáni až 27. 7. 1875 v Hranicích na Moravě. Hereckou průpravu v N. společnosti prošly všechny jejich děti, synové Eugen a Max a dcery Anna, Irene a Julie, které v dospělosti většinou volily stabilnější angažmá v kamenných divadlech. Eugen Neufeld (6. 12. 1882 – 18. 10. 1950) působil v září 1908 městském divadle v Badenu a od sezony 1912/13 ve vídeňském Divadle v Josefstadtu. Max Neufeld (13. 2. 1887– 2. 12. 1967), hrál od 1905 v Celovci, v Badenu, Jablonci nad Nisou, Olomouci, Salcburku nebo v Brně, odkud 1912 přešel do Divadla v Josefstadtu za svým bratrem. V červnu 1912 hostoval v otcově společnosti při jejím pobytu v Mikulově. Později se z Maxe stal úspěšný filmový režisér a producent. Do několika svých filmů obsadil i staršího bratra Eugena. Bohaté zkušenosti z evropských scén měly i N. dcery. Anna působila v Olomouci. Irena hrála v Mariboru, Kremži, Šternberku, Českých Budějovicích či Olomouci. Julie v Kremži, Celovci, Bílsku nebo rovněž Olomouci.
N. společnost patřila k středně velkým, které cestovaly od města k městu a jejichž jádro tvořila hlavně rodina. N. však dokázal do svého souboru nalákat i herce a herečky z kamenných divadel, kteří mu zajistili přízeň publika. Pohostinská představení u něj sehrál 1873 herec A. Löwinger ze znojemského městského divadla (Znaimer Stadttheater), 1874 herečka H. Löwe z Vídně. 1888 byla větší část N. společnosti tvořena herečkami a herci z různých divadel monarchie, mj. z Vídně, Štýrského Hradce, Innsbrucku, Šoproně, Temešváru, Plzně či Liberce. Pokud N. nezískal povolení nebo neměl dostatečně velký herecký soubor, přijal místo v jiné společnosti, např. 1899 hrál u ředitele F. Reisse na štaci v dolnorakouském městě Láva nad Dyjí (Laa an der Thaya).
Repertoárově se N. společnost příliš nelišila od tehdejší běžné produkce. Hrála frašky a lidové hry se zpěvy, méně pak operety a tragédie. Mezi autory dominovali O. F. Berg, F. E. Hopp, Ch. Birch-Pfeiffer, C. A. Görner, J. Nestroy, J. Rosen, F. Raimund, J. Offenbach a F. Schiller. Při uvádění zpěvoher nebo operet využíval N. místních muzikantů, např. na štaci v Mikulově a v Břeclavi 1888 spolupracoval se smyčcovým kvartetem z Mikulova.
N. byl zkušeným a do jisté míry i invenčním divadelním podnikatelem. V Mikulově využíval jako jeden z prvních tamního týdeníku k propagaci. Před prvním představením diváky oslovil, představil jim repertoár společnosti a nabídl jim abonmá (např. 12 představení v 1873 vyšlo na 4 zlaté). Před odjezdem divákům poděkoval a rozloučil se s nimi. Nebál se přizvat místní k bližší spolupráci; s mikulovskými dětmi nazkoušel pohádku Das Schneewittchen od C. A. Görnera, což mu zajistilo plný sál. Tutéž strategii využil i na štaci v Přerově na jaře 1875.
Pro své štace volil především středně velká a menší města. Mimo českých zemí hrála společnost také v Dolním Rakousku a v Uhrách. N. dokázal oslovit herce kamenných divadel a přilákat je ke krátkodobým hostováním. Svůj herecký i podnikatelský um předal i svým dětem.
Štace společnosti Ignaze Neufelda
1872/1873 Mikulov (Nikolsburg), Hustopeče (Auspitz); Břeclav (Lundenburg); Hodonín (Göding); 1874 Mikulov; 1875 Přerov (Prerau), Hranice na Moravě (Mährisch Weißkirchen); 1876 Bílovec (Wagstadt), Příbor (Freiberg); 1876/1877 Moravská Ostrava (Mährisch Ostrau); 1878 Hodonín; 1880/1881 Mikulov, Břeclav; 1882/1883 Hainburg, Hodonín, Bzenec (Bizenz), Trenčianské Teplice (Bad Trentshin-Teplitz); 1886 Horn, 1887 Schwechat; 1887 Guntersdorf, Bad Vöslau; 1888 Mikulov, Břeclav; 1890 Sedlitz; 1893 Horní Litvínov (Oberleutensdorf); 1900 Horní Litvínov, Pinkafeld; 1912 Mikulov
Role
Fleck (F. Suppé: Flotte Bursche) – 1876, Bachelin (G. Ohnet: Hüttenbesitzer) – 1888.
Prameny
MZA Brno. E 67. (Sbírka matrik). Sign. 5038, Matrika narozených Hodonín, 1873 – 1887, s. 239. [online, cit. 24. 11. 2019], URL: http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/5037/?strana=239
Österreich Wien, rk. Erzdiözese (östl. Niederösterreich und Wien) Guntersdorf. Sign. 94149, Matrika narozených Guntersdorf, 1869–1888, s. 209. [online, cit. 24. 11. 2019], URL: http://data.matricula-online.eu/de/oesterreich/wien/guntersdorf/01-07/?pg=212
Literatura
Nikolsburger Wochenschrift für landwirtschaftliche, gemeinnützige Interessen und Unterhaltung (Mikulov) 7. 12. 1872, 4. 1., 11. 1. 1873, 18. 1. 1873, 25. 1. 1873, 22. 3. 1873; Mährischer Correspondent (Brno) 10. 4. 1873, 24. 4. 1875; Brünner Morgenpost (Brno) 3. 8. 1875; Neutitscheiner Wochenblatt für Stadt und Land (Nový Jičín) 30. 1. 1876; Nikolsburger Wochenschrift 1. 1. 1881; Mährisch-schlesischer Correspondent (Brno) 24. 2. 1882; Der Bote aus dem Waldviertel (Horn) 15. 10. 1866; Badener Bezirks-Blatt (Baden u Vídně) 3. 12. 1887; Nikolsburger Wochenschrift 9. 6. 1888; Mährisch-schlesischer Correspondent (Brno) 21. 6. 1888; Neuer Theater-Almanach (Berlin) 14, 1903, s. 419–420; 18, 1907, s. 436, 540; 18, 1907, s. 530–531; 19, 1908, s. 470; 20, 1909, s. 470; 21, 1910, s. 427; Badener Zeitung 23. 9. 1908, Nikolsburger Wochenschrift 15. 6. 1912; Kunst der Routine – Der Schauspieler und Regisseur Max Neufeld, ed. A. Loacker, Wien 2008, s. 11, 14; M. Havlíčková – S. Pracná – J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku 3/3, Olomouc 2014, s. 143.
Vznik: 2019
