Hermanová, Ljuba

Křtěná Luběnka, původním příjmením Herrmannová. Otec Hugo Jan, židovského původu, byl úředníkem na státní dráze, matka Anna absolvovala rodinnou školu a zajímala se o ochotnické divadlo.

Dětství prožila v Neratovicích, 1924 se rodina přestěhovala do Prahy, kde H. navštěvovala nejprve klasické gymnázium v Hálkově (dnes Londýnské) ulici na Královských Vinohradech a od 1929 dívčí reálné gymnázium E. Krásnohorské (Minerva). 1931 byla přijata na Pražskou konzervatoř, kvůli nabídce angažmá v Aréně na Smíchově, kde debutovala v září 1931 v inscenaci Trampské milování, však nenastoupila. V prosinci 1931 přešla do Divadla komiků F. Futuristy a J. Kohouta, které působilo ve Švandově divadle. Zde účinkovala do února 1932, kdy odešla do Slovenského národního divadla v Bratislavě. Od podzimu 1932 souběžně působila na jeho pobočné pražské scéně – v Moderní operetě. 1932 též prvně hrála ve filmu (Peníze nebo život s J. Voskovcem a J. Werichem v hlavních rolích), do 1938 účinkovala v celkem třinácti snímcích (po 1945 ztvárnila jen okrajové role v nemnoha filmech). Na počátku 1934 hostovala v Theater an der Wien (znovu na podzim 1934), od března téhož roku hrála v Malé operetě a od června v inscenaci, pohostinsky uváděné divadelní agenturou B. Perlíka v Městském divadle na Královských Vinohradech. Na počátku sezony 1934/35 vstoupila do angažmá v Osvobozeném divadle, v jejím průběhu z něj však odešla a počátkem 1935 poprvé hrála v Novém divadle, sídlícím na Václavském náměstí. Od října 1935 do počátku 1936 účinkovala v Novoměstském divadle, které v sále U Nováků nahradilo Osvobozené divadlo. Po umělecké pauze v průběhu 1936, kdy pobývala v Paříži, vystupovala od sezony 1936/37 ve Velké operetě a následně též v Novém divadle, vedeném od března 1936 O. Novým. V něm byla v angažmá do konce sezony 1938/39. Po obsazení Československa hitlerovským Německem v březnu 1939 byla z rasových důvodů ostrakizována, během okupace účinkovala jen v omezené míře (1939 zájezdové produkce; 1940 Divadlo u Karlova mostu, Tylovo divadlo v Nuslích, Uranie; 1942 Divadlo Akropolis) a byla nucena pracovat v náhradních, dělnických profesích. Po konci války 1945 si změnila jméno na Hermanová, vrátila se nejprve do Nového divadla a 1946 do obnoveného divadla J. Voskovce a J. Wericha. V Divadle V + W setrvala do jeho zániku v červenci 1948 a spolu s dalšími členy souboru přešla do Divadla Umění lidu (v průběhu dalších let několikrát změnilo název), působícího v karlínském divadle, ve kterém byla v angažmá sedm let. 1948 hrála též v inscenaci Rozmarného divadla, 1949 v Alhambře a v sezoně 1950/51 v souboru Divadla státního filmu, samostatné scény karlínského divadla. 1955 z divadla odešla a spolu s hercem a zpěvákem R. Cortésem účinkovala v zájezdových písničkových pořadech. V druhé polovině 50. let se sblížila s okruhem mladých nonkonformních umělců, vystupujících v klubu Reduta, a 1958 s nimi založila Divadlo Na zábradlí. Zde působila v činoherním i pantomimickém souboru do 1964, kdy přešla do Satirického divadla Večerní Brno, ve kterém byla v angažmá v sezoně 1964/65. V průběhu 60. let, zejména ve druhé polovině (od 1965 byla ve svobodném povolání), zároveň hostovala v inscenacích tuzemských (Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, Státní divadlo v Brně, Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích) i zahraničních divadel (Renitenztheater ve Stuttgartu). Velká popularita H. v té době pramenila z vystupování v rozličných zábavních pódiových programech, v televizi i rozhlase a šířila se i díky nahrávkám na gramofonových deskách. Od počátku 70. let v divadle vystupovala sporadicky (1972 Národní divadlo; 1981 Studio Ypsilon) a působila zejména jako zpěvačka ve vlastních písňových recitálech či v nejrůznějších příležitostných produkcích (např. v rámci hudebního uskupení Šanson – věc veřejná).

1966 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Čtyřikrát se provdala: za boxera Eduarda (Edu) Hrabáka, Miroslava Lorence, architekta Jiřího Dvořáčka a zpěváka Karla Šmídka. Byla bezdětná. Je pohřbena na Vyšehradském hřbitově v Praze.

H. našla v divadle hlavní uplatnění v hudebním a hudebně-dramatickém žánru. Charakteristickým rysem její osobnosti byla umělecká i životní vitalita; její herecký a pěvecký projev určovaly bezprostřednost, temperament a komediální talent, jimiž opanovávala jeviště. I díky vyšší, ztepilé postavě a oválnému obličeji s klenutými tvářemi představovala plnokrevnou dívku „s čertem v těle“ (film Jsem děvče s čertem v těle, 1933, ji dobře vystihoval).

H. se umělecky prosadila krátce po zahájení kariéry, během angažmá v operetním souboru Slovenského národního divadla, ze kterého se na pražská jeviště vrátila již jako výrazná a populární osobnost. Dokonale ovládla obor subrety, který prezentovala v široké žánrové škále hudebních a hudebně dramatických děl nenáročného rázu na nejrozličnějších scénách: ve zpěvoherních fraškách (Aréna na Smíchově), klasické operetě lehárovského typu (Moderní opereta), lidové operetě lokálního typu (Malá opereta), výpravné operetě (Velká opereta) či činohře se zpěvy (Divadlo u Karlova mostu). Typ rozverné, dovádivé dívky přenášela z inscenace do inscenace, z divadla do divadla, a stejné uplatnění našla i v dobových oddychových komediálních či melodramatických snímcích. Scénáristé do nich vkládali hudební čísla, aby se v nich mohla ukázat; ve filmu ztvárňovala ponejvíce úlohy zpěvaček, tanečnic či hereček.

Zásadnější zkušenosti získala H. ve 30. letech během nedlouhého angažmá v Osvobozeném divadle. Tvůrčí i občanský duch autorského divadla, do kterého svým hereckým a zpěvním projevem příliš nezapadala, důležitou měrou ovlivnil její další umělecké i životní směřování. V Novém divadle pak zásluhou šéfa O. Nového získala profesní disciplínu a na novátorském poli hudební komedie, organicky propojující činoherní a hudební složku, zkáznila a vytříbila svůj projev.

Po protektorátním období, které výrazně zkomplikovalo její hereckou kariéru, H. navázala na podstatné zkušenosti svého prvorepublikového působení opětovným angažmá v Novém divadle a v Divadle V + W, ve kterých ztvárnila činoherně obsažnější figury (Agáfja Tichonovna, Gogol: Ženitba; Lorraine Sheldonová, Kaufman – Hart: Přišel na večeři). Komunistický převrat v únoru 1948, který nastolil nové pořádky i v oblasti kultury, přivedl H. do angažmá v karlínském hudebním divadle, jež se mělo věnovat lehkému žánru hudebního a hudebně-dramatického divadla. H. zde vystupovala v první polovině 50. let, zejména pod režijním vedením J. Frejky a O. Nového, v hudebních komediích, hrách se zpěvy a později též v klasických operetách domácí i zahraniční provenience.

Obrození a vrchol její umělecké kariéry přišly po uvolnění politických poměrů v druhé polovině 50. let s nástupem tzv. divadel malých forem. H. se dokázala sblížit s tvůrci o generaci mladšími a stát se ztělesněním násilně přerušené kontinuity českého divadla, pojítkem mezi svobodomyslnou autorskou tvorbou první republiky (Osvobozené divadlo) a obdobím po 1956 (Divadlo Na zábradlí, Satirické divadlo Večerní Brno). H. zužitkovala své profesní dovednosti, stala se kolegům s malými jevištními zkušenostmi oporou a vydobyla si statut hvězdy. Inscenace, v nichž zpravidla vytvářela role zpěvaček, byly založené na obdobném modelu: činohry prokládané písněmi či naopak pásma písní provázaného činoherními vstupy.

Základní platformou její tvorby se postupně stal šanson – píseň s dramaticky výrazným příběhem, „divadlo v malém“, ve kterém naplno uplatnila své pěvecké i herecké schopnosti. H. mu svým nakřáplým, lidově znějícím hlasem, schopným plynule přecházet ze zpěvu do parlanda a zpět, citově zhutnělým výrazem, nadhledem (uplatňovaným zejména v komických textech) i schopností napodobit rozmanitou hantýrku dokázala vtisknout životní přesvědčivost. V žánru byla českou průkopnicí, jejími pokračovatelkami se staly H. Hegerová či E. Kočičková.

Od konce 60. let, kdy se inscenační model, ve kterém slavila úspěch, vyčerpal, H. vystupovala převážně s písňovými recitály, v rámci televizních a rozhlasových pořadů či v příležitostných pódiových produkcích.

H. účinkovala do pozdního věku. Podoba rtuťovité, optimismem sršící umělkyně jí zůstala až do smrti.

Role

Aréna na Smíchově

? (J. Armand: Trampské milování), Ella (N. Brodszky: Unáší ženu) – 1931.

Divadlo komiků F. Futuristy a J. Kohouta (ve Švandově divadle)

Irina Valescu (T. Bernard: Slepičárna) – 1932.

Slovenské národní divadlo

Riquetta (P. Abraham: Viktória a jej husár), Lili (E. Bourdet: Slabé pohlavie), Bessie Wortingtonová (P. Abraham: Kvet Havaja), Líza (E. Kálmán: Grófka Marica), Klarissa (J. Cole: Nočný motýlik), Diana (J. Offenbach: Orfeus v podsvetí), Barbara (S. Fényes: Maya), Sousi (M. Eisemann: Veselé manévre), Zuzana (J. Gilbert: Cudná Zuzana), ? (E. Eysler: Zlatá pani Majstrová), Mary Millerová (R. Stolz: Pepina), ? (F. Lehár: Zem úsmevov), Vanda Kvasinskaja (O. Nedbal: Poľská krv) – 1932; Daisy Parker (P. Abraham: Ples v hoteli Savoy) – 1933.

Moderní opereta

? (F. Lehár: Země úsměvů), Barbara (S. Fényes: Maya) – 1932; Máša (F. Lehár: Carevič), ? (J. Beneš: Syn bohů), Daisy Parker (P. Abraham: Ples v hotelu Savoy) – 1933.

Theater an der Wien

? (O. Strauss: Zwei lachende Augen) j. h. – 1934.

Malá opereta

Ljuba (R. Benatzky: Svůdná Ljuba) j. h. – 1934.

Divadelní agentura Bohumila Perlíka (v Městském divadle na Královských Vinohradech)

? (J. Kalaš: Láska nezná hranice) – 1934.

Osvobozené divadlo

Juanilla (J. Voskovec – J. Werich: Kat a blázen) – 1934; 2. čtenářka (J. Voskovec – J. Werich: Vždy s úsměvem) – 1935.

Nové divadlo

? (P. Abraham: Pohádka v Grandhotelu) j. h. – 1935; Bibi (R. Kvasnica – O. Nový: Další, prosím...) – 1936; ? (M. Eisemann – I. Halász, O. Nový: Polibek a dost), ? (A. Steinbrecher – P. Armont, L. Marchand, O. Nový: Krejčí na zámku) – 1937; Denisa (Hervé, úpr. O. Nový: Mam’zelle Nitouche), Dolly (R. Benatzky – G. Beer, L. Verneuil: Moje sestra a já), Mary Blackstinnerová (K. Komjáti – E. Thomas, R. Török: Zaplaťte, slečno) – 1938; Marta (J. Móry – O. Nový: Pro tebe všecko)– 1939; Agáfja Tichonovna (N. V. Gogol, úpr. A. Jiránek: Ženitba), Claudine (J. Frýda – J. de Létraz, O. Nový: Štěstí do domu) – 1945.

Novoměstské divadlo (U Nováků)

Svetta (J. Armand: To není každý den) j. h. – 1935.

Velká opereta

Wanda (R. Friml: Rose Marie) j. h. – 1936; Ginetta (J. Kumok: Bílá vrána), Vanda (O. Nedbal: Polská krev) – j. h. 1937.

Zájezdové inscenace

? (L. Verneuil: Sestřenka z Varšavy) – ?; ? (G. Schmitt: Ženy, pozor na dopisy) – 1939.

Soubor bývalých členů české činohry SND

Marina Vorani (A. De Benedetti: Dva tucty rudých růží) j. h. – 1939.

Divadlo U Karlova mostu

Jane O’Keny (L. Pacák: Děvče za všechny peníze) – 1940.

Tylovo divadlo v Nuslích (v Městském divadle na Královských Vinohradech)

? (J. Beneš: Růže z Argentiny) – 1940?; ? (J. Stelibský: Ostrov milování) j. h. – 1942?

Uranie

Marion (M. Eisemann: Pět koťátek) j. h. – 1940.

Moderní divadlo

? (F. Raymond: Maska v modrém) j. h. – 1942?

Divadlo V + W

Lorraine Sheldonová (G. S. Kaufman: Přišel na večeři) – 1946; Slečna pokladní + 2. Trojanka + Bulvová (J. Voskovec – J. Werich: Pěst na oko aneb Caesarovo finále) – 1947; Belinda (B. Lane: Divotvorný hrnec) – 1948.

(?: Bikini revue) j. h. – 1946.

Rozmarné divadlo

Ameriko – Pozor!!! + Hadrářka + Ona (J. Plichta – K. Rubín: Rozdáme milion) j. h. – 1948.

Divadlo Umění lidu (Divadlo Československého státního filmu 1950–51, Divadlo hlavního města Prahy 1951–54, Státní divadlo v Karlíně 1954–61, Hudební divadlo v Karlíně 1961–63, Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích 1963–79)

Joyce Terryová (H. Macourek – G. Webster: Plukovník chce spát), Hera (Z. Gozdawa – W. Stepień: Moje žena Penelopa) – 1949; Mína (A. Sklenář – V. Čech – J. Aplt – V. M. Strojil: Marné chytračení) – 1950; Nasťa (N. Kovner – N. Adujev: Akulina), Marjánka (J. K. Tyl, úpr. V. Trojan: Paní Marjánka, matka pluku) – 1951; Daredžan Bambachanadze (V. Muradelli, V. Dolidze – T. Sikorska, S. Bolotin: Keto a Kote), Laura (J. Nestroy, úpr. F. Rachlík: Lumpácivagabundus) – 1952; Panna Cibulcini (J. K. Tyl – F. Škroup: Fidlovačka), Milady (A. Dumas st., dram. V. Nezval: Tři mušketýři), Corrina (Hervé: Mam’zelle Nitouche) – 1953; Wanda Kwasinskaja (O. Nedbal: Polská krev), Juno (J. Offenbach – H. Crémieux, L. Halévy: Orfeus v podsvětí) – 1955; Paní Pentličková (J. Frýda – J. Aplt dle J. Nestroye: Po druhé na světě) – 1956; Belinda (B. Lane – E. Y. Harburg – F. Saidy: Divotvorný hrnec) j. h. – 1965.

Alhambra

? (J. Štercl dle A. Dumase st.: Tři mušketýři ještě po 303 letech) j. h. – 1949.

Divadlo státního filmu

Eližběta Vaňousová (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Sousedka (J. Voskovec – J. Werich: Nebe na zemi) – 1950.

Divadlo Na zábradlí

Zuzana (J. Suchý – I. Vyskočil: Kdyby 1000 klarinetů) – 1958; Historie čili Žena, která ví (I. Vyskočil – J. Suchý: Faust, Markéta, služka a já) – 1959; Zpěvačka z Florentina baru + [zpěv] (L. Fialka: Devět klobouků na Prahu; soubor pantomimy) – 1960; Bety Mekdonaldšumacherová (M. Macourek – P. Kopta – I. Vyskočil: Smutné vánoce), Paní Hermanová (M. Macourek – V. Havel: Nejlepší rocky paní Hermanové) – 1962.

Divadlo Jiřího Wolkra

[účinkující] (kolektiv tvůrců: Zkratky) j. h. – 1963.

Divadlo Petra Bezruče v Ostravě

Lisaura (C. Goldoni, úpr. A. Hoffmeister: Zpívající Benátky) j. h. – 1963; Zpěvačka (M. Uhde: Král Vávra) j. h. – 1964.

Satirické divadlo Večerní Brno

Svědomí hry (M. Uhde: Král Vávra), [zpěv] (L. Kundera: Mít zelené tělo) – 1964; Paní Homérová, vdova po epiku (V. Fux – A. Kneifel: …alias odyssea) – 1965; [zpěv] (M. Uhde dle J. Haška: Zkáza rodiny, soukromého vlastnictví státu a jejich záchrana skrze stranu mírného pokroku v mezích zákona) j. h. – 1968.

? (?: Frauenkabaret) j. h. – 1966?

Státní divadlo v Brně

Dolly Lewiová (J. Herman – M. Stewart: Hello, Dolly) j. h. – 1966.

Národní divadlo

Erži (V. Štech: Třetí zvonění) j. h. – 1972

Studio Ypsilon

Milenky, filmové hvězdy a jiné (J. Schmid: Outsider) j. h. – 1981.

Teatralia

Kdekdo si myslí…, program k inscenaci Nejlepší ro(c)ky paní Hermanové, Praha 1962.

Prameny

NA: fond L. H., sign. 1404.

Archiv O. Suchého: část pozůstalosti L. H.

SOA: matrika, římskokatolická církev, Lobkovice, okres Mělník, Index narozených, Lobkovice 09, 1831-1915, snímek 43.

Literatura

J. U., Národní listy 24. 12. 1932 [Maya]; Dr. Jar. B., Národní politika 3. 3. 1933 [Carevič]; -uhl.-, Národní listy 5. 9. 1933 [Syn bohů] ● ref. Ples v hotelu Savoy: -uhl.-, Národní listy 17. 10. 1933; -oš.-, Venkov 18. 10. 1933 ● rp.: L. H. navrátila se..., Národní listy 3. 2. 1934, večerní vydání [Zwei lachende Augen]; A. Th., Právo lidu 4. 4. 1934 [Svůdná Ljuba]; a.: L. H. do nové sezony, Národní listy 3. 5. 1934, ranní vydání Národ [podpis smlouvy v Malé operetě pro příští sezonu] ● ref. Láska nezná hranice: F. B., Lidové noviny 21. 6. 1934; H. D., České slovo 23. 6. 1934 ● a.: Osvobozené divadlo zahájí…, Národní listy 24. 8. 1934, ranní vydání Národ [angažmá v Osvobozeném divadle] ● ref. Kat a blázen: jv. [J. Vodák], České slovo 21. 10. 1934; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 21. 10. 1934; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 21. 10. 1934; AMB. [A. M. Brousil], Venkov 21. 10. 1934 ● ref. Pohádka v Grandhotelu: = [J. Vodák], České slovo 25. 1. 1935; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 25. 1. 1935; R. J., Právo lidu 25. 1. 1935; vhj., Národní listy 26. 1. 1935, ranní vydání Národ ● -o-, Národní politika 20. 10. 1935 [To není každý den]; B [E. Bass], Lidové noviny 28. 11. 1936 [Další, prosím…]; uhl, Národní listy 26. 2. 1937 [Polská krev]; nesign., tamtéž 17. 9. 1937, večerní vydání [angažmá v Novém divadle]; O. Kautský: Pražská divadelní zvláštnost, ?, s. 17 [Krejčí na zámku] ● ref. Mam’zelle Nitouche: jv. [J. Vodák], České slovo 20. 1. 1938; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 20. 1. 1938; A. M. Brousil, Venkov 20. 1. 1938 ● ref. Moje sestra a já: R. J., Právo lidu 22. 5. 1938; = [J. Vodák], České slovo 24. 5. 1938; AMB. [A. M. Brousil], Venkov 2. 6. 1938 ● M. Havel, Národní osvobození 2. 12. 1938 [Zaplaťte, slečno]; jr. [V. H. Jarka], Národní listy 6. 5. 1939, druhé večerní vydání [Pro tebe všecko]; nesign.: L. H. je novým členem…, tamtéž 9. 4. 1940, druhé večerní vydání [angažmá v Divadle u Karlova mostu] ● ref. Děvče za všechny peníze: E. R., Národní práce 26. 4. 1940; Rch, Venkov 26. 4. 1940 ● ref. Ženitba: jtg [J. Träger], Svobodné slovo 19. 9. 1945; v. t., Zemědělské noviny 19. 9. 1945 ● ref. Přišel na večeři: zu., Mladá fronta 5. 9. 1946; KFK, Svobodné slovo 5. 9. 1946; ý., Zemědělské noviny 5. 9. 1946 ● L. Pacák: Opereta, Praha 1946, s. 133, 255, 260, 270, 273, 275 ● bs, Lidová demokracie 23. 12. 1950 [Nebe na zemi]; J. Zelenka, Lidové noviny 9. 6. 1951 [Akulina]; jik, Večerní Praha 10. 4. 1956 [Po druhé na scéně]; V. Holzknecht: J. Ježek & Osvobozené divadlo, Praha 1957, s. 216 ● ref. Kdyby 1000 klarinetů: M. Lukeš, Divadlo 10, 1959, s. 166–167; M. Musilová, Reflex 18, 2007, č. 34, s. 52; M. Přibáň, Theatralia 20, 2017, č. 1, Supplementum, s. 15–21 ● L. Veselý, Literární noviny 8, 1959, č. 26, s. 6 [Faust, Markéta, služka a já]; Přehled činnosti československých divadel za rok 1958, Praha 1959, s. 115 ● ref. Devět klobouků na Prahu: A. Urbanová, Divadelní noviny 3, 1959/60, č. 16–17, s. 8; L. Veselý, Divadlo 11, 1960, s. 156–160 ● ml [M. Lukeš], Divadlo 11, 1960, s. 539–541 [Smutné vánoce] ● ref. Nejlepší rocky paní Hermanové: J. Grossman, program k inscenaci, Praha 1962; H. Červená – J. Přikryl, Večerní Praha 2. 11. 1962; A. Urbanová, Tvorba 27, 1962, s. 1076–1077; J. Černý, Lidová demokracie 9. 11. 1962; ml [M. Lukeš], Divadlo 14, 1963, únor, s. [50]–[53] ● A. Stránská, Divadelní noviny 7, 1963/64, č. 3, s. 5 [Zpívající Benátky] ● ref. Král Vávra (Satirické divadlo Večerní Brno): vpa, Svobodné slovo 3. 3. 1964, brněnské vydání; J. Opavský, Rudé právo 10. 4. 1964; A. Urbanová, Kulturní tvorba 2, 1964, č. 11, s. 12; S. Machonin, Literární noviny 13, 1964, č. 11, s. 4; J. Fukač, Hudební rozhledy 17, 1964, s. 253 ● ref. Mít zelené tělo: SM [S. Machonin], Literární noviny 13, 1964, č. 30, s. 5; P. Grym, Lidová demokracie 11. 6. 1965 ● ref. …alias odyssea: J. Suchomelová, Mladá fronta 14. 5. 1965, venkovské vydání; J. Fukač, Hudební rozhledy 18, 1965, s. 391 ● J. Čomaj: Spoveď L. H., Smena Bratislava 2.–13. 3. 1965; (Gm) [P. Grym], Lidová demokracie 28. 11. 1965 [Divotvorný hrnec] ● ref. písňový recitál Kdo jste, paní Hermanová?: J. Procházka, program k inscenaci, Praha 1966; J. Přikryl, Hudební rozhledy 19, 1966, s. 181 ● nesign.: Národním umělcem byl jmenován…, Divadelní noviny 10, 1966/67, č. 4, s. 2 [udělení titulu zasloužilý umělec]; J. Černý: Zpěváci bez konzervatoře, Praha 1966, s. 46–50; J. Suchomelová, Mladá fronta 15. 3. 1968, brněnské vydání [Zkáza rodiny]; S. Machonin: „Ježišmarjá, vokurky...“, zvolala paní H., Divadelní noviny 13, 1969/70, č. 3, s. 1–2; J. Husáková: Návraty L. H., Květy 1969, č. 50, s. 26–27 + č. 51, s. 28–29 + č. 52, s. 44–45 + 1970, č. 1, s. 44–45 + č. 2, s. 44–45; (jk), Lidová demokracie 24. 11. 1971 [písňový recitál Jediná láska paní Hermanové]; an: Ako začínali, Pop 1979, č. 10, s. 14 [vzpomínky na angažmá v Renitenztheater]; L. H.: Herecká ohlédnutí, Květy 1980, č. 7–11, vždy s. 43 ● ref. Outsider: I. Gerová, Svobodné slovo 20. 3. 1981; J. J. Vaněk, Signál 17, 1981, č. 17, s. 3 ● DČD IV; O. Suchý – O. Dudek: Ljuba jako vystřižená, Praha 1986; O. Suchý (ed.): L. H. ...a co jsem ještě neřekla, Praha 1993 → týž: L. H., Praha 2003; V. Hulec: Ještě žiju, Divadelní noviny 4, 1995, č. 5, s. 10 → Skoč do propasti!, Praha 2000, s. 126–134; J. Suchý, Divadelní noviny 5, 1996, č. 13, s. 3 [nekrolog]; J. Machalická: Šanson s hořkým podtextem, Lidové noviny 1. 6. 1996; V. Vašák: Jó, to tenkrát aneb Slavní čeští senioři, Praha 1996, s. 129–139; P. Rut: I. Vyskočil. Vždyť přece létat je o hubu, Praha 2000, s. 38, 40; J. Kolář, Divadelní noviny 11, 2002, č. 22, s. 11 [CD Tyátr Ljuby Hermanové]; M. Šulc: Česká operetní kronika, Praha 2002, s. 244, 290, 293, 336, 337, 360, 450; M. Uhde: Rozpomínky. Co na sebe vím, Praha – Brno 2013, s. 191, 209, 212, 223, 276–279, 363, 604, 623